Hlavní obsah

Komentář: Covid jako výmluva nestačí. Vláda zanedbala, co mohla

Helena Horská
hlavní ekonomka Raiffeisenbank
Foto: ČTK

Tiskový sál na Úřadu vlády. Ilustrační snímek

Reklama

30. 7. 16:00

Nesplněné sliby a nevyřešené problémy od infrastruktury po reformy. Vysvědčení pomalu končícího kabinetu není valné a zdaleka za to nemůže jen pandemie.

Článek

Ekonomika v končícím volebním období zažívala boom – její výkon rostl nadprůměrným tempem a nezaměstnanost prakticky vymizela. Ale problémy českého hospodářství zůstávají, dokonce se prohlubují.

Setrvačnost však byla v uplynulých letech silnější a převládl pocit, že ekonomika šlape, a to takříkajíc navzdory vládě – což platí jak ohledem na oživení po covidovém šoku, tak při pohledu na tempo růstu před pandemií. Má-li někam mířit pochvala a uzání, pak ne do Strakovy akademie, ale za všemi firmami a všemi Čechy, kteří se na růstu výkonnosti ekonomiky podíleli.

Nejpalčivěji se úzká hrdla české ekonomiky, která brání rychlejšímu růstu výkonnosti, projevila na trhu práce – hlavně v nedostatku zaměstnanců, který plyne z neschopnosti aktivovat ekonomicky neaktivní, a přitom práceschopné obyvatelstvo, popřípadě přilákat a přivést tolik žádané pracovníky ze zahraničí. Přitom na trhu práce chybělo přes 140 tisíc párů rukou, zatímco ze škol jich kvůli demografickému vývoji přichází na trh práce méně a méně.

Zastaralý model české ekonomiky postavený na levné práci se znatelně přehříval a zadrhával. Vláda měla šanci nalít čerstvý olej do soukolí. Jenže to by vyžadovalo nepopulární opatření – reformy, o kterých tato vláda nechtěla ani slyšet. Pojem „reforma“ musel ze slovníku vládních představitelů pryč.

Modus operandi naší ekonomiky se bohužel za ty čtyři roky nezměnil. Nadále zůstáváme ekonomikou závislou na levné a dostupné práci, nikoli na technologiích, inovacích a službách. Počet firem, které jdou vstříc novým technologiím a inovacím, automatizaci i robotizaci roste. Ale stále jich není dost na to, aby zastínily zastaralý zbytek ekonomiky. A na pomoc a podporu státu se v žádném případě spolehnout nemohou.

Heslo „digitální Česko“ z vládního programového prohlášení zůstalo také nenaplněno. Máme sice konečně „digitální ústavu“, ale úřady a ministerstva neplní stanovené termíny a zatvrzele mezi sebou odmítají sdílet informace, které od daňových poplatníků mají. Digitalizace státní správy pokračuje hlemýždím tempem. Covid jen odhalil hrůzný stav našeho státu a nepřipravenost na digitální komunikaci s občany. A také neochotu sdílet informace a vysvětlovat svá rozhodnutí. Také dalšímu dynamickému heslu „Country for the Future“ se lidé spíše vysmívají. Jeho myšlenky jsou sice skvělé, ale do reality nedolehnou.

Hubená tisícovka

Závazek vlády předvídatelně zvyšovat minimální mzdu se nepodařilo naplnit. Namísto toho se každý rok diskutovalo o skokovém navýšení. Zvyšování minimální mzdy a s ní i minimálních zaručených mzdových tarifů vedl k nadstandardnímu růstu nákladů práce, který výrazně překonával tempo růstu produktivity práce. Místo aby stát snížil odvodové zatížení práce – obzvlášť té nejlevnější, inkasoval do státní kasy nezanedbatelné sumy. Z každé tisícovky, o kterou s velkou pompou zvýšil minimální mzdu, si vzal na odvodech zpět 448 korun.

Dlaším bohulibým vládním cílem vytyčeným při nástupu k moci byla eliminace daňových distorzí, například silné daňové demotivace pro návrat druhého rodiče z rodičovské do práce. I tento slib zůstal nesplněn. Paušální daň pro živnostníky sice byla zavedena, ale daňový systém dál zůstává plný výjimek a komunikace s úřady se vede přes složité formuláře v papírové podobě. A převádění papírových formulářů mechanicky do online podoby je spíše parodií na digitalizaci než digitalizací.

Rozvalené finance

Mladí lidé a rodiny s dětmi budou této vládě právem zazlívat přehlížení problémů s nedostatkem bytů. Na trhu jich chybí minimálně sto tisíc a výsledkem je jejich raketové zdražování. Svalovat vinu na investory do nemovitostí je nejen laciné, ale i pomýlené. Základ problému tkví jednak v nedostatečné výstavbě komplikované zdlouhavým stavebním řízením a jednak v absenci slušné nabídky obecních bytů. Stát by měl hlavně umožnit rozvoj nájemního bydlení a nepodporovat pocit „nároku“ na vlastní obydlí.

Nejvíce mě ale mrzí přístup vlády ke správě veřejných financí. I když kabinet až do příchodu covidového šoku vládl za nejpříznivějších ekonomických podmínek, jaké kdy kterákoli vláda zažila, na stavu veřejných financí se to neprojevilo. Vláda měla skvělou příležitost tvořit rezervy na horší časy – na nečekané výdaje v souvislosti s přírodními pohromami (nebo pandemiemi). Mohla rozpracovávat nutné reformy.

Místo toho se veřejné finance jen vezly na vlně růstu. A s pandemií přišel zcela zbytečně rozvrat veřejných financí, který bude tížit další generace. A nejde jen o veřejný dluh, který se hbitě blíží k hranici 50 procent HDP, ale také o skryté dluhy státu vůči republice a jejím občanům, ať už jde o nedokončenou dálniční páteř, vysokorychlostní železnice, nedostatečnou digitální infrastrukturu či nedostatečné služby pro občany a rodiny s dětmi. Přes tuto chronickou podinvestovanost nedosáhly investice státu přes všechno veřejné chlubení ani hodnot z období před finanční krizí.

Dluhová raketa

Nejpalčivěji to cítíme na nedokončené dálniční síti a rychlostních železnicích. Výstavba sice zrychlila, ale v kolonách na rozestavěné D1 pořád přicházíme za rok zhruba o 1,1 miliardy korun. Ze zemí střední a východní Evropy dlouhodobě investujeme do dopravní infrastruktury nejméně, ačkoli jako tranzitní země mezi Západem a Východem máme k výstavbě ideální podmínky včetně dostupných prostředků z evropských fondů.

Nevidíme žádné úsilí o řešení dlouhodobých slabin české ekonomiky: stárnutí populace, nedokončených infrastruktur, problémů s exekucemi, nedostatku bytů. A samozřejmě české práce, která nabízí nízké mzdy zaměstnancům a extrémně vysoké odvody zaměstnavatelům. Přičtěme k tomu zastaralý daňový systém a bobtnající státní správu, ve které daňový poplatník stále nosí lejstra od úřadu k úřadu. A nakonec ještě dlouhodobě neudržitelné veřejné finance neomylně mířící do dluhové brzdy na úrovni 55 procent HDP. O přijetí eura se hlasitě mlčí, společně s dalšími reformami včetně důchodové je na seznamu zakázaných vládních témat.

Kdybych měla éru současné vlády zhodnotit jako od učitelské katedry, zapsala bych suitě Andreje Babiše „dostatečně“. Vláda nepropadla, ale bylo to s odřenýma ušima.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované