Hlavní obsah

Komentář: Přichází čtvrtý odboj – proti rouškám

Daniel Zeman
spolupracovník redakce
Foto: ČTK, ČTK

Po pár měsících je povinnost nosit roušky v uzavřených prostorách zpět. Jarní entuziasmus je ovšem pryč.

Reklama

11. 9. 16:00

Roušky se staly obětí frustrace a rezignace Čechů. V plné síle nastupuje naše exportní rodinné stříbro - švejkování.

Článek

Koncem května, poté, co vláda začala rozvolňovat protikoronavirová opatření, začalo přibývat i odmítačů roušek. Byly to spíše takové jemné náznaky od několika lidí jako Lou Fanánek Hagen. Roman Šmucler dokonce přirovnal skutečnost, že lidé nosili roušky, i když nemuseli, k nástupu normalizace.

Tehdy jsem k tomu napsal komentář a tak po vzoru Václava Klause cituji sám sebe: „V odmítání roušky je tak cítit i kalkul – je to rychlé, snadné a postoj k tomu lze zaujmout okamžitě. Buď ji nosím, nebo ne! Buď jsem pro Babiše, nebo proti němu! Že jde o krátkozraký postoj, který může nadělat velké problémy, se možná přesvědčíme za pár měsíců. (…) Je ovšem nanejvýš pravděpodobné, že rouška bude i nadále jednou z mála věcí, která může alespoň trochu chránit lidi kolem sebe. Je otázkou, zda si ji budou chtít lidé ještě nasadit, když jde o symbol vládního útlaku a stádovitosti…“

Uběhlo pár měsíců a povinnost nosit roušky v uzavřených prostorách se vrátila. Nebylo to vůbec překvapivé rozhodnutí, jelikož rostoucí čísla nakažených a hospitalizovaných mluví sama za sebe. Překvapivé nejsou ani reakce. Alespoň ne pro někoho, kdo sleduje nálady ve společnosti – což není případ české vlády, která jako by v tomto týdnu vysublimovala. Bojí se, nezvládli to, čekají, co bude. Babišovi a jeho kabinetu to možná tak úplně jedno není, cítí však, že lidem v Česku už to jedno je.

Kdyby šlo národ zobrazit jako emotikon, bude to panáček krčící rameny. Nějak to dopadne, nevím, neznám, netuším.

Ona česká disciplinovanost, sounáležitost a zaťaté zuby, s nimiž jsme šili nedostatkové roušky a snášeli několik útrpných Babišových tiskovek denně, to vše je naprosto fuč.

Místo toho nastupuje frustrace, naštvání, totální rezignace a zejména naše rodinné exportní stříbro – švejkování. Nejpatrnější je to právě na chudince roušce. Na Facebooku najdete masově rostoucí skupiny plné novodobých disidentů. Vyměňují si poznatky, jak s povinností nosit roušku co nejzábavněji vydrbat.

Jeden člověk si ji ušil ze síťovaného trička: Máňo, to je zábava, pojď se podívat. Další ho napodobil. Naprostý disent, za chvíli se začnou pořádat bytové semináře. Přibývá hospod, které se chlubí tím, že u nich se roušky nenosí. Komu se to nelíbí, ať jde jinam. Jeden hostinský předvedl dokonce takovou mentální gymnastiku, že v boji za svobodu zakázal lidem s rouškou vstup do podniku.

Další člověk šíří hoax o skupině 50 „rouškařů“, kteří chodí Prahou a napadají lidi bez roušky. A policie je kryje! A nejspíše jezdí i černou sanitkou! Sdílejte, než to smažou.

Zkrátka roušku dneska nosí jen „ovčané“, to jsme vám to natřeli. Šach mat, pane Babiši! Nebo prostě vy všichni tam nahoře.

Člověk si u podobných diskuzí jenom přeje, aby se to časem nezvrhlo tak jako v případě amerických „antimaskers“. Tamní internet je plný videí hysterických mužů i žen, kteří se bez roušky pokoušejí dostat třeba do Wallmartu, a obvykle to končí hromadnou potyčkou se všemi okolo.

Jistě, uvědomuji si, že rouška není zrovna superhvězda veřejného prostoru. Můžeme se dohadovat, nakolik je opravdu účinná a nakolik jde o placebo efekt, signál lidem, že zdaleka není vyhráno. Mrkněme však do takového Řecka. Povinnost nosit roušky uvnitř zavedli už začátkem srpna, kdy opět začaly narůstat počty nakažených.

Mít celé léto „hadr na ksichtě“ určitě nebyla žádná hitparáda, ale evidentně to splnilo svůj účel. Nových případů mají v těchto dnech stabilně okolo 200 denně. Srovnejte s našimi čísly. A to ještě na rozdíl od Česka řeší další geopolitické problémy – migranty či vyostřené vztahy s tureckým sousedem.

Co řešili přes léto Češi? Rouškovné, sloup na Staromáku a prezidentovu zlomenou ruku. Říct to Řekům, smějí se přes celou siestu až do večera.

Nezanedbatelná skupina spoluobčanů se také vrátila ke starému osvědčenému zlehčování a nový koronavirus přirovnává k obyčejné chřipečce. No jo, tak holt pár důchodců umře, nedá se nic dělat. Loni umřelo na chřipku, autonehody a sežrání žralokem několik desítek milionů lidí a média o tom mlčí.

Přibývá konspirací, kdo všechno za koronavirem stojí, jaká je to habaďůra, jestli někdo ty mrtvé viděl. Tyhle hlasy zaznívaly už na začátku první vlny, avšak příliš se neuchytily, a to hlavně vlivem výmluvného zpravodajství z okolních států. Stovky rakví v italských kostelech dělaly své. To už je dneska zapomenuto stejně jako takřka 200 tisíc mrtvých v USA. K popíračům covidu se přidávají i mnozí renomovaní doktoři, dílem z čiré vypočítavosti, dílem z beznaděje, protože všechny ostatní nemoci byly odsunuty na druhou kolej.

To je přístup, který se dá z lidského hlediska pochopit, mnohem méně lze ovšem akceptovat zlehčování nemoci, která podle posledních zpráv začíná paralyzovat naše zdravotnictví. Na začátku srpna leželo v nemocnicích kolem 130 pacientů s covidem, nyní je to téměř 250 lidí. A toto číslo nadále poroste. Mnohé nemocnice odmítají přijímat pacienty s vážným průběhem, další na ně nejsou připraveny a dávají je mimo infekční oddělení. Během těch čtyř měsíců, kdy nám dal koronavirus více klidu, se totiž nekecalo, ale makalo.

Navzdory tomu všemu se Andrej Babiš nepřestává tvářit jako Brodského kolaborant z Ostře sledovaných vlaků, který i po porážce u Stalingradu nadále tvrdí, že situace našich armád je kromobyčejně příznivá.

Máme chytrou karanténu, trasování, ať WHO mlčí, nasadili jsme vojáky, pan ministr Vojtěch to řeší, můžou za to jiné země, já nosím respirátor imrvére, šak hej, a teď odlétám na raut s klukama z V4, nazdar.

Nezdejchnul se však jen premiér a jeho kabinet, ale i celá opozice. Ta sice požadovala svolání mimořádné schůze Sněmovny, ale tím, že se na několik hodin sejde „žvanírna“, nikoho nedojmou. Selhání a nečinnost vlády po odeznění první vlny měly opoziční strany komunikovat v kampaních ke krajským volbám. Na to ty miliony ve stranických kasičkách jsou. ODS se namísto toho soustředila na ekonomickou obnovu, jak jinak, Piráti zase na svůj cargokult – data, data, data. Jediná ČSSD vsadila všechno na Hamáčkův červený svetr a polepila republiku heslem „V krizi vás ochráníme“. Zeptejte se jich někdo za týden, jak jim to jde.

Při pohledu na grafy a predikce je jasné, že nás v následujících týdnech čeká pořádná jízda, při níž musíme doufat jedině v to, že virus oslabil, léčba se zlepšila a nemoc se nedostane v masivním měřítku mezi nejohroženější skupiny. Vzhledem ke čtvrteční zprávě, že koronavirus se objevil u 99 klientů v 11 zařízeních sociálních služeb, se však zdá, že vláda nějakou tu sumu z rouškovného bohužel ušetří.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené