Článek
Muzeum Policie ČR v Praze, které proslavil vycpaný pohraničnický vlčák Brek, chce vytvořit nový exponát: rouškovník jako symbol doby.
„Píše se milník dějin lidstva zvaný pandemie koronaviru. Zvlášť v naší zemi je jejím symbolem pokrývka obličeje všeobecně nazývaná rouškou,“ píše policie na webu a obrací se k občanům s prosbou, aby do sbírky zasílali vlastnoruční exempláře „kousku látky, který stmelil národ a ukázal, kolik solidarity a ochoty pomoci druhým v nás je“.
To je pozoruhodný záměr. Pokud tu po době rouškové zůstane něco „vycpaného“ pro paměť budoucnosti, mělo by to být v muzeu policie. „Jednotného ozbrojeného bezpečnostního sboru“, jak policii definuje zákon.
Policie to s rouškami určitě myslí dobře, nápad na sbírku odpovídá době „spolu to zvládneme“ a zvýšené koncentraci patosu. Na druhou stranu jde o kouzlo nechtěného.
Roušky nejsou jen tím, co v nich vidí policejní výzva. Jestli „symbol doby“, tak nejen „tmelení národa“ a „solidarita“. Ale také:
- Podezřelé a předražené státní nákupy (policejní muzeum může své kriminalistické sbírky obohacovat postupně).
- S předchozím bodem související licoměrnost vlády, která nejdříve tvrdila, že ochranných prostředků je dost. A pak blahořečila občanům a hlavně občankám, kteří se vrhli k šicím strojům. Tak z nouze vznikla ctnost solidarity, jejíž „pomník“ teď stavíme.
- Nošení roušek bylo a je povinné, a to v porovnání s naprostou většinou světa v nadprůměrném rozsahu. Byli jsme svědky absurdních situací: bytelně orouškované postavy v liduprázdném prostoru pod širým nebem nebo udávání lidí bez roušek, kteří přitom nemohli nikoho ohrozit. Vláda i kvůli kontrole nošení roušek navrhla posílit policejní pravomoci.
- Roušky, to je pro někoho nejen symbol solidarity a zodpovědnosti, ale i disciplíny, poslušnosti, podrobení se rozkazům, nebo dokonce buzerace. Jsou země, které k nařízení roušek přistoupily jen zdrženlivě nebo vůbec ne právě proto, že braly velmi vážně hledisko osobní svobody a samostatné vůle občanů. Kdežto u nás se omezení odehrálo „befelem“.
- Objevily se i případy, kdy bylo pro policii těžké identifikovat pachatele, protože měl předpisově na tváři roušku.
Policie říká, že „rouška píše dějiny“. Na tom rozhodně něco je, ale nejsou to jen dějiny lidské vzájemnosti a osobního odhodlání čelit nesnázím.
Vazba roušky–policie by se dala vystopovat v řadě úkazů, nejen v tom, že členové policejního sboru se na obraně před nákazou významně podílejí a bývají „v první linii“. („Zapište se i vy sami do historie koronavirové krize vlastnoručně vyrobenou rouškou pro hrdiny,“ vyzývá muzeum.)
Pouto roušky–policie je u nás niterné a pevné. Dalo by se vlastně říct, že to policie pochopila správně: kam jinam český pomník rouškám patří, když ne do policejního muzea?
Anebo – a to by byla jiná možnost, jak rouška píše dějiny – si osvojíme antikoronový přístup rakouského kancléře Sebastiana Kurze: „Tolik svobody, kolik bude možno, a tolik omezení, kolik bude nutno.“ Jako policejní motto by to nebylo špatné!
