Hlavní obsah

Varování: Optimismus škodí zdraví!

Miloš Čermák
komentátor
Foto: Profimedia.cz

„Optimismus je opium lidstva.“

12. 7. 9:00

Měli bychom se léčit z bludu, že věci se mají lépe, než se mají. Rok 2020 je stvořený pro veselý pesimismus.

Článek

Všem hostům podcastu Jedno procento kladu na závěr tu samou otázku: „Představte si, že se sejdeme za deset let. A já se vás zeptám: Je dnes svět lepší, anebo horší, než byl ten před deseti lety?“

Zhruba sedmdesát zatím odpovědělo, že lepší. Pouze dva měli jiný názor. Nebudu jmenovat. Třeba by jim to nebylo příjemné. Pesimismus není moc sexy. Po pesimistech není poptávka. Optimismus se dokonce často bere jako pozitivní vlastnost. „Jsem optimista,“ píší o sobě lidé v pracovních životopisech i seznamovacích inzerátech.

Žijeme ve světě, který je ve znamení růstu a zlepšování. A když vezmeme objektivní kritéria, jako je třeba věk, jakého se lidé dožívají, anebo životní úroveň, které dosahujeme, tak je nevyvratitelný fakt, že se svět zlepšuje. Čtenáři a hlavně příznivci knížky švédského lékaře a statistika Hanse Roslinga, která se jmenuje Faktomluva, to umí podpořit fakty.

Čekat od budoucnosti to lepší se zdá být správné. Svět je vždycky za deset let lepší. Až na určité výjimky to platí celou historii. Ale všichni tak nějak tušíme, že při odpovědi na tuto otázku nerozhoduje racionalita. A vlastně ani ne povahové rysy. Není to tak, že bychom žili ve světě, kterému dominují optimisté.

Ono je to asi jednodušší. „Svět bude lepší“ je odpověď, o níž si myslíme, že se očekává. Potvrzuji to mimoděk i jako ten, kdo se v podcastu ptá. Když tato odpověď zazní, úlevně za ni poděkuji. Nežádám další důkazy. Jako by už to, že odpověď zazněla, bylo zárukou, že svět opravdu lepší bude.

Naproti tomu negativní odpověď je tou složitější. Vzbuzuje podezření. „A proč si myslíte, že by svět měl být horší?“ logicky následuje otázka. Má snad dotyčný člověk nějaké informace, které nemáme? Nemá důvěru v pokrok a udržitelný růst? Měl by to vysvětlit, protože atakuje naši víru v lepší budoucnost!

Není to tak, že bych všechny své hosty zastihl v dobrém rozpoložení mysli. Mají svá soukromá trápení a chmury, řeší své vnitřní strachy a nejistoty. Ale navenek se podobně jako většina z nás hlásí k těm, kteří přece vidí skleničku vždycky z poloviny plnou, nikoli naopak.

Někdy si říkám, zda je nepoprosit, jestli by nechtěli zvážit svůj „coming out“. Život v obklopení optimistů je méně zábavný a svým způsobem ubíjející. Zvlášť když mnozí optimisté věří opravdu jen v onu vzdálenou šťastnou budoucnost. V přítomnosti jsou buď nespokojení, nebo rozčílení, často obojí.

Optimismus je nedostatek informací, zní známý bonmot. Není to asi úplně pravda. Ale optimisté nepochybně víc věří tomu, že mají nad věcmi kontrolu. Když přijdou k přechodu pro chodce, kde svítí nápis ČEKEJ, což znamená, že tlačítko už někdo předtím zmáčkl, tak ho stejně zmáčknou. Někdy hned několikrát. Pro jistotu. A když se pak rozsvítí zelená, říkají: „Vidíš? Funguje to!“ Jsou neomylně přesvědčeni, že rozsvícení zelené minimálně urychlili.

To byl ostatně princip známého experimentu z roku 1979, ve kterém psycholožky Lauren Alloyová a Lyn Yvone Abramsonová nechaly respondenty mačkat tlačítko spojené se zeleným světlem. Někdy mezi mačkáním a rozsvícením světla existovala souvislost, jindy se rozsvěcelo zcela náhodně.

Respondenti byli dle běžných testů rozděleni do dvou skupin: na optimisty a na ty, kteří vykazovali spíše známky deprese. A ukázalo se, že právě ti depresivní uměli přesněji rozlišit, kdy světlo bylo možné vypínačem ovládat, a kdy nikoli. Optimisté byli mnohem víc přesvědčeni o svých schopnostech, i když o rozsvícení světla rozhodovala jen náhoda.

Alloyová a Abramsová položily základy toho, čemu se říká „depresivní realismus“. Ostatně už v názvu zmíněné studie se lidé s depresí charakterizují slovy: „smutnější, ale moudřejší“. Někdy se to opět v nadsázce vysvětluje tak, že depresivní lidé jsou ve skutečnosti ti, kteří svět vidí přesně takový, jaký je. Poruchou není jejich deprese, nýbrž optimismus nás ostatních. My bychom se měli léčit. Protože my žijeme v bludu, že věci se mají lépe, než se mají.

Pravda je nepochybně někde uprostřed, jak už to bývá. Terapeuti nabádají příliš velké optimisty k „defenzivnímu pesimismu“, což v podstatě není nic jiného než být připraveni na to, že ze dvou alternativ může nastat ta horší. Optimismus někdy vede k špatné evaluaci rizik. „Když se chce, všechno jde“ je dobrý motivační citát, ale už ne tak skvělé pravidlo pro důležitá rozhodnutí.

Třeba i v pandemii. Už v roce 2004 dělali v Singapuru studii, kde zkoumali to, jak se s nákazou SARS potýkají optimisté a pesimisté. A studie ukázala, že pesimisté mají mnohem vyšší pravděpodobnost, že zůstanou zdraví, prostě proto, že počítají s tím, že mohou být nakaženi.

Optimismus byl také vždy vděčným pomocníkem všech možných ideologií, ostatně známe Kunderovu slavnou parafrázi Marxova citátu o náboženství, tedy že „optimismus je opium lidstva“. Sousloví „šťastná budoucnost“ je něčím, co ve 20. století dostalo podezřelou konotaci. Ale copak to není to, v co věří i dnešní optimisté?

Celá věc má navíc ten háček, že víme, že život neskončí dobře. To je jedna z mála jistot, které máme. A zatímco svět se podle čísel a dat statistiků zlepšuje, to samé neplatí pro jednotlivce. Když jste ve středním věku a dostanete otázku, jaký bude svět za deset let, tak možná tušíte, že světová chudoba bude o něco menší (snad), ale zároveň víte, že ráno při vstávání vás bude tělo bolet asi ještě o něco víc než dnes. A že budete rádi, když budete v jakž takž slušné fyzické kondici. Nebo naživu.

Nevidím tam moc prostoru pro bezbřehý optimismus. Ale ani důvod pro to být zdrcený. A když načrtnu graf, kde na vodorovné ose bude náš postoj k budoucnosti, od pesimismu vlevo až po optimismus vpravo, a na svislé ose momentální životní pocit, od smutku dole až po veselost nahoře, zdá se mi, že ten nejlepší kvadrant je vlevo nahoře. Veselý pesimismus.

Smutní pesimisté jsou nešťastní a protivní. Smutní optimisté žijí v budoucnosti, která nemusí nastat, a nesoustředí se dostatečně na přítomnost. Veselí optimisté jsou nesnesitelní pro okolí a nebezpeční sami sobě. Nejsou to většinou ti nejchytřejší z nás, co si budeme povídat. Vzpomeňme na citovanou studii z roku 1979.

Veselí pesimisté mají rádi život. Užívají si ho a nevadí jim, když lidé kolem nich také. Mají určitou životní moudrost, protože se radují ze života, byť vědí, že nakonec všechno dopadne špatně. Jestli se s tím musíme vyrovnat, pak veselá víra v nešťastnou budoucnost může pomoct.

Objevte v sobě veselého pesimistu. Rok 2020 se k tomu zdá jako stvořený.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené