Hlavní obsah

Komunisté ve svěráku revoluce. Jak doktoři marxismu-leninismu volili Havla

Foto: ČTK

Václav Havel po svém zvolení prezidentem podepisuje 29. prosince 1989 slib. Komunisté neměli na vybranou.

28. 12. 2019 14:30

Tři dny před koncem roku 1989 byl Václav Havel zvolen československým prezidentem – jednomyslně, včetně hlasů všech přítomných komunistických poslanců, kteří v Parlamentu tvořili naprostou většinu.

Článek

Do Federálního shromáždění ČSSR byl Jan Dobiáš vybrán v roce 1986 jako takzvaný odborný kádr. Nebyl profesionálním „aparátčíkem“ v komunistické straně, ale vrchním mistrem a později náměstkem v kutnohorském závodě Avia. Říká, že vstup do KSČ chápal jako nutnost, aby se mohl dostat do řídících funkcí v podniku.

Podobné výsady spojené s členstvím v komunistické straně vzaly po 17. listopadu 1989 za své. V revolučních dnech se z legitimace KSČ stala spíše stigmatizující přítěž. Pocítil to i Jan Dobiáš, když se podobně jako ostatní komunističtí poslanci několik týdnů po listopadu ocitl pod masivním veřejným tlakem, aby ve volbě prezidenta po odstoupivším Gustávu Husákovi podpořil opozičního vůdce Václava Havla.

Což také 29. prosince udělal.

„Upřímně řečeno, hrdý na to nejsem. Byla to jediná chvíle v životě, kdy jsem se v uvozovkách podělal,” řekl bývalý federální poslanec Seznamu.

Přiznává, že Havlovi sice nedůvěřoval, nebylo ale vyhnutí. Ve dnech, které prezidentské volbě předcházely, však prý zažil takovou „masáž”, že jiný postoj nepřicházel v úvahu.

Čalfa shora, lidé zdola

Federální shromáždění do té doby fungovalo spíše jako automat, který převáděl rozhodnutí vládnoucí KSČ do formy zákonů. Po událostech v listopadu 1989 se však z něho rázem stala instituce s klíčovým významem pro rychlý přechod k demokracii.

Ukázalo se to právě při volbě Václava Havla. O jeho jednomyslnou podporu v Parlamentu se nepochybně velkou měrou zasloužil federální premiér a člen KSČ Marián Čalfa, který fakticky „přeběhl” na stranu Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí.

Čalfa správně rozpoznal, že s postupem času se zhroucená komunistická strana začne opět dávat dohromady a bude se snažit prosadit sobě bližšího kandidáta. To se projevilo začátkem prosince, kdy se po demisi dosavadního prezidenta Gustáva Husáka objevil v Parlamentu návrh, aby se hlava státu vybírala přímo v lidovém hlasování. V takovém případě by měl tehdy ještě málo známý Havel mnohem složitější pozici než třeba komunistický vůdce z období pražského jara Alexander Dubček.

Čalfa vymyslel plán založený na rychlém zvolení Václava Havla. Využil dlouholeté zkušenosti z vládní legislativy a opozičního vůdce představil jako jediného kandidáta svého kabinetu. Sám se také ujal lobbování mezi poslanci. Přímou prezidentskou volbu i Dubčekovy prezidentské ambice se podařilo zažehnat.

Jana Dobiáše ani mnohé další komunistické poslance však Čalfa přemlouvat nemusel.

Ostatně Dobiáš si setkání s premiérem ani nevybavuje. Dobře si vzpomíná na tlak, který zažil ve svém bydlišti. Ve fabrice na něj naléhal revoluční výbor, vyjely za ním studentské delegace. Současně začali místní novináři propírat jeho angažmá v KSČ. „Než jsem se nadál, byl jsem vmanévrovaný do postoje toho zlého a pak už z toho nebylo úniku,” říká exposlanec. Nerad vzpomíná, jak se na jeho domě objevily plakáty, které ho označovaly za gaunera.

Jako závazné však Dobiáš chápal hlavně množství podpisových archů na Havlovu podporu, které mu chodily domů. „Pro mě jako poslance to bylo v tu chvíli jasné,“ uvedl. Naopak, aby hlasoval proti Havlovi, ho nabádalo jen několik anonymních telefonátů.

Stejně jako ostatní komunističtí poslanci se Jan Dobiáš musel vyrovnat s novou, osobně nelehkou situací. Členové Parlamentu, fungující do té doby spíše jako jedno ze spolehlivých koleček komunistické diktatury, se ocitli v úplně nové, tíživé situaci. Najednou čelili otevřeným požadavkům tisíců svých voličů, aby hlavou státu učinili Václava Havla, donedávna plísněného jako hlavního nepřítele režimu. To vše za neustálé pozornosti médií zbavených cenzury i svobodně se projevující veřejnosti.

Během samotné prezidentské volby ve Vladislavském sále pak poslanec Dobiáš neváhal. „Chtěl bych vidět toho, kdo v té době zvedl ruku proti Havlovi. To nešlo,“ tvrdí a připomíná, že tehdejší zákonodárci hlasovali veřejně a v sále byli kromě televizních kamer také novináři s fotoaparáty přichystaní odhalit celé republice případného Havlova odpůrce.

Havel neměl alternativu

Provedení akce „Havel na Hrad” bylo z pohledu tehdejších revolucionářů jedním z triumfálních výkonů při demontáži komunistického režimu. Například v Polsku, kde opoziční hnutí Solidarita donutilo vládní moc k ústupkům mnohem dříve, byl až do prosince 1990 hlavou státu komunistický generál Wojciech Jaruzelski.

O Havlově úspěchu bylo v zásadě rozhodnuto už deset dnů před volbou, 19. prosince. Ten den premiér Čalfa přednesl ve Federálním shromáždění program své „vlády národního porozumění”. Podle plánu připojil i výzvu ke zvolení předáka Občanského fóra.

„Podle názoru vlády Československé socialistické republiky v současné době není na dosažení deklarovaných cílů jiná alternativa volby prezidenta Československé socialistické republiky než volba Václava Havla s tím, že by se tato volba omezila na dobu, než se sejde Parlament, který vyjde ze svobodných voleb a vykoná novou volbu,” prohlásil Čalfa. Dodal také, že Havlova volba je „přání našeho lidu”.

Už v prvních reakcích na Čalfovo prohlášení se poslanci začali k Havlovi hlásit. Odvolávali se přitom na výzvy lidí ze svých obvodů. Kromě nekomunistických zákonodárců se v tomto smyslu vyjadřovali i poslanci za KSČ.

„Všichni podepsaní si přejí jednoznačně podpořit kandidaturu Václava Havla do funkce prezidenta. Dala jsem jim už svůj slib i v tom smyslu, že budu podporovat, aby volba byla co nejdříve,” uvedla od řečnického pultu neuroložka a spisovatelka Valja Stýblová. „Jsem komunista, zůstanu jím, respektuji politické reality a budu volit za prezidenta toho, koho si přeje většina lidí, to je pana Havla,” řekl tehdejší šéf Státní banky Československé Svatopluk Potáč, který později radil při kuponové privatizaci Pavlu Tykačovi.

Někdejší skutečné těžké váhy KSČ, například Miloš Jakeš, Vasil Biľak nebo Alois Indra, už tehdy v Parlamentu neseděly, většinou se vzdaly mandátů.

Ti ze zasloužilých straníků, kteří zůstali, se podvolili hlasu občanů. „Vážení poslanci, vážené poslankyně, jsem zmocněn svými voliči, se kterými jsem se včera setkal na velkém shromáždění, tlumočit jejich názor, že za jediného kandidáta na prezidenta pokládají Václava Havla, že by měl být zvolen parlamentně a veřejně,” uvedl Miroslav Bochenek, ústřední tajemník Svazu československo-sovětského přátelství a také nositel komunistického vysokoškolského titulu RSDr., posměšně přezdívaného „rozhodnutím strany doktor”.

Kromě voličů, studentů a opozičních aktivistů navigovalo komunistické poslance směrem k Havlovi dokonce i vedení jejich strany. Někteří pamětníci vzpomínají, jak na mimořádném prosincovém sjezdu KSČ dostali shora pokyn, aby hlasovali „v souladu s přáním voličů”. Po Vánocích si pak první tajemník strany Vasil Mohorita údajně svolal poslance do zasedací místnosti ústředního výboru strany a zavázal je hlasovat pro Dubčeka a Havla. „Přesně jsem jim řekl: ‚Zítra, to je 28. prosince 1989 zvolíte Alexandra Dubčeka předsedou Federálního shromáždění a pozítří 29. prosince 1989 zvolíte Václava Havla prezidentem Československa.‘ A oni si vzali tašky a šli to udělat,” uvedl Mohorita pro Seznam.

Jan Dobiáš si na takovou schůzi nepamatuje, podle Mohority se jí ale zúčastnila drtivá většina poslanců za KSČ. Konání schůzky na ústředním výboru potvrdil historikům například bývalý šéfredaktor komunistického deníku Rudé právo Zdeněk Hoření.

Za půl hodiny bylo hotovo

Předzvěstí, že s Havlovou volbou nebude problém, bylo také jednoznačné hlasování Parlamentu 19. prosince o prodloužení lhůty ke zvolení prezidenta na 40 dní. Do té doby platilo, že po uvolnění funkce musí Federální shromáždění zvolit nového prezidenta do dvou týdnů. Gustáv Husák odstoupil už 10. prosince a původní lhůta nebyla splnitelná. Poslanci také schválili, že volba prezidenta bude veřejná.

Už následující den se Havlovi zástupci Jiří Křižan a Zdeněk Jičínský domlouvali na podrobném programu na den prezidentské volby s šéfy prezidentské kanceláře a federálního Parlamentu. Havel také začal plánovat svoji první zahraniční cestu ve funkci, která vedla do Německa, a nechal si na slavnostní akci ušít oblek, který se proslavil díky krátkým kalhotám. V předstihu ho také vyfotili na prezidentský portrét a zadali výrobu poštovní známky.

Před samotnou volbou se podařilo vyřešit i problém s možným konkurentem Dubčekem, který měl vysokou podporu hlavně na Slovensku. Havel tam jednak zajel a získal si sympatie, jednak vystoupil na slovenském okruhu tehdejší federální televize s ujištěním, že chce působit s Dubčekem v jakémsi tandemu a přeje si, aby se stal předsedou Federálního shromáždění. Pouhý den před zvolením vypustili poslanci z prezidentského slibu zmínku o „socialismu” a přijali mezi sebe první vlnu kooptovaných kolegů, včetně Dubčeka, kterého obratem zvolili za předsedu Federálního shromáždění.

Samotná volba 29. prosince dopoledne pak proběhla zcela hladce. Premiér Čalfa na začátku poslanecké schůze představil Havla jako jediného možného kandidáta. „Pan Václav Havel je dnes nejvýznamnějším představitelem zápasu o mravnost demokratické politiky,” konstatoval ministerský předseda.

Z přítomných 183 členů Sněmovny lidu a 141 poslanců Sněmovny národů podpořili Havla úplně všichni, nikdo se ani nezdržel hlasování. Následoval prezidentský slib, fanfáry a volební schůze Parlamentu byla u konce. Vše trvalo jen 35 minut.

Trauma skalních komunistů

Pro mnohé přesvědčené komunisty byl hlas pro Havla v roce 1989 veřejnou potupou, které později hodně litovali.

Například Zdeněk Hoření to s odstupem více než deseti let označil za největší chybu svého života. „Václav Havel měl svůj životní cíl v tom, rozbít socialistický společenský řád. A také se mu to s pomocí domácích i zahraničních přátel podařilo,” lamentoval komunistický novinář v rozhovoru s historikem Miroslavem Vaňkem.

Zpětně vzato byla jednomyslná prezidentská volba v polistopadové éře unikátní. V červenci 1990, kdy Havel kandidoval na prezidenta znovu, už proti němu hlasovalo 50 poslanců „federálu” zvolených ve svobodných volbách. Připomeňme však, že šlo o tajnou volbu. Podezření z politické korupce při těsných volbách českého prezidenta pak nakonec přispěla k tomu, že místo v Parlamentu se hlava státu volí od roku 2013 přímo.

Názory na to, do jaké míry bylo správné, aby se Havel nechal v prosinci 1989 zvolit „komunistickým” Parlamentem, se různí i tři desítky let po hlasování.

Kritici tohoto postupu namítají, že hlasování nebylo demokratické a Havel byl komunistům fakticky zavázán za své zvolení. Někdejší Havlův tajemník Vladimír Hanzel to ale vidí jinak.

„Celé Federální shromáždění bylo nedemokraticky zvolené, všichni jeho poslanci získali své mandáty nikoli v demokratických volbách, ale ve frašce organizované komunistickou stranou jako kandidáti ‚jednotné kandidátky Národní fronty‘. Takto utvořený parlament si mohl na demokratickou instituci hrát stěží,” podotkl.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené