Hlavní obsah

Od listopadu je sport v moci Hušáků a Berbrů. Odvážných typu Čáslavské či Navrátilové je málo

Foto: Profimedia.cz

V týmu poradců prezidenta Václava Havla, hlavní postavy sametové revoluce, působila i Věra Čáslavská, slavná gymnastka, která se po roce 1968 otevřeně stavěla proti pobytu sovětských vojsk v zemi – a režim se ji proto pokusil vymazat z paměti národa.

15. 11. 18:45

Kdo cestuje do cizích zemí, pozná pak díky srovnání s nimi tu vlastní. Cestovat lze i časem, byť jen ve vzpomínkách. Jestli dovolíte, zkusím střípky toho, co si pamatuji o podivnostech československého sportu z časů před listopadem 1989, srovnat s tím, co se dělo potom.

Článek

Sametová revoluce stihla proběhnout ještě před mými šestnáctými narozeninami. Takže kdybych byl býval náhodou oplýval sportovním talentem, měl bych štěstí na to, že bych kvůli případné touze stát se světovou jedničkou nemusel vstupovat do KSČ, podrobovat se státem řízeným dopingovým programům nebo se hrbit a žadonit, aby mě nějaký kovaný soudruh pustil na zápasy, závody či turnaje za železnou oponu.

Bylo to celé jinak. Zhruba ve třetí třídě nás s ostatními kluky nahnali na fotbalové hřiště, hodili nám balon – a správně vytušili, že ze mě tedy fotbalista opravdu nebude. Tak jsem se pak na ty talentovanější chodil dívat. Jak u nás na stadionek v Turnově, tak samozřejmě v televizi.

V ní běželo pár ligových zápasů ročně, z evropských pohárů se vysílaly občas mače českých zástupců. A potom jen finále. Kdo chtěl vidět góly Realu Madrid nebo Juventusu, nesměl propásnout v pondělí večer krátké šoty ve Sportovních ozvěnách.

V nich jsem si už coby dítě všiml, že je běžné, když v Itálii hraje Argentinec, ve Španělsku Němec a tak podobně… Zato českoslovenští fotbalisti či hokejisti až do času pozvolného předlistopadového pukání ledů museli zůstávat pěkně doma. Dokud nezestárli. Pak si ti nejzasloužilejší reprezentanti směli přivydělat venku alespoň na stará kolena.

„Všechno muselo jít přes Pragosport, kterému jsme ještě museli třetinu výdělku odevzdávat. A z toho nám pak půlku vraceli v tuzexových poukázkách,“ vypráví Antonín Panenka. A podobně to měly i všechny další hvězdy tehdejší doby. Už v 80. letech s nimi tuhle agendu mimochodem vyřizoval na Pragosportu jistý Jaroslav Vacek.

Pamatuju si na obrovské „haló“, které v roce 1986 vyvolal tenisový Pohár federace v Praze. Na Štvanici se totiž pod americkou vlajkou představila i emigrantka Martina Navrátilová, i z televize bylo patrné, že jí i v duelu s domácí Hanou Mandlíkovou fandí celý centrkurt. Mandlíková z toho byla zjevně na prášky a soudruzi ze „strany a vlády“ bezpochyby také.

Podívejte se na reportáž agentury AP o návratu Martiny Navrátilové do Prahy, prvním po jedenácti letech od její emigrace:

O Navrátilové, stejně jako o dalších emigrantech, se v médiích nesmělo objevit prakticky ani slovo. Když vyhrála Wimbledon, proskočil s bídou holý výsledek.

Zato časopis Stadion pravidelně přinášel sloupky jistého Karla Bureše. Vycházely tištěné bílým písmem na černém podkladu. A svět sportu vysvětlovaly pěkně ideologicky. Často poukazovaly na prohnilost profesionálního sportu, zejména pak na projevy nežádoucích individualistů typu tenisty Ivana Lendla. Mrzkost jeho charakteru tam byla dokumentována například situací, kdy svému soupeři úmyslně zahrál míček do těla.

V roce 1985 to v šedé zóně vztahů státem řízeného sportu s Ivanem Lendlem na okamžik prosvitlo, to když přijel na daviscupové utkání s Německem. Ale hned se zas zatáhlo, protože se zdůvodněním, že ho bolí loket, odehrál jen čtyřhru. A prohrálo se 0:5.

Týden nato si při ohlašování zprávy, že Lendl vyhrál jakýsi turnaj, tuším, že v Tokiu, neodpustil televizní sportovní komentátor Jan Slepička uštěpačnou poznámku: „Odpočinutý loket z Davis Cupu dělá divy.“

Když stejný Jan Slepička v roce 1984 komentoval utkání hokejového Kanadského poháru, popsal gól emigranta Petera Šťastného v dresu Kanady slovy: „Skóroval hráč číslo 26.“

Tohle je ten gól, ovšem s anglickým komentářem:

Střih. Přišel listopad 1989 a mnohé se začalo měnit. Tak třeba Ivan Lendl se v Praze objevil, aby tu coby emisar klubu Hartford Whalers rozjednal přestup „Bobbyho“ Holíka do NHL. A v hroznu novinářů, vítajícím Lendla na ruzyňském letišti, vynikal mimořádnou úlisností právě Jan Slepička.

Po odchodu z Československé televize začal Slepička, předtím zamlčující jména zrádných emigrantů, paradoxně pracovat jako skaut Edmontonu Oilers.

A jeho bizarní příběh pro mě vyvrcholil, když se stal manažerem tehdy druholigového fotbalového klubu z Turnova, toho, co mě kdysi jasnozřivě neangažoval. Vidím to jako dnes, kterak Jan Slepička, třímající nad hlavou disketu, důležitě praví: „Na této disketě je zachycena organizační struktura klubu Edmonton Oilers. A já ji hodlám přenést do turnovského fotbalu.“

Což se kupodivu asi úplně nepovedlo, protože klub záhy zkrachoval.

Tento bizarní příběh budiž ilustrací „devadesátek“, doby, kdy bylo možné vlastně úplně všechno. Našedlé časy totality se transformovaly v pestrobarevnou, leckdy až lynchovsky psychedelickou show. A v ní se bizarně zmítaly figurky, které se pak na cestě z jednoho světa do druhého vytratily. Jiní, (všeho)schopnější ale pokračovali.

Tak třeba společnost Pragosport, která kdysi za socialismu brala na hůl Antonína Panenku a jeho vrstevníky, nyní už pochopitelně dávno privátní, zato stále řízená Jaroslavem Vackem, ovládá už léta televizní práva na zdejší fotbalovou ligu. Díky specifickému prostředí, v němž hrají nemalou roli pokřivené konexe, je až dosud vždy kupovala hluboko pod cenou běžnou v zemích srovnatelné velikosti. Pro přesnost: Vacek nedávno Pragosport prodal, ale zůstal v jeho vedení.

Padlo už království Aleše Hušáka, který měl coby generální ředitel Sazky českému sportu sloužit a financovat ho. Ale dokázal to celé tak nějak zgruntu otočit.

Foto: Profimedia.cz

Vlevo Jaroslav Vacek, dlouholetý šéf společnosti Pragosport či místopředseda fotbalové asociace, vpravo Aleš Hušák, po léta ředitel Sazky.

Za sportovního supermanažera je v zemi stále považován Miroslav Černošek. Sice neumí anglicky ani pracovat s počítačem, čímž se sám chlubí, zato umí moc dobře vyjednávat s politiky, sjednávat sponzoring od státních firem a čerpat dotace. A také se samozřejmě pochlubit Petrou Kvitovou nebo daviscupovými či fedcupovými tituly, to zase po právu, buďme fér.

Na dotační kouzla fotbalového specialisty Miroslava Pelty už si posvítila policie. Vysavač státních peněz jménem Velká cena motocyklů v Brně zatím stupňuje své nehorázné požadavky dál a dál. A tak bychom mohli pokračovat do nekonečna.

Za těch třicet let se změnilo prakticky všechno. V televizi si dnes nestačíte vybírat, jestli sledovat spíš zápas Realu Madrid nebo Philadelphie Flyers s Jakubem Voráčkem. Anebo Chicaga Bulls s Tomášem Satoranským.

Pusťte si pořad Moje místa s Tomášem Satoranským. (Video: Adam Sušovský, Seznam.cz)

Český občan Petr Kellner zvažuje, nebo donedávna zvažoval, koupi londýnského fotbalového klubu jménem Chelsea.

Do většiny evropských zemí smíte zamířit jen s občankou, kdykoli vás napadne.

A když dovedete dítě do fotbalového oddílu, možná ho nevezmou ve Spartě či ve Slavii, ale jinde asi ano, i když bude ještě větší kopyto než já. Protože obecně platí, že dětí mají málo a i na to vaše dostanou dotaci.

Změnilo se mnohé. V politice, v dynamicky se rozvíjejícím světě elektroniky či audiovizuálních médií, v nové říši sociálních sítí. Trochu se co do pravidel či struktury soutěží mění i sport.

Nemění se ale jeho podstata, vítězství a porážky.

A nemění se lidé. Všemi režimy se totiž budou prosmýkávat ti bez skrupulí či charakteru, těžící z toho, že mlčící většina drží hubu a krok, ve sportovním prostředí snad ještě zatvrzeleji než kdekoli jinde.

Pokud něco takového chcete vidět v praxi, vřele doporučuju navštívit či sledovat jakoukoli valnou hromadu Fotbalové asociace ČR. Poté, co byli zastrašeni a umlčeni moravští rebelové, panuje tam teď pod knutou bývalého příslušníka Státní bezpečnosti Romana Berbra snad ještě jednolitější názorová „platforma“ než na předlistopadových sjezdech vládnoucí Komunistické strany Československa.

Berbr a spol. umí dovedně pracovat s lidskou malostí, s obavami a strachy, které si v sobě Češi vypěstovali v časech totality. A ty se jich uvnitř některých sportovních svazů a organizací drží snad ještě urputněji než kdekoli jinde.

Protože osobností typu Věry Čáslavské nebo Martiny Navrátilové je málo v každém režimu. Neuhnout, nesklonit se a nemlčet, když se věci péčí všehoschopných manipulátorů pohnou někam „šejdrem“, to pořád umí risknout málokdo z nás.

I třicet let po listopadu.

Doporučené