Hlavní obsah

Komentář: Oscarům zvoní hrana. Pandemie to jen uspíšila

Daniel Zeman
spolupracovník redakce
Foto: Profimedia.cz

Režisérka Chloé Zhaová a herečka v hlavní roli Frances McDormandová se soškami Oscarů za film Země nomádů.

Reklama

26. 4. 12:30

Dřív celá Amerika koukala na Oscary, aby na okamžik zahlédla oblíbené herce, herečky nebo režiséry. Ale proč se dívat v televizi na někoho, kdo mi na Instagramu každý den nasdílí svou fotku po probuzení?

Článek

Loňský oscarový ceremoniál se uskutečnil po vůbec nejvýdělečnějším roce v historii. Kina zbouralo finále Avengerů, z nichž se vyklubal nejúspěšnější film všech dob. Streamům kraloval Netflix, expandující do celého světa a utrácející stovky milionů za filmy, které by klasická studia jen stěží zafinancovala. Oscara za nejlepší film vyhrál vůbec poprvé neanglicky mluvený snímek – jihokorejský Parazit. Budoucnost se zdála být růžová. A v Itálii v tu dobu zachytili třetího pacienta s novým koronavirem.

Po roce a dvou měsících to celé připomíná poslední koncert na Titanicu před nárazem do velké kry. Amerika, potažmo celý svět, se v tu dobu již promořovala covidem-19 a Světové zdravotnické organizaci zbýval ještě měsíc, než šíření nového koronaviru označila za globální pandemii. Ta si vynutila uzavření kin po celém světě a masivní nástup streamovacích služeb, stejně jako změnu distribuční strategie. Nejúspěšnějším americkým filmem roku 2020 se stalo třetí pokračování Mizerů. Žádný jiný blockbuster to totiž loni do zcela otevřených kin nestihl. Prakticky všechny velké premiéry se odsunuly na letošní rok a těch pár odvážlivců, co to přece jenom v letním rozvolnění zkusili, tragicky pohořelo.

Letošní ročník Oscarů se tak odehrával za docela jiné situace. Žádný opulentní galavečer v sále Dolby Theatre, ale silnými protipandemickými opatřeními sešněrovaný přenos z obří nádražní haly, doplněný telekonferenčními hovory s nominovanými, kteří se osobně nedostavili. Minimalistické pojetí podtrhlo i angažmá režiséra Stevena Soderbergha jako producenta ceremoniálu. Soderbergh se celou kariéru pohybuje mezi nízkorozpočtovými kusy, klidně natočenými i na iPhone, do nichž však angažuje ty největší hvězdy. Navíc na jeho Nákazu z roku 2011 o dopadech pandemie smrtícího viru si v loňském roce vzpomněl snad každý. Přes veškerou snahu Soderbergh nedokázal zastřít, že to zkrátka byla úplně zbytečná námaha a dojem z celého oscarového večera byl mírně řečeno rozpačitý.

Před letošním udílením se v amerických médiích obzvláště diskutovalo o jedné jediné věci – pro koho se to vůbec pořádá? Hollywood se sice chlácholí tím, že ratingy letos spadly každému „obývákovému“ předávání cen, sledovanost Oscarů ovšem šla do kytek dlouho před pandemií. Loňské předávání mělo dokonce vůbec nejhorší výsledek všech dob – pouhých 23 milionů diváků, o polovinu méně než v roce 2014. Markantní byl zejména úbytek mezi mladým publikem, které obecně přestává sledovat televizi v reálném čase.

Upřímně, ani autor tohoto textu, jenž od roku 2002 nevynechal ve dvě v noci jediný živý přenos Oscarů, nenalezne jediný důvod, proč by měli mladí lidé v roce 2021 sledovat několikahodinový televizní přenos, přerušovaný každých pět minut reklamním blokem, když se můžou jednoduše podívat na výsledky na Instagramu. Případně někdo udělá minutové shrnutí na TikToku, které bude asi stokrát nápaditější a vtipnější než boomerským humorem prodchnuté poplácávání a dojímání se multimilionářů a multimilionářek, jak moc jsou šikovní. Takový popis by se dal přitom vztáhnout na všechna showbyznysová předávání cen.

Svou roli pak hraje i to, že nemalá část americké společnosti není na dýchánek liberálů z Hollywoodu zvědavá. Je otázkou, zda právě těmto názorům nechtělo vyjít vstříc předloňské zrušení role moderátora nebo moderátorky, kterým scenáristé psali na úvod často velmi kousavé shrnutí uplynulého roku ve filmu i ve společnosti. Mnozí lidé jsou pak již na Oscary vyloženě alergičtí, jelikož to jediné, co si o nich za celý rok přečtou, jsou dezinterpretace nových pravidel, která měla z klubu starých bílých mužů udělat organizaci, jež by demograficky více odpovídala Americe 21. století. Lze si těžko představit, že by bez těchto kroků získala Oscara za herecký výkon ve vedlejší roli vůbec první Asiatka, Jihokorejka Youn Yuh-jung. Vždyť ještě v roce 2015 byli v hereckých kategoriích nominováni pouze bílí herci a herečky.

Doba se však mění daleko rychleji a Oscar působí navzdory své snaze o rovnocennější zastoupení menšin jako největší anachronismus v branži. Akademie je dlouhá léta bezradná, co se týče nalezení nového stylu – jeden rok to zkusila uvolněně, trendy a cool a angažovala jako konferenciéry Jamese Franca a Anne Hathawayovou, kteří z pódia dokonce i tweetovali a dělali jiné podobné skopičiny. Dodnes se na tento ročník vzpomíná jako na jednu z nejtrapnějších věcí v dějinách americké televize. Další rok se proto na scénu vrátil zkušený moderátor Billy Crystal a Oscaři se stali opět tou vzletnou a důstojnou „oslavou kinematografie“, plnou sestřihů z klasických trháků a vzpomínání na časy, kdy svět byl ještě v pořádku – což znamená především to, že se skoro celá Amerika koukala na Oscary, aby na okamžik zahlédla oblíbené herce, herečky nebo režiséry. Toto lákadlo s nástupem sociálních sítí rovněž odpadlo – proč se dívat v televizi na někoho, kdo mi každý den nasdílí svou fotku po probuzení?

Samozřejmě platí, že Oscaři nejsou žebříčkem popularity, výsledky jsou většinou průsečíkem kvality a schopného lobbingu studií a producentů. Akademie se však nemůže divit malému zájmu o ceny, když často soutěží filmy, které nikdo nezná a nikoho nezajímají. Jako třeba Mank, film s nejvíce nominacemi, o němž ovšem slyšelo jen 18 procent aktivních filmových fanoušků. Nejenže o něm neslyšeli, ale navíc jej ani skoro nikdo neviděl. Jak vyplynulo z analýzy celosvětových netflixovských žebříčků sledovanosti, vůbec nikde se Mank po své premiéře neocitl, což by v klasických kinech značilo hodně velký kasovní neúspěch. Pro cinefily je to možná smutná zpráva, ale pokud není mezi nominovanými blockbuster nebo kasovní trhák, jako byl v roce 2018 Černý panter a Zelená kniha, předávání jen málokoho zajímá.

Význam Oscarů je přitom pro další kariéru mizivý, někdy dokonce toxický. Tvůrci se dokážou dost dobře prosadit i bez zlaté sošky na krbové římse a bez řečí o protekci, kvótách a korektnosti. Příkladem může být právě čerstvá držitelka Oscara za režii Chloé Zhaová (vůbec první Číňanka a celkově druhá žena v této kategorii), která už dávno dotočila marvelovský blockbuster Eternals, jenž ji pravděpodobně vystřelí do první komerční ligy.

Akademie sice může být v dalších letech různorodější a pestřejší, Oscarům to však bude houby platné, protože ve filmovém průmyslu jsou na prvním místě vždy peníze. Když franšíza nevydělává, jednoduše se přestanou točit další díly a za pár let se třeba restartuje. Pokud si televize a sponzoři spočítají, že se jim nákup vysílacích práv a reklam nevyplatí, oscarový večer v tradiční podobě bude mít utrum. Vzhledem k čím dál menšímu zájmu by to nejspíše mrzelo jen ty největší nostalgiky.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované