Hlavní obsah

Komentář: Rom v knihkupectví prodává, nekrade. Zahoďte už předsudky

Tereza Novotná
spolupracovnice redakce
Foto: Profimedia.cz, Profimedia.cz

Ilustrační snímek.

13. 2. 19:00

Prodavačka se vysmála Romovi, který měl zájem o brigádu, a byla propuštěna. Právem. Ale to ještě problém neřeší.

Článek

Před pár dny v českém internetu explodovala bomba v podobě kauzy rasistické prodavačky vysmívající se na Twitteru patnáctiletému romskému uchazeči o brigádu v knihkupectví. Údiv kromě samotného incidentu vzbuzují především i různorodé reakce na rozhodnutí firmy Kanzelsberger zaměstnankyni propustit. Komentáře pod mediálními příspěvky o tom, co se v Jablonci nad Nisou stalo, se totiž místy zvrhly v emotivní výkřiky pramenící z naprosto nekonstruktivního uchopení situace.

Nejde totiž o selhání pouze jedné jediné osoby, která se nezachovala ani profesionálně, a už vůbec ne lidsky, a měla by za to nyní snést všechen hněv světa. A už vůbec se tato výpověď z pracovního poměru nerovná omezování svobody projevu a nástupu nové totality, kde stačí projevit svůj názor a máte padáka. Stejně jako je překvapující, že se lidé najednou diví chování prodavačky, které je vedlejším produktem dlouhodobě zakořeněné nesnášenlivosti ve společnosti (o tom níže), zaráží i fakt, že lidé odsuzující její propuštění, neumějí (nebo nechtějí?) rozeznat rozdíl mezi svobodným projevením legitimního názoru a otevřeným šířením nenávisti a porušováním právního řádu.

Chování oné zaměstnankyně v pořádku rozhodně není, nicméně kdo si myslí, že potrestáním jedné osoby se vše vyřeší a my můžeme dál pokračovat ve svých životech bez jakékoliv změny (zatímco volební preference stran „bojujících proti nepřizpůsobivým“ jsou v případě SPD Tomio Okamury buď relativně stabilní a nevypadá to, že by měly začít klesat, nebo u LSNS Mariana Kotleby naopak před volbami vzrostly), ten je na omylu. Hlavní problém celé kauzy totiž spočívá v dlouhodobém přístupu k minoritám (a nejde jen o Romy, můžeme sem zařadit třeba i Ukrajince, v západní Evropě bychom naopak byli tou minoritou my Češi) a v předsudcích, proti kterým se ze samé pohodlnosti vůbec nebojuje, ale naopak se v nich rádi znovu a znovu jako společnost utvrzujeme.

Buďme sami k sobě zcela upřímní: Každý z nás má tendence předsudky mít. A kdo tvrdí že ne, tak si velmi pravděpodobně lže do kapsy. Potkáváme se s nimi často, já naposledy včera na univerzitě, kdy polský spolužák přišel na workshop pozdě a v tašce měl dvě lahve vodky, které nám i nadšeně ukázal. „Typický Polák!“ Kdo si chybnost takové generalizace uvědomí a aktivně s takovými myšlenkami pracuje tak, že se v tuto chvíli zastaví a možná sám sebe i napomene, že tohle uvažování není úplně O.K., je v pohodě. Předsudky se mění ve xenofobii nebo rasismus ve chvíli, kdy je vědomě posílíme tím, že na nich založíme nenávist vůči dané skupině a tu pak šíříme dál.

Nebezpečí takové nenávisti spočívá v naprosté absenci jakýchkoliv řešení a tím pádem nulové možnosti dostat se do bodu, kdy Romové budou „nálepkováni“ jako spořádaní daňoví poplatníci, a ne jako problematická skupina, která jen pobírá sociální dávky, je líná pracovat a dělá nepořádek. Když s sebou totiž neustále kvůli svému původu a barvě pleti musíte táhnout břemeno předsudků a škatulky vytvořené na základě vlastností vám cizích, ale přesto opakovaně předhazovaných, zkusíte se ucházet o zaměstnání jednou, dvakrát, možná potřetí, popáté, podesáté, po padesáté… A i kdybyste měli trpělivosti sebevíc, po nějaké době, kdy musíte čelit odmítání na základě mylných domněnek a předpokladů a nedostanete ani tu příležitost prokázat své schopnosti a práci prostě neseženete, bude váš výsledný status quo na sociálních dávkách a bez práce celkem logickým, byť smutným a pro společnost nevýhodným a nepřijatelným východiskem.

Představte si sami sebe v pozici imigranta v Německu nebo Velké Británii, kde byste vy sami museli čelit předsudkům toho, že jste z Východu, a vyvracet mýty o své zemi a o tom, jací jsou Češi, vás nevyjímaje. Ve chvíli, kdy se karta obrátí, není už nic tak jednoduché, jak se zdá, nebo ano?

Ale zpátky k Romům. Co tedy s nimi, když vykřikování nenávistných hesel a ostentativní mávání národní vlajkou (vyzkoušel za vás Banskobystrický samosprávný kraj) je k ničemu? Romská komunita je větší na Slovensku než v Česku, zároveň i její integrace do většinové společnosti se tam řeší více než u nás, tudíž pro pozitivní příklad zavítejme také tam. V okrese Levoča v Prešovském kraji existuje vesnice, kterou od úplného zchátrání a zapomnění zachránila právě šance pro tamější romské obyvatele, kterou jim dal starosta Vladimír Ledecký. Spišský Hrhov se z obce, kde romská komunita tvořící většinu populace žila v otřesných, nelegálních podmínkách a zbytek obyvatelstva postupně odcházel, stal místem, kde Romové nyní jsou normální součástí města, pracují a po práci v hospodě sedí u jednoho stolu s ostatními.

Stačilo Romům vytvořit smysluplná pracovní místa a zapojit je do práce, s jejich vlastním přičiněním jim zajistit pořádné bydlení, elektřinu a vodu. Nezaměstnanost klesla, děti normálně chodí do škol, školek, pár jedinců dokonce i na vysokou školu.

Takhle to může znít jako vcelku idealistická pohádka a nikdo netvrdí, že vše vždy a všude probíhá hladce a jednoduše. I v Hrhově nepochybně museli řešit řadu problémů. Nehledě na to, že když jste jediná takto fungující obec či jedna z velmi mála, jste spíše outsider, navíc to pořád nijak neřeší problém na celospolečenské úrovni, který je mnohem širší a složitější. Jedna vlaštovka jaro sice nedělá, ale i hrhovský případ ukazuje, že se dá dokázat i zdánlivě nemožné. Zdánlivě.

Není důvod, abychom integraci Romů do společnosti vůbec považovali za nemožnou, to je totiž předpoklad opět vycházející z nějakého předsudku. Jedná se o lidi úplně stejného jádra a potenciálu, jako mají jiní. Mohou to dotáhnout na vysokou školu, stáž do slovenského prezidentského paláce nebo na mistrovství světa v kickboxu a vyhrát ho. Ale k tomu jim musíme jít naproti nebo jim minimálně neházet klacky pod nohy, a naopak jim poskytnout příležitost, i přes horší sociální podmínky, ve kterých vyrůstají a žijí. Tak na to můžete myslet, až vás někdy přepadnou pochyby, jestli si romský uchazeč o práci vůbec zaslouží být pozvaný na pracovní pohovor.

Reklama

Doporučené