Hlavní obsah

Komentář: Komunisté nalíčili past na opozici

Martin Čaban
Komentátor
Foto: Vojtěch Veškrna, Seznam Zprávy

Tři roky podpory vlády, půl roku před volbami „ztráta důvěry“. Jestlipak tomu věří aspoň sami komunisté?

Reklama

14. 4. 12:00

Utéct od vládní odpovědnosti je půl roku před volbami lákavá představa. Když to nakonec neudělali sociální demokraté, udělají to komunisté.

Článek

Rozklad české politiky dosahuje bizarních rozměrů. Když menšinová vláda ztratí ve Sněmovně dohodnutou podporu, měl by to být impulz k zásadnímu přeskupení politických sil. Úterní vypovězení toleranční dohody ze strany komunistů se však pravděpodobně stane jen drobnou epizodou, jež se promítne spíš do předvolebních strategií jednotlivých stran než do každodenního politického provozu.

Menšinová vláda Andreje Babiše ztratila podle slov Vojtěcha Filipa důvěru komunistů. Kdyby se náhodou, jak řekl Filip, „pravicová opozice“ rozhodla vyslovit vládě nedůvěru, komunisté se přidají. Sami komunisté ovšem hlasování o nedůvěře vládě iniciovat nebudou. Už tento postoj je docela komický a dobře ilustruje, jak běžné politické mechanismy v Česku přestaly fungovat.

Ani vyhlídka na vyslovení nedůvěry vládě dnes není zárukou reálného pohybu na politické scéně. A ani ztráta sněmovní podpory menšinové vlády není zárukou, že na hlasování o nedůvěře vládě skutečně dojde.

Komunistická nabídka hlasů pro vyslovení nedůvěry vládě není ničím jiným než pastí na zbytek opozice. Za normálních okolností má být vyslovení nedůvěry výzvou k hledání nové sněmovní většiny, případně cesty k předčasným volbám, nezřídka i obojího najednou. Ani jedna z těchto variant ovšem nyní nepřichází v úvahu.

Nová sněmovní většina se nenajde, protože bez hnutí ANO žádnou alespoň trochu rozumnou postavit nejde. To, že se mohou sečíst hlasy demokratické opozice a extremistů ve vyjádření nedůvěry, neznamená, že se tyto síly budou schopné a ochotné dohodnout také na jakémkoli dalším kroku.

Variantu předčasných voleb, která by vyžadovala shodu 120 poslanců na rozpuštění Sněmovny, můžeme také prakticky vyloučit, protože této většiny by se musela zúčastnit část vládních poslanců. Buď někteří z ANO, nebo prakticky celá ČSSD. U socialistů ale na víkendovém sjezdu zvítězil názor, že je třeba dovládnout až do hořkého konce. Otočku o 180 stupňů pár dnů po sjezdu nelze zcela vyloučit, ale pravděpodobné to není.

Jediné, k čemu by vyjádření nedůvěry vládě vedlo, by bylo posílení role Pražského hradu, což je také cíl, který komunistická past sleduje. Přesluhující šéf komunistů Filip, jemuž už rok chybí předsednická legitimita i jasné instrukce o ideovém směřování dané diskusí na sjezdu, nahradil obojí vlastním zapojením do služeb prezidenta Miloše Zemana a jeho zájmů.

Po vyslovení nedůvěry podává vláda demisi, což ale neznamená, že se ministři musejí hned poroučet ze svých křesel. Je právě na prezidentovi, zda bude tlačit na postavení jiné vlády, anebo se s odkazem na brzký termín voleb spokojí s dovládnutím kabinetu v demisi.

První případ jsme zažili na samém začátku Zemanova prezidentství, kdy zemi dokázal vnutit vlastní ničím nelegitimizovanou vládu pod vedením Jiřího Rusnoka, ačkoli ve Sněmovně byla po pádu vlády Petra Nečase zformována staronová většina, jakkoli křehká. Sněmovní legitimita, o niž by se z ústavy měla každá vláda opírat, je pro Miloše Zemana zcela podružný institut.

Ale i ve druhém případě se vláda fakticky stává prezidentskou vládou, protože nikdo jiný (kromě 120 poslanců potřebných k rozpuštění Sněmovny) nemá reálnou sílu ji z křesel dostat.

Každopádně platí, že jakési „přátelské převzetí“ Babišovy vlády pod hradní křídla by zdaleka nebylo nejdivnějším krokem Zemanova surfování na hranicích ústavy. Komunisté se k němu teď snaží otevřít cestu. Pokud demokratická opozice tuto průhlednou komunistickou past prohlédne, je pravděpodobné, že na hlasování o nedůvěře nakonec ani nedojde a faktická ztráta sněmovní podpory pro menšinovou vládu se do reálného politického života nepromítne. Pokud opozice do pasti s vidinou morálního vítězství nad Andrejem Babišem skočí, propuknou na Pražském hradě oslavy, neboť tamní mocenské centrum mohutně posílí.

Ať to dopadne jakkoli, komunisté se před volbami začnou tvářit jako přísně opoziční strana, která nemá s vládním působením, zvláště v posledním roce, nic společného. Je to stejný postup, který pro sociální demokraty navrhoval neúspěšný kandidát na předsedu Tomáš Petříček.

Socialisté nakonec tento alibismus odmítli, komunisté se do něj nadšeně vrhají. Jaký bude jeho předvolební efekt, je ve hvězdách. V případě komunistů, kteří Babišovi dodávali hlasy, kdykoli to bylo skutečně potřeba (rozpočty, nouzový stav), je náhlý přechod do opozice směšný. Křesla, jimiž Babiš zaplatil za komunistické hlasy, si rudí samozřejmě ponechají, ale jinak budou vládu tepat jako o život.

Tvářit se, že s posledním rokem vládnutí nemáte nic společného, je samozřejmě lákavé. Je to ostatně lákavé i pro premiéra Andreje Babiše, jenž proti mnoha vlastním ministrům a jejich opatřením vystupuje s razancí, kterou by mu mohl leckterý opoziční předák závidět. Rozhodně je to jednodušší a na první pohled atraktivnější než připustit si plnou politickou odpovědnost za tragické výsledky českého boje s pandemií. Té se ale vypovězením jedné toleranční smlouvy ani vyhozením několika ministrů stejně zbavit nejde.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované