Hlavní obsah

Komentář: Jak zaplatit stát? Velké téma i před sto lety

Antonie Doležalová
ekonomická historička
Foto: ČTK

Když ČNB vydala pamětní minci ke 100. výročí zavedení české koruny, zdobil jednu její stranu portrét Aloise Rašína.

Reklama

28. 10. 9:30

Nedůvěra ve stát, který zvyšuje daně, ale na výdajové straně hýčká vlastní mohutnou administrativu, má stoleté kořeny.

Článek

Při výročí vzniku Československa se obvykle připomínají aktivity budoucího prezidenta Masaryka v exilu a pěti mužů října v Praze. Zbytek obyvatelstva neměl ani ponětí, když šel večer spát, že se ráno probudí v novém státě.

V říjnu 1918 by ale několika smělým českým revolucionářům nestačily sny a plány, ba dokonce ani samotná obdivuhodná kuráž k pokusu o jejich realizaci, kdyby na své straně neměli také geopolitické okolnosti. Především konec první světové války a rozpad habsburské monarchie.

Mírové dohody přijaté v Paříži v roce 1919 následně překreslily mapu Evropy. Namísto 26 států jich tu nyní bylo 38. A jedním z nich bylo Československo.

Ovšem od první chvíle se nový stát, zrozený na troskách kdysi pevné monarchie, potýkal s jejím dědictvím. To, co vypadalo jako velké vítězství, bylo v mnoha ohledech danajským darem.

Zaprvé proto, že Československo zdědilo nerovnoměrný hospodářský vývoj v západní a východní části monarchie.

Zadruhé proto, že zdědilo naprosto nevhodnou dopravní infrastrukturu. Ta byla za císaře pána budována severojižním směrem, jenže nové Československo potřebovalo infrastrukturu směrem západovýchodním.

A zatřetí Československo podědilo téměř 70 procent veškerého průmyslu rakousko-uherské monarchie, a proto bylo nuceno až 30 procent své celkové produkce vyvážet za hranice. Přitom velký bezcelní prostor monarchie už byl minulostí, celní hranice se protáhly o tisíce kilometrů a namísto 14 bylo nyní v oběhu 27 národních měn.

Po celé meziválečné období Československo jako malá otevřená ekonomika s komplikovanou ekonomickou strukturou a nevyhovující infrastrukturou bojovalo s ochranářskými tendencemi svých sousedů, aniž se samo dokázalo stejným tendencím vyhnout. Byl to boj s ekonomickou a politickou bezvýznamností, ale v prvních týdnech a měsících státnosti také boj o holé přežití. Od první chvíle totiž bylo zřejmé, že peníze, které si nový stát dokáže zajistit výběrem daní, nestačí ani na jeho běžný chod.

A tak v lednu 1919 píše ministr financí Alois Rašín do Paříže československým vyjednavačům na mírové konferenci: „Kdybychom neměli dostati válečné náhrady, tak jak Vám ji vypisuji, znamená to neodvratně státní bankrot.“ A Československo náhrady nedostalo. Naopak se mělo podílet na placení dluhů po monarchii. Rašínovi nezbylo nic jiného než spoléhat na půjčku národní svobody, vyhlášenou v listopadu 1918.

Ta měla vybrat peníze na úhradu bezprostředních potřeb státu ve výši jedné miliardy rakouských korun. Jednotlivé úpisy zněly na sto, pět set, tisíc, pět tisíc, 10 tisíc a 50 tisíc korun. Jejich upisování mohly provádět všechny peněžní ústavy v Čechách, na Moravě i ve Slezsku, pokud se přihlásily, a to včetně ústavů německých.

Úrok byl čtyřprocentní, tehdy nejnižší na trhu, a banky měly nárok na odměnu ve výši 0,75 procentního bodu z každého úpisu. Oficiální informace ovšem zněla, že banky půjčku upisují zcela bezplatně. Lépe to vyhovovalo étosu osvobozovací půjčky a bránilo řečem o tom, že banky ani pro národní věc neudělají nic zadarmo.

Kombinace nejnižšího aktuálního úroku na trhu a metody upisování prostřednictvím aktivní práce bankovních úředníků bez velké reklamy měla zabezpečit, že se do světa vyšle jasný signál nejen o spontánní ochotě národa přispět ke zdaru nového státu, ale také o ekonomické síle jeho obyvatel, a tím i státu samotného.

Jenže! Čechům se do nákupu státních dluhopisů moc nechtělo. Upisování probíhalo pomalu a muselo být opakovaně prodlužováno. Bankám se nedařilo získat cílovou částku, přestože se aktivně obracely na své movité klienty, aby si dluhopisy zakoupili.

Nakonec drobní upisovatelé podepřeli nový stát vyšší částkou než upisovatelé movitější. Nejvíce se prodalo dluhopisů v nominální hodnotě sto korun (124 265 kusů) a tisíc korun (150 385 kusů). Naopak nejdražší, 50tisícové úpisy si pořídilo pouze 1 552 občanů.

Například básník Josef Svatopluk Machar si koupil úpisy za 20 tisíc korun, zatímco Ringhofferovy spojené strojírny jich nakoupily za 38 500 korun. K nejštědřejším ovšem patřila „ringhofferovská“ obec Smíchov, která nakoupila dluhopisy za 210 tisíc korun, a Ringhofferův Smíchovský pivovar, jenž nakoupil za 700 tisíc. Většina nákupů se ale pohybovala ve výši do pěti tisíc korun a nakupovali lidé bez výjimečného kulturního či ekonomického postavení: rolníci, obchodníci, lékárníci i úředníci, hostinští i řezníci, vdovy či nejrůznější spolky.

Díky těmto obyčejným, dnes již bezejmenným lidem stát přežil až do února 1919. Pak se Rašínovi podařilo prosadit měnovou reformu. To byl jistě chytrý a promyšlený krok, ale stejně tak i poslední zoufalý pokus, jak získat peníze na provoz státu, který se stále potácel na pokraji finančního zhroucení. Jednou součástí reformy bylo povinné odevzdání poloviny hotovosti výměnou za třicetileté dluhopisy (jejich splatnost „pěkně“ vyšla na únor 1949). A druhou částí byla silně progresivní dávka z majetku na základě jeho důkladného soupisu.

Rašín potřeboval peníze z lidí vytáhnout za každou cenu. Britský časopis The Economist byl tehdy Rašínovou akcí tak okouzlen, že o něm psal jako o „rozumném muži z Prahy“, který by měl být ministrem financí celé Evropy. Článek doprovodil obrázkem, na němž stařík odevzdává Rašínovi zlaté hodinky a říká, že má ještě tři zlaté zuby.

Ani tentokrát ovšem Rašín cíle nedosáhl. K výměně za dluhopisy bylo předloženo jen tolik bankovek, kolik odpovídalo pětině oběživa v celé monarchii, což bylo vzhledem k hospodářské síle Československa hluboko pod očekávanou částkou. Lidé prostě peníze k výměně nepředkládali mimo jiné i proto, že o zabavení oběživa kolovalo obrovské množství fám.

Lidé byli ochotni kupovat téměř cokoli, jen aby „ztracená“ polovina peněz – neboť lidé nevěřili, že své peníze někdy dostanou zpět – byla co nejmenší. Platili dokonce daně na roky dopředu, aby se zbavili hotovosti a nemuseli ji odevzdat k okolkování. Záměrně si ponechávali rakouskou hotovost pro obchodní kontakty s Rakouskem. Ani daň z majetku nebyla nikdy vybrána v naplánované výši, ač se vybírala až do konce dvacátých let.

Lidé se totiž brzy dozvídali, že peníze, které odevzdávali na půjčku národní svobody a na dávce z majetku, se nepoužívají na avizované cíle, jimž věřili, tedy k monetárním účelům a k vybudování zlatého pokladu republiky. Ve skutečnosti se vracely do oběhu. Stát je vydával na své vlastní neproduktivní administrativní výdaje.

Tady někde má zřejmě svůj počátek nedůvěra ve stát, který zvyšuje daně, ale na výdajové straně hýčká vlastní mohutnou administrativu. Nespokojenost prvních Čechoslováků můžeme lépe pochopit, vezmeme-li v úvahu, že před válkou byla běžná přerozdělovací funkce státu kolem pěti procent vytvořeného domácího produktu. Po vzniku republiky se rychle vyšvihla někam ke 30 procentům. A tato nedůvěra žije dodnes

Posuňme se o sto let. Po rozdělení Československa v roce 1993 žádná půjčka národní svobody vypsána nebyla, takže nemůže srovnávat důvěru v český a československý stát při jejich zrodu.

Ale i nový český stát měl mimořádný zdroj financování – privatizaci, tedy rozprodej státního majetku, jehož výnos se shromáždil v privatizačním fondu. Zákon počítal s použitím těchto peněz pro účely restitucí, nadací a vytváření rezerv pro důchodový systém. Čtvrtého prosince 2018, v roce pokračující ekonomické konjunktury, vláda Andreje Babiše oznámila, že v následujícím roce hodlá ve výdajích státního rozpočtu rozpustit 22 ze zbývajících 30 miliard rezerv, které ještě v privatizačním fondu zůstaly. A povolila jejich použití na běžné administrativní výdaje státu. Reforma důchodového systému je přitom pořád v nedohlednu.

A ochota kupovat státní spořicí dluhopisy? Češi je kupují v krizi, pokud mají vysoký úrok a nízké zdanění. Poprvé a s velkým úspěchem je stát prodával v roce 2011, tedy v roce stále ještě krizovém.

K nápadu se vrátil v roce 2018, v období mocné konjunktury, pod názvem Dluhopisy Republiky, který měl upomínat na 100. výročí založení Československa. Prodalo se jich ale pouze za tři miliardy. Oproti emisi z roku 2011 fiasko. Aby také ne. Vždyť „Kalouskovy dluhopisy“ z roku 2011 měly dvojnásobný úrok a neplatily se z nich daně.

Jak jiný obraz skýtají sbírky na soukromé účty nebo účty neziskových organizací v době živelních pohrom a katastrof.

Zvýšení důvěry Čechů ve vlastní stát by tedy nejspíš mohlo souviset se snížením vládních výdajů na vlastní administrativu a s otevřenou diskusí o tom, co všechno vlastně jsou a nejsou nezbytné úkoly státu. Po více než sto letech by radikální řez rozbujelému státnímu aparátu určitě prospěl.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované