Hlavní obsah

Komentář: Bídný účet vládní pomoci

Helena Horská
hlavní ekonomka Raiffeisenbank
Foto: ČTK, ČTK

Ekonomika se opět otevírá, ale škody bude počítat ještě dlouho. Skutečná vládní pomoc silně zaostává za sliby.

12. 5. 8:00

Kdyby o zvládnutí krize rozhodovala míra velkorysosti vládních slibů, mělo by Česko našlápnuto mezi premianty. Jenže sliby ekonomiku nezachrání.

Článek

Stát rozvolňuje zákazy a ekonomika se postupně probouzí z hibernace. Přímé a nepřímé škody, které pandemie covid-19 a boj s ní způsobily, se teprve začnou sčítat. První dílky mozaiky, která nakonec vyjeví dramatický otisk koronavirové krize v české ekonomice, už máme k dispozici.

Při pohledu na čísla je dobré si uvědomit, že srovnávají loňské první čtvrtletí s tím letošním. A v letošním prvním čtvrtletí běželo celé dva měsíce všechno vcelku hladce, nejhorším obdobím byly až dva poslední březnové týdny. Přesto jsou mezikvartální propady drastické.

Těžko někoho překvapí, že nejhůře zasaženým oborem jsou služby, zvláště turistický ruch. Letecká doprava kvůli karanténě přišla o 29 procent tržeb v porovnání s loňským prvním čtvrtletím. Cestovní kanceláře hlásí 27procentní propad, hotely a penziony či vodní doprava minus 25 procent, film a hudba minus 22, restaurace minus 11 procent.

Také mimo služby některé obory utrpěly velké ztráty. Prodej aut se propadl o 30 procent, jejich výroba o 26 procent. Průmysl vyráběl nanejvýš na 69 procent své kapacity, exportní firmy byly navíc zasažené zpřetrhanými dodavatelsko-odběratelskými řetězci.

Tyto suché údaje jen vykreslují začátek koronavirové krize a potvrzují obavy, že ekonomicky se jedná o nejhorší poválečný šok.

Z takového šoku se ekonomika nemůže dostat zpátky na nohy sama. Opatření, která státy přijímaly jako prevenci a snahu získat kontrolu nad šířením nákazy, vypínala celé sektory ekonomik včetně automobilového průmyslu, který je zrovna pro Česko velmi důležitou branží. Oprávněně se pozornost po celé Evropě otočila směrem k vládám, od nichž se kromě restrikcí očekávala také pomoc.

Česká vláda zareagovala promptně a již v polovině března slíbila pomoc ve výši jednoho bilionu korun. Později slib narostl dokonce na 1,2 bilionu, tedy přes dvacet procent roční produkce celé ekonomiky.

Slib pomoci byl vyřčen s vervou. Jenomže konkrétní programy se v tutéž chvíli začaly teprve připravovat, a to salámovou metodou: na jednotlivých ministerstvech, po částech, se změnami vyhlašovanými za chodu tu na tiskových konferencích, tu na osobních twitterových účtech ministrů. Závod s časem byl dávno odstartován, programy pomoci zdaleka ne.

S přislíbenou pomocí ve výši přes 20 procent HDP Česko vypadalo zpočátku štědře. Pak ale začaly přisypávat i ostatní státy. Například Německo, Itálie či Francie nabídly ještě štědřejší pomoc. A rozdíly se začaly projevovat nejen v objemu slíbené pomoci, ale hlavně v její struktuře a realizaci.

Zatímco Česko věnuje na přímou pomoc firmám a domácnostem jen zhruba pětinu celkové pomoci, Slovensko, Polsko, Řecko, Nizozemsko, Rakousko, Dánsko či USA poskytují hlavně přímou pomoc domácnostem a firmám, zatímco na garance a půjčky jde menší podíl peněz. U nás je to přesně naopak. Slíbené garance včetně půjček od bankovních domů a pomoc z rozpočtu EU mají být více než čtyřnásobné v porovnání s přímou pomocí z národních zdrojů. V přímé pomoci proto silně zaostáváme i ve srovnání se sousedy. Naopak excelujeme ve slibech.

Přitom v krizi obzvlášť platí, že kdo rychle dává, dvakrát dává. Pomoc státu se hned od začátku měla soustředit na peníze pro občany a likviditu pro firmy. První kroky vlády, jako bylo odložení daňového přiznání či příprava skutečného kurzarbeitu, mířily správným směrem. Jenže chyběla odvaha říznout hlouběji.

Stačilo na nejkritičtějších pár týdnů vypnout daně – odložit DPH, pojistné, zrychlit vratky daní, kompenzovat výpadky příjmu sociálně nejslabším. K některým z těchto opatření se vláda po předlouhém váhání postupně vrací pod nátlakem okolností i veřejnosti.

S klidem až v další fázi mohly být spouštěny dobře a jednoduše připravené dotační programy a v poslední fázi programy garancí. Vše se naopak připravovalo najednou, v kalupu, bez priorit, bez vzájemné provázanosti, v nedostatečném objemu. A hlavně strašně složitě, jak ukazují zkušenosti s úvěrovými programy COVID I a II. Nedigitalizovaná státní správa svou horečnou činností zahltila samu sebe.

Daňový poplatník má právo se cítit poškozen – od státu se rychlé pomoci těžko dočká. Podle informací a údajů, které jsem musela porůznu „vydolovat“ ze všelijakých webových stránek úřadů, twitterových účtů ministrů a vlády, tiskových konferencí a rozhovorů, stát k 5. květnu vyplatil na přímé pomoci z národních zdrojů 14 miliard, přičemž slíbil 216 miliard. Ze zdrojů EU a na garancích vydal 8,5 miliardy, zatímco slíbil 951,5 miliardy.

Za nejúspěšnější program z hlediska čerpání lze považovat Pětadvacítku, kterou již obdrželo 444 tisíc osob. K úvěrům z programů COVID se ale dostalo jen 1 143 firem. Summa summarum – dohromady k 5. květnu, tedy bez týdne za dva měsíce vypnuté ekonomiky, poskytla česká vláda celkovou pomoc ve výši 0,4 procenta HDP. To je po bohatých slibech hodně chudý účet.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené