Článek
Když koncem 90. let v anketě BBC rozhodovali vědci, co bylo největším vynálezem druhého milénia, vybrali celkem překvapivě knihtisk. Ne parní stroj, automobil nebo elektřinu, ale zařízení umožňující šíření slov a myšlenek. Což ovšem má logiku. Byl to knihtisk, který umožnil rozmach vzdělanosti, a znamenal tudíž i cestu ke všem dalším objevům.
Web vynalezený (či přesněji řečeno „napsaný“) v roce 1989 neměl v anketě šanci. Byl ještě příliš novou, málo osvědčenou věcí. Ano, koncem devadesátých let, kdy se hlasovalo, zažíval první éru velkého rozmachu. Nafoukla se první webová bublina. Ale bylo ještě příliš brzy. Dnes už s odstupem dalších dvaceti let víme, že web je téměř jistě nejdůležitější inovací posledních padesáti, možná i sta let. A nedá se vyloučit, že ho jednou budou dějiny hodnotit jako jeden z největších objevů vůbec.
Web je v mnohém knihtisku podoben. Stejně jako on přinesl zásadní kvalitativní změnu v šíření informací. Slovo „exponenciální“ se v popisu toho, jak například roste množství přenesených dat, zdá příliš skromné. A dopad webu na lidstvo a společnost je rovněž ohromný. Změny jsou mnohem rychlejší a zásadnější, než jak je v patnáctém století přinesl knihtisk. Ale lze se na to podívat i z opačného konce. Možná jsme stále v jakési přechodné fázi, kdy se teprve formují a určují pravidla toho, jak web bude fungovat. Vždyť trvalo více než půl století, než byly vytištěny první knihy v podobě, jak je známe dnes.
Web nevznikl jako velká věc. Nebyl vymyšlen s tím, že bude měnit svět a dějiny. Nebyl, například na rozdíl od prvních pokusů vyrobit létající stroj, cestou k uskutečnění velkých a odvěkých lidských snů.
Nikoli, web vznikl v hlavě svého autora jako praktická pomůcka pro sdílení informací mezi vědci. Když psal Tim Berners-Lee svůj první návrh toho, jak by web mohl vypadat, neměl žádné velké ambice. Potřeboval, aby „to“ bylo jednoduché a aby „to“ fungovalo. Kladl důraz na praktické využití, nikoli na ochranu proti zneužití. Kdo by ostatně měl zájem nějak zneužívat toho, jak si vědci vyměňují informace?
První představa autora webu byla dokonce taková, že webové stránky bude možné si nejen prohlížet, ale zároveň i upravovat. Tedy, že každý uživatel webu bude nejen konzumentem, ale zároveň spolutvůrcem stránek. Tim Berners-Lee byl velmi zklamaný, když první komerční prohlížeče webu umožnily právě jen to prohlížení. Tehdy se poprvé nechal slyšet, že vývoj nejde podle jeho představ a že webové firmy (jako například Netscape, který přišel s prvním komerčně úspěšným browserem a v druhé polovině devadesátých let prohrál konkurenční bitvu s Microsoftem) zrazují jeho původní ideály.
Od té doby je více či méně zklamaný tak nějak permanentně. Je v lehce rozporuplné pozici. Na jednu stranu sbírá zasloužená uznání a pocty, na konferencích či mezinárodních summitech patří mezi největší hvězdy. Vždyť je autorem jedné z nejdůležitějších inovací moderní doby! Na druhou stranu je jeho vliv na podobu webu a jeho budoucnost minimální.
Ano, působil v různých rolích a v řadě institucí, avšak jejich dopad se týká hlavně technického fungování webu. To podstatné, totiž obsah, je plně v režii velkých společností jako Google, Facebook a dalších. Patří mezi nejhodnotnější a nejziskovější na světě. Ve hře je příliš mnoho peněz, aby braly ohled na formální autoritu a ideály.
Ke cti autora webu nutno přičíst, že vědomě a cíleně na svém duchovním dítěti nechtěl zbohatnout. To mu dává silnou morální pozici a autoritu. Nic ze svého původního návrhu nechránil ani autorsky, ani patentově. Vše měli k dispozici ostatní. To ostatně bylo součástí ideálu webu: otevřenost a dostupnost pro kohokoli.
Ze začátku nikoho nenapadlo, že se web zároveň stane největší mašinou na peníze v historii. A když to začalo být zjevné, bylo už pozdě na konceptu cokoli měnit.
Nejen Tim Berners-Lee, ale asi i většina uživatelů v roce 2019 zjišťují, že web není jen unikátním a mimořádně efektivním nástrojem pro šíření vzdělanosti a moudrosti. Že zrovna tak efektivně a rychle umí šířit i zlo, konkrétně lži, falešné zprávy či negativní emoce. Avšak jedna věc je si to uvědomit a úplně jiná věc je chtít a hlavně umět s tím něco udělat. Autor webu to minimálně zkouší. A i díky jeho autoritě je návrh slyšet. Konkrétně jde o „Smlouvu pro web”, která vytyčuje pravidla, jak web změnit. Pro vlády, pro velké firmy i pro jednotlivé uživatele.
Ale je to stejně idealistické a bezzubé jako všechny předešlé pokusy. Tento podtrhuje jen to, že se za něj jmenovitě a výrazně postavil Tim Berners-Lee. A také že přichází s třicetiletým výročím webu a padesátiletým výročím celého Internetu. Ale to je všechno.
Pro někoho je devět principů popsaných ve smlouvě jen seznamem zbožných přání, pro někoho asi jen pokryteckým alibi. Což ostatně dokazuje i to, že „Smlouvu“ podpořily firmy jako Google či Facebook, tedy právě ti korporátní hráči, kteří dnes ohledně zneužívání webu či obecně technologií čelí největší kritice.
Bylo by laciné a nepodložené tvrdit, že Tim Berners-Lee potřebuje jen zúročit svou popularitu a získat pozornost pro svůj startup Inrupt, jehož ambicí je něco podobného – totiž vytvořit novou webovou platformu odolnou vůči zneužití. V tomto případě však jde o komerční projekt. Berners-Lee se mu věnuje intenzivně déle než rok a před pár týdny získal Inrupt první velkou investici v hodnotě zhruba pěti milionů dolarů od Octopus Ventures.
„Smlouva pro web” je jen pěna dní, která rychle opadne. Všichni ji podpoří a každý se k ní přihlásí, ale její reálný dopad se nedá očekávat moc velký. Rozhodne něco jiného, lépe řečeno někdo jiný: politici a uživatelé. Politici tím, jak moc se rozhodnou prostředí webu regulovat a kontrolovat. A uživatelé tím, jak budou chtít web využívat. Tam je jediná šance hegemonii dnešních technologických gigantů narušit. A tam má šanci i Tim Berners-Lee a jeho Inrupt: prostě nabídnout uživatelům třicet let po webu něco jiného a lepšího.
