Lékař: Kokain přivezou rychleji než pizzu. Roky nezdražil a přesouvá se do bytů

„Neberu každý den, ale tak třikrát, čtyřikrát do týdne si dám. Nejčastěji, když mám nějaké náročné jednání nebo potřebuji dotáhnout projekt. A pak samozřejmě na večírcích. Tam jede kokain ve velkém a pro většinu lidí kolem mě je to úplně standardní součást,“ říká osmatřicetiletý Tomáš Š., který pracuje v PR agentuře (přeje si zůstat v anonymitě, ale jeho totožnost redakce zná).

Je přesvědčený o tom, že na droze není závislý. „Když budu chtít, klidně se bez kokainu obejdu. Ale proč? Mám s ním mnohem víc energie, udělám hromadu práce, nejsem unavený a napadají mě ty nejlepší nápady.“

Z pohledu užívání kokainu je Tomáš „čítankovým“ případem. Střední a vyšší třída si kokain může dovolit a zároveň ho vnímá jako statusovou záležitost. K jeho oblibě přispívá i skutečnost, že se neaplikuje nitrožilně a že na něm nevzniká tak dramatická fyzická závislost jako na řadě jiných drog. Z party scény se tak kokain přesouvá i do kanceláří nebo soukromí domovů.

„Pokud se na situaci podívám optikou člověka, který má svou ordinaci v Praze, budu mít pocit, že je kokain úplně všude. Často s nadsázkou říkám, že vám ho přivezou rychleji než pizzu,“ říká přední český adiktolog Aleš Kuda. „Nicméně celorepublikový záchyt jasně ukazuje, že kokain se týká především větších měst, jako je například Praha nebo Brno.“

S přesnými čísly ohledně uživatelů kokainu je to ale problematické. Statistiky z logiky věci zachycují jen problémové uživatele, tedy ty, kteří si přijdou říct o pomoc. Zejména v případě kokainu se předpokládá, že šedá zóna nepodchycených uživatelů je obrovská.

Někteří odborníci očekávali, že obliba kokainu bude pouze módní vlnou, která časem opadne. Zatím však nic nenasvědčuje tomu, že by byl na ústupu. Podle Aleše Kudy k tomu přispívá i fakt, že jde o komoditu, která nepodléhá inflaci. Cena za gram se pohybuje kolem dvou a půl tisíce korun.

„Jsem v oboru od roku 1994 a gram kokainu stojí pořád plus mínus stejně. Z hlediska pravidelného užívání je to samozřejmě drahá droga, ale tím, že jeho cena nestoupá a současně postupem času bohatneme, stává se stále dostupnější. Přitom sledujeme růst čistoty kokainu, takže za stejné peníze seženou uživatelé často kvalitnější kokain než před lety.“

Kokain je typickou party drogou a naprostá většina uživatelů s ním začne experimentovat právě na večírcích.

„Poprvé jsem ho vyzkoušel na mejdanu, když jsem byl ještě na vejšce. Samozřejmě jsem neměl moc peněz, takže jsem si ho dal jen párkrát. Teprve když jsem potom začal vydělávat, stal se pro mě dostupnějším a začal jsem ho brát v podstatě každý víkend. A časem jsem zjistil, že se nemusím omezovat jen na večírky a čekat na víkend, abych si dal lajnu,“ říká Tomáš Š.

Na večírcích se kokain nejčastěji vyskytuje v kombinaci s alkoholem. „Mechanismus je celkem jednoduchý: pijete, a v okamžiku, kdy začínáte být opilí, si dáte kokain, který opilost velmi zredukuje. Pokud to za večer několikrát zopakujete, večírek se prodlouží do netušené délky. S nadsázkou říkám, že se potom člověk stává tak trochu nesmrtelným,“ dodává k tomu Aleš Kuda.

Proč ale uživatelé kombinují kokain s alkoholem, když tyto dvě drogy jsou v podstatě proti sobě? Podle Aleše Kudy by si řada lidí ve střízlivém stavu kokain nedala. Alkohol využívají k tomu, aby odbourali své zábrany. Navíc je euforický účinek kokainu poměrně krátký. Oproti například několikahodinovému pervitinovému rauši trvá kokainové opojení jen půl hodiny až hodinu.

Kokain také blokuje zpětné vychytávání tří klíčových neurotransmiterů: dopaminu, noradrenalinu a serotoninu. To znamená, že tyto látky zůstávají déle aktivní v mozkových synapsích. Tělo se dostane do stavu silné stimulace a napětí, podobně jako při extrémním stresu. Tep a tlak stoupají, mozek jede na plné obrátky. Člověk má pocit, že „může všechno“, tělo uvolňuje glukózu a energii, což vede i k tomu, že je skoro nemožné usnout.

Pro většinu uživatelů zůstane kokain party drogou, ale část z nich se ho naučí, stejně jako Tomáš Š., používat jako určitý druh paliva.

„Zapadne do jejich pokusu, jak zvládnout běžné fungování, a stane se součástí jejich každodenního života. Umožní jim držet vysoké pracovní nasazení. Ale postupně si musejí dát kokain i proto, aby byli schopni vstát z postele, aby došli do práce nebo aby zvládli jednání. Měl jsem i klienta, který tímto způsobem vyšňupal denně pět gramů, aby vůbec mohl fungovat,“ uvádí Aleš Kuda.

To ale Tomáš Š. razantně odmítá: „Rozhodně nejsem závislý! Kokain je pro mě jen taková pomůcka, abych frčel v práci a zvládl ten tlak, který s sebou moje pozice nese. Když si nedám, nemám žádné abstinenční příznaky. To je pro mě jasný důkaz, že mám všechno pod kontrolou a řídím si to, jak potřebuji.“

Podle Aleše Kudy je to však typický předsudek a mýtus, v jehož zajetí se uživatelé kokainu často ocitají. „Existuje fyzická a psychická závislost. Lidé mají tendenci fyzickou závislost přeceňovat, protože ji mají spojenou s velmi dramatickými příznaky, jaké znají z filmů – třas, delirium tremens, epileptické záchvaty a podobně,“ říká Kuda.

Typické jsou tyto příznaky abstinenčního syndromu například pro heroin, na kterém vzniká silná fyzická závislost. „Jenže nejhorší tělesné příznaky abstinenčního syndromu za tři až čtyři dny zmizí. To, co zůstává, je psychická závislost. A ta je u kokainu velmi silná,“ varuje odborník.

K adiktologům klienti často přijdou a chtějí, aby je zbavili fyzické závislosti. „Řada z nich má příliš velké ego na to, aby si přiznala, že trpí psychickou závislostí a že to nejsou oni, kdo řídí svůj život. Když jsou ale upřímní sami k sobě, musí si připustit, že už nejsou bez kokainu schopni některé situace vůbec zvládnout,“ poukazuje Aleš Kuda.

Princip fungování kokainu je totiž úplně jednoduchý. Kuda vysvětluje, že lidské tělo má pouze omezené množství energie a pokud si člověk šňupne kokain, aby se nabudil, půjčuje si energii z budoucnosti.

„Možná teď udělá hodně práce, ale po čase stejně účinek drogy vyprchá a tělo potřebuje regeneraci. Buď se z té kocoviny vyspí a dopřeje si čas na odpočinek, nebo to začne přebíjet dalšími dávkami, a dostane se tak do začarovaného kruhu, kdy tělo a mozek vyčerpává víc a víc,“ vysvětluje.

Navíc se u dlouhodobých uživatelů kokainu časem velmi často objeví toxická psychóza, jejímž typickým projevem je paranoia. Takže typického uživatele kokainu ve finále dožene naprosté vyčerpání a toxická psychóza.

Motivací k léčbě ale podle Aleše Kudy prakticky nikdy nebývají peníze, protože těch mají uživatelé kokainu dostatek. Kokain má zkrátka pověst „posh“, tedy luxusní drogy. Ve srovnání s pervitinem, tradičně spojeným s užíváním na ulici, je v podstatě statusovou záležitostí. Uživatele kokainu tak do léčeben přivádí nejčastěji strach ze ztráty rodiny nebo problémy v zaměstnání.

„Zaměstnavateli možná bude zpočátku vyhovovat, že má výkonného manažera, který pracuje šestnáct hodin denně. Ale po čase uvidí, že začíná dělat chyby nebo že si jeho podřízení stěžují na obrovské výkyvy nálad, které se u něj objevují. Teprve potom zjistí, že výkonnost onoho manažera byla podmíněna braním kokainu,“ podotýká adiktolog Kuda.

Je ale vůbec žádoucí, aby se uživatel kokainu po léčbě vrátil do svého původního zaměstnání, které bylo často jedním ze spouštěčů jeho závislosti? Navíc jeho zaměstnavatel už těžko může předpokládat, že bude pracovat se stejně neúnavnou energií jako předtím.

„Pokud se chce člověk zbavit závislosti na kokainu, nemůže očekávat, že pouze přestane brát kokain. Vždy je nutná i změna životního stylu. Na druhou stranu ale může být celá léčba příležitostí k růstu a k tomu, aby o sobě člověk přemýšlel a přestavěl věci od základu,“ zdůrazňuje Aleš Kuda.

Podle něj firmy v poslední době prodělaly změnu myšlení a jejich prioritou už nejsou maximální výkony, ale dlouhodobě udržitelní kvalitní zaměstnanci. Zaměstnavatelé si uvědomují, že skutečnost, že jejich zaměstnanec sedí šestnáct hodin v práci, zdaleka neznamená, že také těch šestnáct hodin pracuje naplno.

Skutečná pracovní efektivita uživatelů kokainu je několikanásobně nižší. Jeho uživatelé totiž mají výkyvy nálad, dělají chyby a práce se jim zbytečně a neúměrně prodlužuje. Po léčbě se tak do firmy může vrátit zaměstnanec, který je mnohem efektivnější.

„Nicméně je potřeba uvědomit si, že se určitě nevrátí stejný člověk, od kterého může mít okolí stejná očekávání,“ dodává Aleš Kuda.

Ilustruje to příkladem ze své praxe: „Před pětadvaceti lety jsem měl mladého klienta, který bral heroin. Studoval výtvarnou školu, a když se mu závislost vymkla z rukou, umožnili mu přerušit studium a nastoupit léčbu. Po návratu ho sice učitelé chválili, že abstinuje, ale zároveň dodávali, že předtím byla jeho díla hezčí. On to naštěstí zvládl a odpovídal, že tehdy maloval heroin, zatímco teď maluje on. A to je podstata léčby!“