Hlavní obsah

Komentář: Stagnace a chaos, to byly čtyři roky s Trumpem

Daniel Zeman
spolupracovník redakce
Foto: Profimedia.cz

Donald Trump ve finiši volební kampaně 2020 na Floridě.

Reklama

3. 11. 2020 8:00

Dědic miliardového impéria, který nevytáhl paty z New Yorku, působil vedle představitelů washingtonského establishmentu jako autentický Američan, který rozumí problémům běžných lidí. Tento obrázek u Trumpových voličů přetrvává.

Článek

Spojené státy se před úterními prezidentskými volbami nacházejí v natolik turbulentní situaci, že mnohdy nebyl ani čas bilancovat uplynulé čtyři roky Donalda Trumpa v Bílém domě. Na druhou stranu je to pochopitelné, moc nového zde vymyslet nelze. Od prvních dnů po ohlášení výsledků v roce 2016 se jednalo pravděpodobně o mediálně nejpokrývanější prezidentství v amerických dějinách.

Zčásti si za to mohl Donald Trump sám – svůj mandát pojal jako obří reality show, přičemž do útrob své administrativy i do vlastního nitra dával nahlížet skrze zběsilé tweetovací záchvaty (vzpomeňme na „covfefe“). Neurvalými útoky na novináře pak motivoval největší vydavatelské domy i televizní společnosti k nepřetržité investigaci, která dala vzniknout mnoha nevábným kauzám, jejichž účinek byl však na běžného voliče v podstatě nulový, ne-li přesně opačný – k Trumpovi se ještě více přimklo jeho tvrdé jádro.

Příchod Donalda Trumpa do Bílého domu provázely na počátku roku 2017 jen těžko skrývané obavy z konce americké demokracie. Novináři, komentátoři i různí politici, zejména ti liberálně orientovaní, vykreslovali Trumpa jako diktátora, objevovaly se paralely se začátky nacistického Německa, veřejnost byla udržována v pozoru prostřednictvím dalších a dalších kauz svědčících o propojení Trumpova volebního štábu s ruskou vládou.

Jak se během následujících let ukázalo, tyto obavy byly liché. Za celé volební období bylo jediným ryze autoritářským krokem náhlé odvolání ředitele FBI Jamese Comeyho v květnu 2017. Následky byly pro Trumpa nedozírné – byla ustanovena speciální vyšetřovací komise pod vedením dalšího bývalého ředitele FBI Roberta Muellera, která následně pozatýkala a obvinila z nejrůznějších finančních machinací desítky hochštaplerů z Trumpova okolí. Pokračováním Muellerova vyšetřování se pak stala snaha demokratů o vyvolání impeachmentu a odvolání Trumpa z funkce.

Po celou tuto dobu byl Donald Trump ve větší či menší defenzivě. A skutečnost, že „přežil“, se dá přičítat hlavně uspěchanosti celého procesu, neschopnosti demokratických kongresmanů a únavě lidí z prezidentových kauz a washingtonského politikaření a pletichaření všeobecně.

Jak totiž ukázala Trumpem extrémně podceněná epidemie koronaviru a masové nepokoje ve všech státech federace, strukturální problémy Spojených států a frustrace nemalé části obyvatel (zejména z řad menšin) jsou natolik obrovské, že jim nějaké proslovy o zachování demokracie připadají přinejmenším jako z jiného světa, světa profesionálních politiků odtržených od běžného života. Příkladem takového nesnesitelného establishmentu pro ně byla před čtyřmi lety Hillary Clintonová.

Nelze se pak divit, že i dědic miliardového impéria, který nevytáhl paty z New Yorku, působí vedle těchto lidí jako autentický Američan, který rozumí problémům běžných lidí. Tento obrázek u Trumpových voličů přetrvává a demokraté nedokázali navzdory očividné prezidentově nekompetentnosti nabídnout jiného než ryze establishmentového Joea Bidena, který byl senátorem skoro 40 let a dalších osm let viceprezidentem.

Co tedy za Trumpovým (prvním?) prezidentským obdobím zůstane? Miliardář i přes veškerá velkohubá prohlášení, se kterými vcházel do Bílého domu, o tom, jak „vysuší bažinu“ a zničí „deep state“, nedokázal lobbystickou mašinerii Washingtonu zásadním způsobem narušit. Dokonce se dá říct, že se stal její pevnou součástí, mainstreamovým republikánským politikem, který vychází co nejvíce vstříc svým bohatým donátorům a na obyčejné Američany se obrací pouze, když potřebuje jejich hlasy nebo podporu v kulturních válkách.

Je to ostatně patrné na jediném hmatatelném Trumpově úspěchu – daňové reformě z roku 2017, která významným způsobem snížila daně hrstce nejbohatších Američanů, přičemž ten zbytek pocítil jen kosmetické rozdíly.

Velikým problémem bylo pro sólistu Trumpa řízení exekutivy. Po celý svůj život byl zvyklý na absolutní poslušnost a loajalitu a nesetkával se s odporem. Jako člen newyorské smetánky byl zvyklý na pochlebování, nikoliv na diskuze. Také proto je první polovina jeho funkčního období lemována konflikty s čelními ministry a úředníky. Vystřídal například ministra zahraničí, ministra obrany, ministra spravedlnosti i šéfy štábu Bílého domu, případně své hlavní poradce, například šéfstratéga Steva Bannona.

Všichni obvykle odcházeli s velkým humbukem, nejeden pak napsal o svém působení pod Trumpem nelichotivou knihu. Jednalo se vesměs o lidi delegované či doporučené republikánskou stranou, která si chtěla nad neortodoxním newyorským playboyem udržet alespoň nějakou kontrolu. Stabilizace Bílého domu tak vedla pouze k tomu, že se okolo Trumpa vytvořila svého druhu sekta tvořená z jeho rodiny a licoměrných kývačů, kteří často hájí neobhajitelné. Nejsnazší to tak mají ti členové vlády nebo šéfové federálních agentur, o které Donald Trump neprojevil za celý život žádný zájem (školství, věda a výzkum).

Největším odkazem jeho mandátu zůstane obsazení míst v Nejvyšším soudu. Kvůli rezignaci, respektive úmrtí tří soudců dostal výjimečnou historickou příležitost, kvůli které ho berou na milost i ti nejkonzervativnější evangeličtí republikáni, pro které by jinak jeho mimomanželské aférky s pornoherečkou, která jeho penis popisuje jako houbu, byly těžko překousnutelné. Trump jmenováním soudců Gorsucha, Kavanaugha a Barretové posílil konzervativní většinu v devítičlenném tribunálu na šest ku třem. Jak ovšem ukázal nedávný případ, kdy Nejvyšší soud právě díky Gorsuchovi rozhodl ve prospěch LGBT lidí, rozložení sil nemusí být tak jednoznačné. Očekává se ovšem, že v nejbližších letech se začnou u Nejvyššího soudu opětovně testovat staré kauzy, a konzervativci se budou snažit zvrátit zejména rozhodnutí v zákonech týkajících se potratů. Donald Trump byl mimochodem prvním úřadujícím prezidentem, který podpořil každoroční protipotratový pochod ve Washingtonu…

Glosa: Trump na steroidech

6. 10. 2020 13:02

Ohlédneme-li od rozdmýchávání kulturních konfliktů, v němž je Trump mistrem, zbytek prezidentových snah o zásadní reformy americké politiky vyšuměl víceméně do ztracena.

Obchodní války s celým světem, zejména však s Čínou, měly z Trumpova pohledu navrátit Americe zpět její velikost. Svou „strategii“ obhajoval tím, že USA jsou nevýhodnými smlouvami s obchodními partnery vykořisťovány a on pouze navrací vše do správných kolejí. Prováděl to svým typicky těžkotonážním stylem – capslockem na Twitteru vyhlašoval nové a nové tarify, vyhrožoval dlouholetým partnerům a sousedům, otevíral dávno dohodnuté smlouvy a následné kompromisy vydával za obrovské vítězství. Výsledky Trumpových eskapád na poli mezinárodní ekonomiky měly ovšem pro běžné Američany minimální přínos, ba naopak, tamní zemědělci tím velice utrpěli, a to zejména z toho důvodu, že Trump zřejmě nikdy nepochopil princip cel.

Oslnivých výsledků nedosáhl ani na poli mezinárodní diplomacie. První měsíce ve funkci byla provázeny především konflikty se spojenci, zejména co se týče fungování a financování NATO. I tyto Trumpovy snahy však časem utichly. Je sice pravdou, že Ameriku nezatáhl do žádného nového konfliktu, neúspěšná jednání s KLDR nebo atentát na íránského generála Solejmáního však nesvědčí o žádné promyšlené strategii. Jednalo se spíše o jednorázové PR stunty, které měly Trumpovi zajistit místo na předních stránkách novin, což se povedlo. Dlouhodobé výsledky však bude mít asi jen mírová dohoda Izraele s několika arabskými státy, která však byla spíše stvrzením dlouholetých tendencí na Blízkém východě než opravdovým výsledkem prezidentovy iniciativy.

Pokud je možné jeho mandát označit jedním slovem, pak by to byla stagnace. Americká politika pod Trumpovým vedením uvázla na mrtvém bodě, v němž se neřešilo v podstatě nic jiného než Trumpovy skandály (situace, kterou dobře známe i z naší politiky). Trump navíc zrušil nebo omezil množství zákonů nebo opatření, které zavedli jeho předchůdci, ať už se to týkalo životního prostředí, migrační politiky nebo občanských práv. S vlastními výraznějšími zákony však nepřišel. Nutno podotknout, že s jeho kroky často souzněli i pravicovější demokraté, kteří část Trumpovy agendy bez většího oponování schvalovali.

První volební období je u amerického prezidenta často považováno pouze jako předvolební kampaň na to druhé, v němž už po sobě chce zanechat nějaký historický odkaz. Ať už se to Trumpovi poštěstí, či nikoliv, velkou stopu zanechá už jeho případná reakce na volební výsledek, jehož vyhlašování bude nejspíše provázet obrovský chaos. Vzhledem k tomu, že Trumpem i republikány kritizované hlasování v předstihu poštou nebo osobně využilo už 90 milionů lidí, tedy celá třetina voličů, sčítání bude velmi pomalé a konečné výsledky se mohou mnohokrát změnit a oba kandidáti se prohlásí vítězem.

Velmi jednoduše se tak může stát, že nejtěžší chvílí pro Ameriku nebude vláda Donalda Trumpa, ale naopak situace, kdy nebude jasné, zda odchází, nebo zůstává.

Anketa

Koho byste, kdybyste mohli, volili za prezidenta USA?
Donald Trump.
38.9 %
Joe Biden.
50.4 %
Nevolil/a bych ani jednoho z nich.
10.7 %
Celkem hlasovalo 4856 čtenářů.
Sdílejte článek

Reklama

Doporučené