Hlavní obsah

Komentář: Nechme vleky zarůst lesem. Na horách se dá uživit i jinak

Foto: Vojtěch Veškrna, Seznam Zprávy

Lanovky jsou zavřené, zklidněné hory teď brázdí běžkaři a skialpinisté.

Reklama

20. 2. 18:00

Uzavření horských turistických středisek a skiareálů není jen problémem, ale také příležitostí k přechodu na udržitelnější formy turistiky a podnikání v oblastech, kde se lidé stále více dostávají do konfliktu s přírodou.

Článek

Frázi o tom, že pandemie není jen tragédií, ale také příležitostí ke změně, jsme sice v posledním roce slyšeli nesčetněkrát, ale na pravdě jí to neubírá. Reformy, které se dříve nedařilo prosadit, se najednou daly do pohybu, od širšího umožnění práce z domova přes digitalizaci všemožných služeb až po rozjezd zelené přestavby ekonomiky v mnoha zemích světa. Některé věci už prostě nebyly udržitelné, a spíše než lít spoustu peněz do záchrany problematických odvětví ekonomiky je lepší začít danou věc dělat jinak, lépe a šetrněji – a platí to i pro lyžování a obecně turistiku v českých horách.

Už před vypuknutím pandemie a s ní spojeného boomu tuzemské turistiky se české hory především na známých a exponovaných místech typu Sněžky, Lysé hory, skalních měst v Adršpachu, Radhoště, Pradědu či šumavských jezer potýkaly s davy turistů, kterým vycházeli vstříc místní podnikatelé a samosprávy. S turisty se to v tomto případě má jako s auty, a stejně jako každý nový tunel, most či jízdní pruh jen zhoršuje problémy s automobilismem, každá další atrakce a služba přitáhne do hor více lidí. Kopce stále více zohavují nové a nové chaty, rozhledny či tzv. stezky v oblacích, jako např. na Dolní Moravě v masivu Kralického Sněžníku, a kdo ví, kam ještě tento trend může vést – snahy developerů o okrajování ochranných opatření jsou dlouhodobý problém a v hospodářském výboru Sněmovny nedávno jen se štěstím neprošel návrh, aby k povolení stavby v CHKO či národním parku nebyl potřeba souhlas jeho správy. K tomu přidejme pravidelné dopravní kolapsy v horských obcích zavalených turisty nebo zakázané oblasti poškozované skialpinisty a výsledkem je situace, kterou rozhodně není možné označit za udržitelnou nebo prospěšnou pro kohokoliv kromě podnikatelů v turistickém průmyslu.

V médiích teď ale rezonují takřka jenom nářky vlekařů a hoteliérů, kteří pochopitelně lobbují za svůj byznys, a tak se domáhají kompenzací a usilují o co nejrychlejší znovuotevření s malým ohledem na epidemickou situaci. Pokud pomineme skutečnost, že možnost sednout do auta a vyrážet každý víkend lyžovat do Špindlu rozhodně není žádným základním lidským právem, a to ani v tíživém lockdownu, dá se odvěký argument vlekařů zredukovat na jednoduchou rovnici – jejich podnikání do jinak relativně chudých regionů přináší peníze a pracovní místa. Proti tomu nejde nic namítnout, a ani ti nejzarytější ekologičtí aktivisté proto nechtějí z českých hor udělat nepřístupné rezervace. Jen je potřeba dodat, že existuje řada mnohem smysluplnějších a udržitelnějších ekonomických aktivit, které by do hor mohly přinést ještě více peněz, neničit je a vytvořit pracovní místa nejen pro nekvalifikované sezonní brigádníky.

České hory nejsou divoká Aljaška, odjakživa se v nich vyrábělo kdeco a při uvažování o jejich ekonomickém rozvoji se navíc rozhodně není nutné vracet do časů dýmajících skláren a textilek, jakkoliv by i tyto tradiční obory měly mít svou budoucnost. Rostoucí zájem o biopotraviny nahrává rozvoji ekologického zemědělství a chovu dobytka, nejen Krušné hory mohou hodně získat na boomu zelené energetiky, v horách se s velkým úspěchem mohou montovat třeba telefony a i ta turistika se dá dělat citlivě a udržitelně. K tomu všemu se pak přidávají pandemické společenské pohyby zmíněné v úvodu – v situaci, kdy lze valnou většinu kancelářských prací vykonávat odkudkoliv, není důvodu, proč by například řada IT firem nemohla místo pražského Kačerova sídlit třeba v Harrachově nebo Jeseníku – naopak by to mimo jiné mohlo citelně bránit odlivu talentů do velkých měst. Kromě daňových úlev, pobídek a vstřícnosti místních samospráv je k tomu ale potřeba také změna myšlení a perspektivy.

Od dob, kdy jsme příhraniční hory a lesy drancovali jako nekonečnou zásobu dřeva a nerostných surovin, jsme se totiž moc daleko nepohnuli. Stále je chápeme hlavně jako zdroj, na jehož využívání máme neomezené právo – teď se to jen místo kácení projevuje tím, že je vnímáme jako lacinou tělocvičnu nebo kulisu, která je pozadím pro běh, lyžování, cyklistiku nebo focení selfíček na Instagram. Jen málokdo si ale umí připustit, že jejich hodnota je podmíněna právě jejich ochranou, která mnohdy nemůže fungovat v logice kompromisu. Podobá se to situaci, kdy chcete jít spát, zatímco sousedi v bytě nad vámi tou dobou rozjíždějí mejdan – dřív či později to musí skončit prohrou jedné ze znesvářených stran, a pokud se bavíme o střetu přírody s turistikou, tetřevi a borovice tu tahají za kratší konec provazu. Nemá smysl v horách provozovat neudržitelné a destruktivní aktivity, když se v nich dokážeme uživit i citlivějším způsobem, který nám je dokáže uchovat jako zásadní zdroj v boji s klimatickým kolapsem a ztrátou biodiverzity. Jen musíme opustit absurdní představu, že na svévolné využívání přírody máme automatický nárok a že kopce bez vleků, sjezdovek i lidí přece nemají žádný účel a jsou „nevyužité“.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené