Hlavní obsah

Komentář: Babišova rezignace by se nám všem vymstila

Daniel Zeman
spolupracovník redakce
Foto: Filip Vích

Co by se po Babišově rezignaci stalo s těmi třiceti procenty lidí, které ho posledních pět let podle průzkumů stabilně podporují? Jako na povel by přestali ANO volit? (Snímek z demonstrace v Praze 16. listopadu.)

21. 11. 14:30

Pokud chce Milion chvilek něčeho skutečně dosáhnout, musí si zároveň uvědomit, že politická pozice Andreje Babiše je v tuto chvíli neotřesitelná. A naučit se s tím pracovat, nikoliv to popírat, aby vyšli vstříc náladám z davu, které si s odchodem Babiše spojují řešení všech problémů, myslí si spolupracovník Seznamu Zpráv Daniel Zeman.

Článek

Představte si, že je 1. ledna 2020. Andrej Babiš využil novoročního pravého poledne, které před několika lety uvolnil prezident Miloš Zeman, a oznámí národu tu novinu. Pro někoho radostnou, pro jiného tragickou. Rozhodl se vyhovět výzvám statisíců demonstrantů a odstupuje z funkce předsedy vlády. Bude z něj pouhý řadový poslanec bez jakýchkoliv funkcí.

Což by byla ta nejhorší možná varianta, jaká by nás mohla potkat.

Taková situace samozřejmě nenastane. Babiš miluje, když může řídit a rozhodovat o životech deseti milionů lidí, přesouvat desítky miliard korun tam či onam, jedním telefonátem zastavovat výstavbu dálnice nebo kolejí. Líbí se mu jezdit na summity a hovořit s nejmocnějšími lidmi světa jako rovný s rovnými, nemůže se toho nabažit a v politice zůstává zejména kvůli tomuto. Ostatně, obětoval kvůli politice i své vypiplané dítě (to, které neposlal na Krym) – koncern Agrofert, který od jeho odchodu vykazuje čím dál nižší zisk.

Představme si ovšem, že Andrej Babiš si spočítá, co je pro něj výhodnější a skutečně rezignuje, jak požaduje Milion chvilek pro demokracii. Jak už jsme se navíc v poslední době mnohokrát přesvědčili, Ústava je tu proto, aby si z ní dělal Miloš Zeman prču podle toho, jak se vyspinká. V tomto případě se mu bude hodit dřívější svojský výklad, že rezignace předsedy vlády přece neznamená demisi celého kabinetu. Andrej Babiš má potom v zásobě slušné množství bezúhonných a poslušných manažerů, které by mohl vystrčit místo sebe – například ministra průmyslu Karla Havlíčka nebo brněnského exprimátora Petra Vokřála.

Na vlastní kůži bychom si tak mohli vyzkoušet polský model hry na demokracii. V čele vlády je sice naoko autonomní premiér Mateusz Morawiecki, o všem důležitém a podstatném přitom rozhoduje předseda vládnoucí strany Jarosław Kaczyński. Jako správný technolog moci se drží v relativním ústraní a vůči výpadům opozice je prakticky imunní. V Česku by tomu nebylo jinak.

Babiš se však těžko stáhne ze hry, navíc k tomu nemá ani důvod. V posledních volbách jej navzdory trestnímu stíhání a nejrůznějším kauzám volilo půldruhého milionu lidí. Co by se s nimi stalo po Babišově rezignaci? S těmi třiceti procenty, které ho posledních pět let podle průzkumů stabilně podporují? Jako na povel by přestali ANO volit? Asi těžko.

Na venkově by se Babiš postavil na volebních plakátech vedle kandidáta na premiéra jako garant kvality, v Praze by „lídr“ ANO jel na vlastní pěst. Opozičním politikům by zmizel hlavní terč, se samotným ANO problém nemají, vždyť na komunální nebo krajské úrovni leckdy spolupracují.

Jakkoliv se to těžko říká, Andrej Babiš má pravdu, když tvrdí, že opozice nemá jiné téma než antiBabiš. Tato taktika však dlouhodobě nefunguje, z čehož zase nejvíc těží právě Babiš. Přesvědčeným není potřeba stále dokola říkat, že by měl premiér rezignovat. Milion chvilek se tak svými nesmyslnými ultimáty dopouští podobné komunikační Hirošimy jako opoziční strany.

Pochybnosti mnoha lidí však krátkodobě mizí, když hnutí už podruhé dokázalo mobilizovat čtvrt milionu lidí kvůli společné věci. Je to obdivuhodný výkon, Milion chvilek však tímto způsobem vytváří falešný pocit naděje, že bude líp.

Pokud chce Milion chvilek něčeho skutečně dosáhnout, musí si zároveň uvědomit, že Babišova politická pozice je v tuto chvíli neotřesitelná. A naučit se s tím pracovat, nikoliv to popírat, aby vyšli vstříc náladám z davu, které si s odchodem Babiše spojují řešení všech problémů.

Přestože se tomu v této chvíli brání zuby nehty, Milionu chvilek nezbude než se nějakým způsobem zformovat ve skutečnou politickou sílu. Jednak kvůli dosažení reálné šance něco změnit, ale i kvůli možnosti odvádět drobnou masarykovskou práci v regionech a na periferiích, kde už jsou na tradiční strany alergičtí.

Výzvy, aby ve volbách kandidovali jejich příznivci, se ovšem míjí účinkem ve chvíli, kdy samotní vyzyvatelé do politiky vstoupit odmítají. Setrvávat pouze v pozici občanského hnutí vydávajícího ultimáta a petice k vystrnadění Andreje Babiše z politiky nepovede. Nechuť vstoupit do politiky, či snad obava, že politizace hnutí by vedla k jeho oslabení, naopak dává prostor takovým, kteří se neváhají politikou „ušpinit“ ve zbrusu novém protestním hnutí.

Zatímco se totiž na Letné dojímali lidé s Jaroslavem Hutkou, Václav Klaus mladší v těchto dnech křižuje jižní Moravu ve svém mikrobusu. Zastaví se v každé zapadlé vesničce na pár minut a podebatuje s lidmi u křížku na náměstí. Poslanec, bývalý ředitel soukromého gymnázia a syn exprezidenta hraje habaďůru, že je poslední nadějí těchto lidí proti establishmentu.

Teprve za dva roky uvidíme, nakolik byly jeho spanilé jízdy úspěšné, už teď má ovšem Trikolóra podle průzkumů větší volební podporu než Milion chvilek – které má jako nepolitické hnutí stále 0 %. Což je to hlavní a jediné, o co nakonec půjde.

Doporučené