Hlavní obsah

Komentář: Z olympiády do emigrace. Lukašenko hraje all-in

Foto: Profimedia.cz

Běloruská sprinterka Kryscina Cimanouská.

Reklama

5. 8. 15:30

Příběhy sportovců prchajících před odplatou totalitního režimu ukazují, že v Bělorusku dál přituhuje.

Článek

Mladá talentovaná sportovkyně ze země čím dál silněji svírané bezohledným a krutým režimem vyrazila na velkou mezinárodní akci reprezentovat vlast v nejdůležitějším závodě dosavadní kariéry. Zpět do domoviny ovládané totalitou už se však vrátit neplánovala, což pohlaváři tušili, a proto byla pod pečlivým dohledem agentů maskovaných coby doprovod reprezentační výpravy.

Nakonec se jí podařilo těsně uniknout, když se ji pokusili násilím unést a dostat do letadla. Úřady svobodné země, ve které se drama odehrálo, ji ochránily a umožnily jí odletět do jiné demokratické země, aby tam mohla začít nový život.

Psal se rok 1950, příběh se odehrál v Londýně a sportovkyně se jmenovala Alena „Ája“ Vrzáňová, obdivovaná královna československého i světového krasobruslení, která krátce před tím obhájila titul světové šampionky, a jejíž novou vlastí se nakonec staly USA.

Během následujících 40 let stejně jako hvězda ledových arén prchaly z komunistického Československa tisíce obyčejných lidí, ale i mnoho úspěšných sportovců.

Nezáleží, jestli utíkali, protože bojovali se svazovými bafuňáři, komunistickými kádry, otevřeně se stavěli proti zločinnému režimu, čelili perzekucím a útlaku, nebo prostě „jen“ chtěli stejnou šanci v profesionálním sportu jako jejich soupeři ze Západu. Ve všech případech to byl souboj s nesvobodou, nemožností nakládat s vlastním životem a kariérou podle svého, ale vše řídit stranickými notami.

Je smutné a mrazivé zároveň, jak moc sedmdesát let starý příběh československé krasobruslařky připomíná současnou situaci běloruské atletky Krysciny Cimanouské i dalších sportovců, kteří opouštějí svoji vlast ve strachu z odplaty režimu posledního evropského diktátora Alexandra Lukašenka.

Do německého azylu se uchýlili například sedmibojařka Jana Maksimovová s manželem, olympijským vítězem a desetibojařem Andrejem Kraučankou, jenž byl jedním ze 400 běloruských sportovců, kteří podepsali výzvu k uspořádání nových voleb, načež byl na 10 dní zadržen policií a nakonec vyloučen z olympijské reprezentace.

Z Běloruska na Ukrajinu odjel také házenkářský trenér Konstantin Jakovlev. I on byl 15 dní zadržován kvůli účasti na pokojném protestu a komentářům na adresu loňských pochybných prezidentských voleb.

To vše ukazuje, že v Bělorusku přituhuje. Lukašenko s podporou ruského spojence Putina v zádech akceleruje svůj přerod z diktátora v tyrana. Však i jeho vyjádření na adresu běloruských olympioniků, jimž se v Japonsku zatím příliš nedaří, zní rozhodně víc jako jeden z výroků Saddáma Husajna než prezidenta evropského státu: „Pokud se tam (do Tokia) vydáte jako turisté a vrátíte se s prázdnou, je lepší nevracet se vůbec. Říkám vám to jako prezident země, ne jako vedoucí veřejné organizace. Vyložte si to, jak chcete.“

Lukašenkova snaha je zřejmá. Při každé příležitosti ukázat, že má situaci v zemi pevně v rukou a pro žádného jeho odpůrce, kritika, či snad dokonce politického konkurenta není v zemi místo. Běloruský prezident totiž hraje o vše. Dobře ví, že pokud v čele země skončí, nemusí to s ním dopadnout vůbec dobře. Jak kvůli případnému vyšetřování podezření z falšování výsledků loňských prezidentských voleb, tak násilnému potlačení následných demonstrací, zatýkání a brutálních metod, jimž byli zadržení vystaveni.

Součástí diktátorovy hry all-in je zjevné odhodlání zacházet stále dál a ukázat, že v bezpečí před ním nejsou už ani jeho odpůrci v exilu. Jako novinář Raman Pratasevič unesený i s přítelkyní z paluby mezinárodního letu donuceného přistát v Minsku za použití lsti a stíhacího letounu.

A byť je na jednoznačné závěry s ohledem na probíhající vyšetřování brzy, působí v tomto kontextu přinejmenším krajně podezřele i záhadná smrt běloruského aktivisty Vitala Šyšova, který se před několika dny nevrátil z ranního běhání a později byl nalezen oběšený v parku. Šyšov v Kyjevě vedl nevládní organizaci Běloruský dům na Ukrajině, která pomáhá krajanům prchajícím z vlasti v obavách před represemi.

Před Lukašenkem totiž neutíkají jen sportovci, ale i obyčejní Bělorusové. Podobně jako kdysi z Československa. A demokratické země, ke kterým Česko na rozdíl od tehdejší doby má dnes to štěstí patřit, by měly být připravené Bělorusy prchající před totalitním režimem bez dlouhého váhání přijmout a ochránit. Nejen atlety, ale všechny. Stejně jako před sedmdesáti lety ochránily Áju Vrzáňovou a později i tisíce dalších emigrantů.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované