Hlavní obsah

Komentář: Fico je mnohem slabší než Babiš, ale opozice s ním prohrává také

Petr Šabata
Novinář, šéfredaktor Českého rozhlasu Plus
Foto: Profimedia.cz, Profimedia.cz

Andrej Babiš a Robert Fico na snímku z prosince 2017.

6. 1. 11:30

Ještě před pár měsíci bylo Slovensko plné naděje a odhodlání odstranit starou klientelistickou moc. Ale opozice se nedokázala sjednotit a nedala lidem možnost volit vítěze. Více v komentáři Petra Šabaty.

Článek

V pátek 21. února si Slováci připomenou druhé výročí vraždy investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně Martiny Kušnírové. A týden poté v sobotu 29. února půjdou volit do Národní rady. Do té doby se čeká tvrdá a špinavá kampaň, pak vítězství strany Směr trojnásobného premiéra Roberta Fica a složité sestavování vlády. Buď se to podaří opozici, nebo počtvrté mocenské garnituře Směru, která vládne s krátkou přestávkou od roku 2006. To by byla pro Slovensko pohroma.

Opozice, představovaná dnes nejvíce exprezidentem Andrejem Kiskou, to moc dobře ví. Ale pro vítězství neudělala to, co udělat měla – nespojila se proti Směru, který zatím vévodí všem předvolebním průzkumům se zhruba 20 procenty, za ním je trojice v rozmezí 9 a 12 procent – fašistická strana Mariana Kotleby, koalice Progresivní Slovensko/Spolu a Kiskova strana Za lidi.

Měli se spojit

A přitom měla slovenská opozice mnohem lepší podmínky než opozice česká, které se vyčítá neschopnost přesvědčivé společné akce proti Andreji Babišovi s jeho konfliktem zájmů a trestním stíháním na krku.

Především – na rozdíl od Česka – vedou opoziční peloton nové strany: právě koalice Progresivní Slovensko (z něj vzešla prezidentka Čaputová) a Spolu a strana Andreje Kisky Za lidi. Přinejmenším tyto tři formace nejsou zatíženy zklamáními, spory a osobními nevraživostmi z minulosti jako TOP 09, lidovci a STAN.

Také Směr už dávno není v takové kondici jako hnutí ANO Andreje Babiše v Česku. Vládne dvanáct let, jeho předseda Robert Fico je unavený, zatížený hříchy dlouhého pobytu u moci, je pro stranu před volbami přítěží.

Při vyšetřování vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové a dalších kriminálních případů se Slovensko dozvědělo, že oblíbený Robino a jeho parta kryli mafii, která si mocensky a majetkově rozdělila zemi, korumpovala prokuraturu, soudy, policii, propojila organizovaný zločin se státem. Tisíce zpráv z mobilního telefonu Mariana Kočnera, který je obviněný z objednání vraždy Jána Kuciaka, se na občany valí z médií a otravují veřejný prostor. Šéf strany Svoboda a Solidarita Richard Sulík, který zažil ve slovenské politice snad všechno, svůj dojem z nahrávek popsal: „Pociťoval jsem čistý neředěný hnus.“

Odcházení Směru (v roce 2012 vyhrál volby s více než 44 procenty a sestavil jednobarevnou vládu) začalo už dříve, dokonce před vraždou, která Slovensko proměnila. Ficova strana ztrácela v župních (krajských) a komunálních volbách 2017 a 2018. V evropských volbách Směr prohrál s Progresivním Slovenskem a v prezidentských volbách Zuzana Čaputová jednoznačně porazila jeho kandidáta Maroše Šefčoviče.

Jedna výhoda však Směru zbyla: tím, že vládne tak dlouho a na všech úrovních, je 20 procent podpory velmi pevných – jsou to lidé v tisících funkcí a na pracovních místech, která získali stejně jako členové jejich rodin díky straně. A to se ve Spišské Nové Vsi, Topoľčanech (Ficově rodišti) nebo na Kysucích počítá víc než nějaké bratislavské skandály.

Občanský odpor po vraždě Jána Kuciaka sice nebyl tak početný jako demonstrace Milionu chvilek, ale byl odhodlanější, zarputilejší a v tragickém rámu pro Směr hrozivější. A našel odezvu v reálné politice: Roberta Fica nevyhnaly z čela vlády transparenty na náměstích, ale odmítnutí koaličního partnera držet dál jeho vládu. Nejslušnější člen koalice Béla Bugár a jeho Most-Híd vyhodnotili situaci jinak než strana Směr. A Fico se musel poroučet – byť si na své místo dosadil loutkového premiéra Petera Pellegriniho, byla to pro něj velká potupa.

Kdo to zavinil?

Na jaře 2019 byla v zemi hmatatelná poptávka po změně i víra, že je možné vyměnit vládu.

Ale na podzim, po neúspěšných opozičních jednáních o spojení, se naděje jakoby vytratila. „Nálada je špatná, protože opozice nedala lidem možnost volit vítěze,“ popsal to přesně Alojz Hlina, předseda Křesťanskodemokratického hnutí, které bylo součástí velmi široké (osmičlenné) koalice proti Vladimíru Mečiarovi, již v roce 1998 sestavil a po celé funkční období udržel premiér Mikuláš Dzurinda.

Tento úspěšný příběh vzedmutí občanské společnosti a široké opozice proti mečiarovské cestě na Východ se na Slovensku často připomíná, ale inspirací pro nové lídry tentokrát nebyl.

Každý z opozičníků na tom má nějaký díly viny, ale hlavním kazisvětem je viditelně Andrej Kiska. Ten Kiska, který vlastně započal postupnou vzpouru proti politice Směru, když v prezidentských volbách 2014 jako naprostý outsider porazil Roberta Fica.

Exprezident a jeho strana Za lidi dělala dlouho drahoty, a když měla poprvé nejvyšší preference ze všech opozičních stran, s výmluvou na nezbytnost velmi široké spolupráce úplně vycouvala z logické trojkoalice až čtyřkoalice schopné vyhrát volby. A teď ještě Kiska svým opozičním kolegům vzkázal, že kdyby přece jen společně sestavovali vládu, on chce být jedině premiérem, ministerstvo (mluvilo se o zahraničních věcech) ho nezajímá.

Kdo bude vládnout?

Odhadovat nějak přesněji výsledek letošních nejdůležitějších voleb ve středoevropském prostoru (bez podceňování významu prezidentských voleb v Polsku a krajských a senátních voleb v Česku) je nemožné. V kampani se ještě čekají další objevy z Kočnerova telefonu, které by mohly poškodit Směr a vládní Slovenskou národní stranu a také očerňující útoky proti Kiskovi.

Ale základní scénáře budoucího vládnutí jsou tři.

Prezidentka Zuzana Čaputová bez náznaku zemanovské ústavní kreativity už řekla, že po volbách se bude o vládě nejprve bavit s člověkem pověřeným vítěznou stranou. Jistě by ráda uvítala lídra sjednocené opozice – ať už Andreje Kisku, nebo šéfa své rodné strany Progresivního Slovenska Michala Trubana. Tu radost jí ale opoziční strany upřely.

Podle dnešních preferencí to bude premiér a volební lídr Směru Peter Pellegrini, kdo už v pondělí 2. března zamíří do Prezidentského paláce.

Když pak ale nepřemluví žádnou z opozičních stran, a to je téměř jisté, těžko nějaký kabinet složí. Ale dít se mohou podivuhodné věci: partaj má plně pod kontrolou Robert Fico a právě tento „starý Směr“ má neuvěřitelnou motivaci zůstat ve vládě. Třeba s čertem.

Kdyby mu štěstěna přála, dostal by se do parlamentu i jejich dnešní koaliční partner Slovenská národní strana a strana Vlast mečiarovského ministra spravedlnosti Štefana Harabina. Ale ani to by na většinu 76 poslanců nemuselo stačit. Směr by se musel opřít nejen o čistého populistu Borise Kollára a jeho stranu Jsme rodina, ale přinejmenším o tichou podporu fašistické strany Mariana Kotleby.

Zní to šíleně, v Česku by tak zvrhlou koalici nebylo možné poskládat, ale Směr má veliké puzení ještě chvíli vládnout a přinejmenším se pokusit zahladit stopy. Řadě lidí jde o osobní svobodu, včetně samotného předsedy Fica. Ten by byl nejspíš znovu premiérem, neboť pro Petera Pellegriniho by taková koalice nebyla osobně přijatelná, byť i on je jen taková ledabyle namalovaná maska na tváři zločinného Směru.

Tato vláda, třeba jen na dva roky, než by se opozice a občanská společnost vzpamatovaly a vynutily si další volby, by byla pro slovenskou domácí i zahraniční politiku úplnou pohromou. Pro Česko by to například znamenalo rázně přehodnotit účast ve V4 a pro eurokomisařku pro hodnoty a transparentnost Věru Jourovou nového klienta, horšího než Maďarsko.

Složí opozice reparát?

I kdyby se do Národní rady dostalo všech pět demokratických opozičních stran (vlastně ještě víc, protože dvě jsou už koalice: Progresivní Slovensko/Spolu a seskupení vedené Igorem Matovičem, dále Za lidi Andreje Kisky, Svoboda a Solidarita a Křesťanskodemokratické hnutí), nemuselo by to na většinu stačit. Některé průzkumy naznačují, že ano, jiné opak. Musely by pak přibrat už zmíněného populistu Borise Kollára – a to už by byl opravdu „slepenec“, jak posměšně nazývá opoziční seskupení ve své kampani Směr. Taková vláda by byla mimořádně vratká. Stačí připomenout, že kabinet Ivety Radičové sestavený ze čtyř stran v roce 2010 proti jasnému vítězi voleb Robertu Ficovi vydržel jen něco přes rok, na jeho pádu se podepsala především Svoboda a Solidarita Richarda Sulíka…

To by museli Andrej Kiska v roli premiéra, zmíněný Richard Sulík, „neřízená střela“ Igor Matovič i všichni další lídři a poslanci nové koalice prokázat zcela mimořádnou zodpovědnost, umírněnost a státnický přístup. Tedy přesně to, co jim chybělo před volbami. Ve srovnání s politikou českou je přitom ta slovenská ještě více nevyzpytatelná a ještě více emotivní, takže tu mluvíme o zázraku na Dunaji.

Třetí možnost? Může se stát, že nastane pat, který dovede Slovensko k dalším brzkým volbám, byť to není – podobně jako v Česku – místní politická tradice. A v hodně zlém scénáři by pak přišla série slabých vlád vždy na jeden dva roky. Přidáme-li k tomu očekávané ekonomické oslabení, nepochybně by hodně posílili populisté, extremisté a fašisté.

A ještě před pár měsíci to byla země plná naděje a odhodlání odstranit starou klientelistickou moc. S obdivovanou (víc v Česku než na Slovensku samotném) prezidentkou, která vyhrála volby s programem slušnosti, férovosti a právního státu. A která zakončila svůj důstojný novoroční projev merkelovskou výzvou: „Zvládneme to.“

I pro Česko by bylo výborné, kdyby se nemýlila.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené