Hlavní obsah

Komentář: Nevěřte vládě. Mamutí reaktor v Dukovanech není jediná cesta

Zuzana Kubátová
šéfreportérka
Foto: Jiří Sedláček/Wikipedia

Stát ve svých strategiích například vůbec nepočítá s tím, že životnost stávajících dukovanských reaktorů se nejspíš povede prodloužit o deset let.

22. 5. 8:00

Ministerstvo průmyslu tlačí na urychlené schválení zákona, který umožní podporu dukovanského jádra z kapes daňových poplatníků. O alternativách se nemluví.

Článek

Zákon má začít fungovat nejdříve za 16 let. Tedy poté, co začne nový český jaderný reaktor vyrábět elektřinu. Přesto se s novou normou spěchá. Meziresortní připomínkové kolečko je zkrácené na 13 dní a poslanci mají zákon schválit narychlo už v prvním čtení.

Příprava za nouzového stavu a tlak na rychlé protlačení parlamentem vyvolaly pozornost i nevoli. Ono to také vypadá hrozivě: zákon fakticky zavádí nové poplatky pro spotřebitele elektřiny, kteří budou podporovat budoucí jaderku. Podobně jako dnes podporují obnovitelné zdroje energie.

Jenomže ono zase o tolik nejde.

Mechanismus, který má Sněmovna teď honem odmávat, mohou budoucí politické garnitury klidně ještě několikrát změnit. Stejně jako se to dělo s naddimenzovanou podporou solárů z dob boomu před deseti lety.

Pokud by změny nevyhovovaly investorovi nové elektrárny, tedy polostátní firmě ČEZ, dostane šanci přehodit rozpracovaný projekt na bedra státu – alespoň podle dnes dostupných informací. To už by, pravda, bylo pro kapsu daňového poplatníka pořádné riziko, ale zatím jde o čistě hypotetickou situaci.

Ono především pořád není jisté, že reaktor, kvůli němuž se nový zákon chystá, opravdu v Dukovanech vyroste. Během minimálně 15letých příprav se může ukázat, že je příliš drahý nebo že ho překonají modernější technologie. Náklady na přípravu projektu do začátku výstavby mají v příštích devíti letech přesáhnout dvacet miliard korun a nakonec se může ukázat, že to byly vyhozené peníze. Pro stát je to ale pojistka. A za ty se prostě platí.

Zákon o přechodu ČR k nízkouhlíkové energetice

Stát slibuje elektřinu z nové jaderky vykupovat za předem sjednanou cenu, která pokryje náklady a zajistí investorovi (firmě ČEZ) přiměřený zisk.

Stát bude s vykupovanou elektřinou obchodovat, obchod mají financovat spotřebitelé pomocí poplatků zahrnutých do ceny elektřiny.

Bude-li obchod ziskový, půjde poplatek do minusu a celkovou cenu za energii pro zákazníky to proti trhu sníží.

Bude-li předem garantovaná výkupní cena elektřiny z nových bloků vyšší než tržní cena elektřiny, budou na novou jaderku spotřebitelé doplácet.

Politici ujišťují, že se občané nemusejí zákona o přechodu k nízkouhlíkové energetice ani v něm obsaženého jaderného poplatku bát, protože energie bude díky tomuto mechanismu vlastně zlevňovat.

Tak to ale bude jen za předpokladu, že tržní cena elektřiny do poloviny 30. let vyletí dramaticky vzhůru. Bude-li předem sjednaná cena energie z nové jaderky nižší než cena tržní, šel by nový jaderný poplatek do minusu a zákazníci by na něm vydělávali. Každopádně by ale za proud platili mnohonásobně víc, než platí dnes.

Potíž je, že tohle s jistotou dopředu nikdo neví. Zdražení elektřiny v příští dekádě je vysoce pravděpodobné, nevíme ale, zda cena vyletí dost vysoko na to, aby se stavba jaderného reaktoru za 200, ale spíše 300 miliard korun vyplatila.

Proč tedy potřebujeme už teď narychlo schvalovat zákon, o kterém nevíme, bude-li mít vůbec smysl? Odpověď je jasná: dá se bez něj jen těžko pokračovat v přípravě nových Dukovan podle loni nalinkovaného harmonogramu. Nová norma má jediný účel – umožnit další postup projektu podle původního jízdního řádu.

Bez státem garantovaného podpůrného mechanismu se totiž velká jaderná elektrárna stavět nedá. Jasné to bylo minimálně od roku 2014, kdy zkrachoval temelínský tendr. Jen si to poslední vlády odmítaly připustit. Až letos na jaře, po mnohaměsíčním vyjednávání s ČEZ, Babišův kabinet obrátil a kývl na podpůrný mechanismus, který premiér dříve hlasitě odmítal.

Harmonogram jaderného projektu v Dukovanech je velmi ambiciózní. Vláda chce do roku 2029 vybrat dodavatele, zajistit financování a získat všechna potřebná povolení, aby mohl nový zdroj začít vyrábět už v roce 2036. To se v Evropě v posledních letech nikomu nepodařilo.

Aby se harmonogram jakž takž držel, potřebuje kabinet do prázdnin uzavřít smlouvy o rozložení rizik mezi stát a investorskou firmu ČEZ. A co nejrychleji celý projekt obhájit v Bruselu. Bez legislativně podložené státní garance se nelze hnout z místa. Proto ten spěch. Má ale smysl držet se úzkostlivě celého evropsky unikátního harmonogramu?

Nové elektrárny Česko v příštích letech jistě potřebuje. V souladu s evropskou klimatickou politikou se budou zavírat uhelné zdroje, které u nás dnes představují přes 42 procent instalované kapacity. V letech 2035 a 2037 mají také podle původních plánů dožít dnešní dukovanské reaktory.

Loňská analýza státní rozvodné společnosti ČEPS počítá s tím, že v roce 2030 bude v české energetice chybět 5,4 TWh elektřiny, tedy přes sedm procent současné roční spotřeby. Proto vládní energetici čekají, že čím dál nedostatkovější elektřina bude zdražovat, a tudíž se občanům vyplatí i produkce extrémně drahého velkého jaderného reaktoru.

To ale rozhodně není jediný možný scénář. A je s podivem, jak málo se mluví o alternativách, které by daňové poplatníky mohly vyjít laciněji.

Tak především: vládní strategie vůbec nepočítá s tím, že se firmě ČEZ nejspíš podaří prodloužit životnost Dukovan o dalších 10 let. Kromě toho ČEZ i další investoři zvažují stavbu plynových elektráren, které jsou výrazně levnější než jaderky a lze je postavit celkem rychle.

Navíc se hbitě vyvíjejí „zelené“ obnovitelné technologie, které sice českou výrobu elektřiny nespasí, mohou ale pomoci snižovat energetický deficit. Česko tak může získat čas. Rok 2036 prostě není termín, s nímž stojí a padá naše energetika.

Čas se nám hodí. Na trh se tlačí zcela nová jaderná technologie, která může velké elektrárny dukovanského typu poslat do propadliště dějin. Jde o malé modulární reaktory, jež mají obrovskou výhodu: dají se vyrábět sériově v továrnách. Pokud konkrétní model takového reaktoru dostane certifikaci, bude stavba elektráren poskládaných z takovýchto unifikovaných kousků jednodušší, schvalovací proces se zkrátí a klesne i cena na jednotku vyrobené energie z budoucího zdroje.

Certifikace prvních malých reaktorů je v běhu. Nejpokročilejší hráč, americká firma NuScale, chce svou první modulární elektrárnu začít stavět už příští rok. Naplno spustit ji chce do roku 2029. Ve stejném roce počítá se spuštěním prvních modulárních bloků také britský Rolls-Royce. Na malých reaktorech pracují i Rusové nebo Číňané.

Česká vláda předpokládá, že o stavbě velkého reaktoru v Dukovanech se bude definitivně rozhodovat právě kolem roku 2029. To budou konečně jasné nabídky dodavatelů v jaderném tendru, a tím i celková cena reaktoru. Právě v té době se s velkou pravděpodobností začnou malé modulární reaktory prosazovat na trhu. Pokud se tak stane, měli bychom mít pro novou technologii otevřené dveře.

K odkladu výstavby nových jaderek ostatně už přistoupili Francouzi, na urychlení vývoje a certifikace malých reaktorů tlačí Velká Británie nebo Estonsko. Počítá s nimi Polsko. Jenom u nás se o nich skoro vůbec nemluví.

Upnout se na jedinou cestu, na velký jaderný blok spuštěný v roce 2036, dnes nemá smysl. Nebudeme-li připraveni také na rozumné alternativy, můžeme se dostat do stejně nesmyslné pasti, jako byl solární boom v roce 2010. A v tom je daleko větší nebezpečí než v rychlém schvalování zákona o nízkouhlíkové energetice v půli letošního roku.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené