Hlavní obsah

Komentář: Když už gerontokracii, tak alespoň smíšenou. Starce i stařeny!

Jan Lipold
šéfkomentátor
Foto: Profimedia.cz, Profimedia.cz

Andrej Babiš a Miloš Zeman na armádním velitelském shromáždění v listopadu 2018.

Reklama

6. 1. 2020 14:05

Staří politici nemusí být problém. Větší neštěstí je politická monokultura.

Článek

Hrozí nám gerontokracie? Miloš Zeman a Andrej Babiš budou po brexitu nejstarší duo v Evropské unii. Teď jim je dohromady 140 let.

Britská hlava státu a britský premiér jsou spolu ještě o osm let starší než Zeman s Babišem; ale monarchové těží z toho, že v této disciplíně hrají podle vlastních pravidel. Alžbětě II. je 93 let a na trůn nastoupila, když Boris Johnson ani Andrej Babiš ještě nebyli na světě. To je v porovnání s demokraticky volenými politiky jiná liga.

Hrozí nám gerontokracie? V otázce zní nadsázka, ale stojí za to se u ní zastavit. Postřeh o stáří českých státníků není pouhou zajímavostí.

Věk je prý jen číslo – ale také neoddiskutovatelná veličina s nepopiratelným vlivem na světové dějiny. To se netýká jen vymírání královských a faraonských dynastií. Německo a Francie by asi bývaly vypadaly jinak, kdyby jim léta nevládli veteráni Konrad Adenauer a Charles de Gaulle. Pád komunismu by asi býval vypadal jinak, kdyby se v čele režimů léta nedrželi vrstevníci 70+ Gustáv Husák, Erich Honecker, János Kádár a další.

Samozřejmě, i politik se zažloutlým rodným listem může být progresivní a duchem mlád a naopak. Že je někdo starý, neznamená, že uvažuje „postaru“ a jedná „zastarale“, že se mermomocí snaží udržet neudržitelné a nedokáže správně číst výzvy budoucnosti.

Neznamená – ale například staromódní sváteční projevy Miloše Zemana a Andreje Babiše spíš naznačily, že znamená. Že to sloveso „hrozí“ (ale proč by vlastně musela gerontokracie automaticky „hrozit“?) má něco do sebe.

Slovo „gerontokracie“ postupně získalo pejorativní nádech – takže hrozí.

Ve starověkém Řecku (gerón = stařec, kratein = vládnout) na gerontokracii nic moc pejorativního nebylo. Byla to prostě vláda starých, tedy očekávatelně ostřílených a moudrých lidí.

Přesněji: vláda starců, ne stařen.

Vláda starců. To bývalo komunistické politbyro a tak se gerontokracii obvykle rozumí dodneška. A je to důležitější problém než samotný věk vládnoucích.

Vláda starých mužů je větší hrozbou než vláda starých mužů a žen. Ta alespoň zvyšuje vyhlídky, že se determinující faktor stáří zředí podle různých životních zkušeností a priorit. Moudrost při zapojení obou pohlaví dostane širší příležitost.

Bohužel česká situace je „horší“ než jen z pohledu věku. Naši státníci jsou nejen nejstarší, ale navíc pouze mužští, a změna není na obzoru. To se týká především funkce prezidenta republiky. Tři roky před koncem mandátu Miloše Zemana – podle sociologa Jana Hartla správný čas, aby vážní kandidáti oznámili svůj úmysl – se znovu nerýsuje žádná jasná adeptka na prezidentský úřad.

U premiéra není situace tak jednoznačná, vládu může vést i někdo jiný než předseda politické strany, koneckonců můžeme mít i úřednický kabinet. Ale i tak by si na českou premiérku moc lidí nevsadilo.

Staří politici ještě sami o sobě nemusí být problém. Větší neštěstí je politická monokultura.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované