Hlavní obsah

Komentář: Diskuze na internetu jsou super, dokud nedojde na sloní penis

Miloš Čermák
komentátor
Foto: Profimedia.cz

Vydavatelé si chtějí vzít zpátky veřejný prostor, který zabraly sociální sítě. Ale čtenáři nebudou „dělat žurnalistiku“, to je zkušeností internetové éry už vyvrácený omyl.

Reklama

1. 12. 2020 8:30

Ano, jsme zvědaví na vaše názory a myšlenky. Ale musíte slíbit, že nebudou ošklivé a nezodpovědné.

Článek

Povolit, nebo nepovolit? Jako člověk pracující v médiích třicet let jsem názor změnil několikrát. Ano, řeč je o čtenářských diskuzích pod články na internetu. Jsou oním virtuálním náměstím, kde se odehrávají chytré intelektuální spory, z nichž naše demokracie vychází posílena? Anebo jsou nechutnou žumpou, které je lepší se obloukem vyhnout, protože vás ničím neobohatí a vy se můžete jen umazat?

Obojí je pravda. A po oněch třiceti letech říkám poctivě, že odpověď neznám. Tím pozorněji ovšem sleduju server Seznam Zprávy, který diskuze minulý týden pod svými články zavedl. A přeju si, aby tento experiment dopadl dobře.

Proč? Ne snad proto, že by chybělo místo, kde by člověk mohl vyjádřit svůj názor. Vzhledem k existenci sociálních médií by se skoro dalo říct, že jich dnes máme víc, než by bylo praktické. Problém je jinde. Veřejný prostor se rozpadl na víceméně uzavřené „klubovny“, kde si přitakávají lidé se stejným pohledem na svět. A mezi různými bublinami pouze jiskří nadávky a vulgarismy.

Co chybí, je to, čemu se anglicky říká „middle ground“. Prostor, kde své přesvědčení o vlastní pravdě dokážeme aspoň trochu potlačit a kde budeme ochotni vyslechnout jiný názor. Kde dialogy nebudou tvořit rozkouskované monology a cílem debaty nebude toho druhého buď urazit, anebo vyprovokovat neboli jak se říká „vytrollit“. Ne že by to nebyla zábava. Ale všeho moc škodí.

Nedělám si iluze, že čtenářská obec Seznam Zpráv nabízí nějaký reprezentativní vzorek české společnosti. Určitě i v tomto případě jde o svého druhu bublinu, byť velkou. Větší, než kolem sebe dnes umí vytvořit ostatní populární česká média. Aspoň tak to na mě působí z veřejně dostupných dat.

Ve čtenářských diskuzích se tak můžou potkat lidé, kteří se jinde ve virtuálním prostoru nepotkají. A v tom fyzickém už vůbec ne, když nepočítáme, že spolu ráno můžou jet autobusem nebo metrem. Dokážou se vzájemně obohatit? Může být debata „inspirativní, věcná a slušná“, jak doufá šéfredaktor Jiří Kubík?

Jak už jsem napsal, moje odpověď je, že nevím. Stručně shrnu argumenty pro obojí.

Zažil jsem žurnalistiku velmi krátce v době, kdy byla ještě kompletně „offline“. Tedy v devadesátých letech, zejména jejich první polovině. Předchůdcem internetových diskuzí byla rubrika „dopisy čtenářů“. Ano, dopisy na papíře a poštou chodily, ale většina z nich už tehdy byla od neurotických grafomanů, často anonymních.

Jen výjimečně přišla reakce, která adresátovi udělala radost. A nemusela být pouze pozitivní. Stačilo, když dopis dával smysl, obsahoval například konkrétní připomínky nebo věcné námitky, v ideálním případě třeba osobní příběh nebo dokonce tip pro další práci. Stávalo se to, ale výjimečně. Nedělal jsem si žádnou statistiku, ale takový byl asi tak jeden dopis z deseti.

Velká změna pro mě osobně přišla v momentě, když jsem někdy v roce 1996 začal pod své sloupky v Reflexu dávat e-mailovou adresu. Byť ji v té době měla asi jen menšina čtenářů, byla to prakticky okamžitá změna. Počet reakcí od čtenářů se během pár týdnů zdesetinásobil.

Jako novináře mě to okouzlilo. Bylo to nečekané a zajímavé. Najednou jsem měl poprvé v kariéře kontakt se svými čtenáři. Nebylo to úplně příjemné, například jsem se hned dozvěděl, když jsem udělal nějakou chybu. Ale chodily i pochvaly a tipy. Bral jsem to jako jednoznačné plus pro novinářskou práci.

No a podobným způsobem na mě ještě v devadesátých letech zapůsobily čtenářské diskuze. Měl jsem už určitou zkušenost s diskuzními servery (ta sahala dokonce ještě do doby „předwebové“), ale v žurnalistice to bylo něco zcela nového.

V Česku jsem tento žánr poprvé zaregistroval a ocenil na oborovém serveru Lupa.cz, zaměřeném na web a technologie. Bral jsem to jako průlomovou věc, vymyslel jsem jí název „žurnalistika s otevřeným kódem“, a v debatě o internetové žurnalistice, která v té době začala probíhat, jsem právě diskuze bral jako jeden z hlavních argumentů, proč je tento druh novinařiny zajímavější a autentičtější.

Ostatně právě pro Lupu jsem v roce 2001 napsal: „Publikum má na internetu šanci autorovy názory či informace okamžitě korigovat. A zatímco v časopise zůstane blbý článek blbým navždycky (a nemá cenu ho číst), na internetu může být blbý článek s chytrými či informačně cennými komentáři hoden pozornosti. To není jen kvantitativní, ale už kvalitativní posun.“

Proč jsem v poměrně krátké době nadšení ztratil a názor změnil, doslova o 180 stupňů? Na to je jednoduchá a krátká odpověď. Dá se shrnout do tří slov: „diskuze na Novinkách“. Čtenáři tohoto serveru dokázali prostor pod články proměnit v džungli či spíše kupku hnoje, kam bylo možné vstoupit jen na vlastní nebezpečí. Z hlediska spravedlnosti nutno podotknout, že Novinky v tom jsou částečně nevinně, to samé se dalo říct i pro další zpravodajské servery, například iDnes.

Ale Novinky byly první. Když se na konci roku 2002 dohodl Seznam.cz s vydavatelem deníku Právo, že se do té doby spíše magazínový server Novinky.cz (pamětníci si vzpomenou na jeho zářivě zelenou barvu!) stane online verzí Práva, znamenalo to nejen změnu obsahu, ale také čtenářů. Zejména co se týče jejich počtu.

Z toho také vzešla má teorie, proč k úpadku diskuzí pod články došlo. Se změnou kvantity dojde ke změně kvality, zejména když je ona kvantita daná i tím, že diskuze je otevřena úplně všem bez omezení a je anonymní. Jinými slovy webový formát dává možnost na obohacení a rozšíření obsahu, ale jen za velmi specifických podmínek.

Tak jako Winston Churchill kdysi napsal, že nejlepším argumentem proti demokracii je pro politika pětiminutový rozhovor s voličem, tak nejlepším argumentem proti čtenářským diskuzím je pro novináře to, že stráví pět minut jejich čtením. Není to inspirující ani poučné, tečka.

Vydavatelé od začátku měli trochu jiný názor. Zejména v dobách, kdy se úspěšnost webů hodnotila skoro výhradně podle jedné metriky, a tou byl počet zhlédnutých stránek. Účast čtenářů v diskuzích toto číslo zvyšuje. A roste i to, čemu se říká „engagement“, tedy jakési pouto mezi obsahem a čtenářem. V momentě, kdy se něco „děje“ v komentářích, mají čtenáři se důvod k článku vracet. Což by jinak nedělali, proč také.

Období po roce 2000 je ve vývoji internetových médií také typické pro růst popularity toho, čemu se říkalo „participační žurnalistika“. Jinak řečeno, objevily se nástroje, které umožnily vytvářet obsah jednoduše a rychle komukoli, nejen profesionálním novinářům. Tam byly kořeny obliby tzv. blogů, které se právě v té době staly velmi módním formátem. Řada online médií provozuje blogovací systémy pro čtenáře dodnes.

Mezi námi novináři byla naivní, ničím nepodložená víra, že běžný člověk touží po tom být ve volném čase amatérským žurnalistou. Vznikly dokonce celé servery (například jihokorejské OhmyNews), které chtěly být profesionálními médii nabízejícími amatérský novinářský obsah. Myšlenka to byla hezká, ale ani ta nefungovala.

Stejně jako většina pokusů zapojit čtenáře nějakým ještě dalším, sofistikovanějším způsobem. V paměti mi uvázl například pokus amerických Los Angeles Times dát na webu prostor pro tzv. wikikomentáře. Po vzoru Wikipedie se mohl zapojit kdokoli a plán byl takový, že se stejně jako na internetové encyklopedii vytvoří seberegulační mechanismy, které zajistí, že vzniknou kvalitní texty.

To bylo v pátek 17. června 2005 (pamatuju si to zcela přesně, protože jsem shodou okolností byl v USA), autorem nápadu byl šéf názorové rubriky Michael Kinsley. Tedy muž s velkými zkušenostmi „tradičního novináře“, ale zároveň zakladatel jednoho z prvních webových magazínu Slate.

Jak to dopadlo? První komentář, který ráno dostali čtenáři k „přepsání“, se týkal toho, zda mají USA pokračovat ve válečném angažmá v Iráku. Asi dvě hodiny šlo vše podle plánu. Zdálo se, že „wikitorial“, jak nový formát dostal jméno, bude ultimátní úspěch. Ale nebyl. Někdy dopoledne se v textu objevila věta „Fuck USA“. A hned pak fotografie přirození slona. Kolem oběda redakce experiment ukončila a nikdy se k němu nevrátila.

V této historce je ve stručnosti vše podstatné, co se dá říct o participaci lidí na online obsahu. Ano, je velmi šlechetné dát lidem necenzurovaný ani nijak jinak nekontrolovaný prostor, aby se vyjádřili k důležitým otázkám a problémům lidské existence. Ale dřív nebo později to skončí obrázky přirození, v tom lepším případě z říše zvířat.

Možná je chyba i v tom, že si myslíme, že základním módem lidské komunikace je předávání vyváženého, za každých okolností pravdivého a odpovědného obsahu. Jenže ono to tak není. Ve většině lidské historie lidé komunikovali jinak. Tím základním nositelem informace jsou emoce a příběhy, nikoli ověřená fakta. To, čemu říkáme žurnalistika, je v podstatě umělý a nepřirozený konstrukt, který vznikl vlastně až ve 20. století.

Chtít po čtenářích „dělat žurnalistiku“ je jedním z největších omylů internetové éry. Nejenže je to naivní, ale především to nedává žádný smysl. Neodpovídá to lidské povaze. O čemž nás dokonale přesvědčila tzv. sociální média, jejichž zakladatelé a provozovatelé dokázali právě lidskou povahu využít pro svůj úspěch a prosperitu.

Protože lidé nechtějí sdílet „žurnalistiku“. Chtějí sdílet názory vyjádřené pár slovy či větami (Twitter), fotografie a emoce (Instagram či Twiter), nebo třeba jen hudbu a taneční pohyby (TikTok). Jistěže jsou lidé, pro které je největší zábavou tříbení názorů nebo hledání pravdy. Ale to je naprostá minorita. Kvalita ztracená v moři kvantity.

To je důvod, proč po počátečním nadšení většina významných médií čtenářská diskuzní fóra zrušila. Nebo významně omezila. Ale i to je samozřejmě problematické. Seriózní noviny (a teď nikoli v tom nejužším, „papírovém“ smyslu) nemůžou bez zpětné vazby existovat. Zvlášť v době, kdy hodnotíme všechno: od obědu v restauraci až po zakoupený automobil.

Navíc je tu ještě jeden argument, a tím je snaha co nejvíc snížit současnou závislost právě na sociálních médiích. Ta totiž klasickým médiím „ukradla“ roli veřejného prostoru. Diskuze o mediálním obsahu dnes probíhá z významné většiny tam. Tvůrce profesionálního obsahu to poškozuje, finančně i reputačně.

Dát možnost čtenářům diskutovat přímo u sebe je pro média důležité. Různí vydavatelé dnes postupují různě, ovšem se stejným cílem. Udělat to tak, aby to pro čtenáře bylo zajímavé a atraktivní, a zároveň udržet kvalitu obsahu. Aby se z komentářů nestala „přehlídka nenávisti, urážek, lží a manipulací“, jak píše šéfredaktor Jiří Kubík.

Bylo by skvělé, kdyby se to povedlo. Když seznam Server Zprávy věc rozjížděl, nebyl jsem si úspěchem vůbec jistý. Byv otázán, odpověděl bych asi slovy ministra zdravotnictví, že je to tak „padesát na padesát“, což - jak už dnes víme - může znamenat cokoli.

Po týdenním provozu jsem mnohem větší optimista. Nedá se vyloučit, že to vyjde. Byla by to dobrá zpráva. A já teď musím doufat, že se v komentářích pod TÍMTO textem neobjeví sloní penis.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené