Hlavní obsah

„Koncem nikdy nevyhrožuju. Skončím, až to skončí.“ Připomeňte si Karla Gotta v pořadu Výzva

2. 10. 2019

Podívejte se na Výzvu s Karlem Gottem. (Video: Seznam.cz)

Poté, co Karel Gott před dvěma a půl lety překonal první zdravotní komplikace spojené s rakovinou, byl prvním hostem Seznamu v pořadu Výzva. „Pokud jde o dnešek, mám pocit, že mě lidé berou víc než kdykoliv předtím,“ říkal Gott před dvěma lety, kdy ve Výzvě hodnotil svých „prvních šedesát let na scéně“.

Článek

Rozhovor s Karlem Gottem vznikl v červnu 2017 jako první Výzva Seznamu. Karel Gott se tehdy po delší zdravotní odmlce způsobené rakovinou vracel na pódia. Přinášíme vám písemný přepis rozhovoru. Na videozáznam se můžete podívat ve videu umístěném nahoře v textu.

Po odmlce už neměl velké plány

Před pár dny jsem jel po dálnici do Bratislavy a celou cestu jsem sledoval jednu obří reklamní kampaň – kampaň na vás, na váš život, na výstavu Gott, My Life, která začala před pár týdny v Praze. A říkal jsem si, jestli vlastně název výstavy i rozsah kampaně nemá evokovat, že Karel Gott vlastně končí a snaží se nám říct: Toto byl můj život a moje dílo.

To bych nerad, kdyby to vypadalo, že končím. S tím já nikdy nevyhrožuju, že budu končit. A očekávat nějaké dojemné reakce. A pak zase při comebacku očekávat další reakce, že to je dobře, že se vracím na scénu. Já skončím, až to skončí.

Takže výstava není „podtrženo, sečteno“? Prostě šedesát let Karla Gotta na scéně?

Ano. Konec zůstává otevřený. Je to prvních šedesát let.

Prvních šedesát let… Budete se pouštět do dalších velkých projektů? Máte před sebou ještě velké plány?

Ne, já jsem se teď po menším odmlčení naučil moc neplánovat. Vycházejí mi víc ty spontánní činnosti, kdy mě najednou něco inspiruje nebo nutí nějak reagovat. To je vždycky lepší než velké přípravy. Co potřebuje přípravu, je velké turné.

Sám jste zmínil pauzu, kterou jste měl…

…nedobrovolnou.

Nedobrovolnou. Vlivem zdravotních problémů. Musím se zeptat: Jak se teď cítíte?

Děkuju za optání, fajn se mám.

Návrat působil léčivě

Cítíte se na to, že můžete znovu vystoupit na pódia, dál zpívat a navázat na koncertní šňůry?

Já už vlastně na pódiích jsem několik měsíců. Ale nejsou to ta tříhodinová vystoupení, jaká jsou během turné. Zatím to rozjíždím pomalu, zkouším si cvičně, co to udělá, hlavně se mnou.

A co to s vámi zatím dělá?

Působí to léčivě.

Nepřemýšlel jste někdy během zdravotních problémů, že je to jakési znamení, kariéru ukončit a věnovat se rodině, koníčkům, relaxaci?

No, tak po znameních jdu. Jdu po znamení mého jména, že ano, nomen est omen. To je také samo o sobě znamení velmi zavazující…

Dneska mě berou lidé víc než kdykoliv předtím

Říkal jste, že nejlepší jsou pro vás spontánní nápady. Jaký teď máte nápad: Do čeho byste se chtěl pustit?

To naše povolání je skutečně založeno na nějaké spontaneitě, reakci na něco, náladu ve společnosti, na tom, že se člověk nějak cítí, začne přemýšlet o něčem, o sobě, co dál… Pomalu se připravuji na to, že jsou písně, které jsou pěkné, rád je zpívám, ale nemusí fungovat za deset let. Vždycky jsem se rád poučil od zpěváků, kteří se připravovali na pozdější léta: To, co se dnes zpívá, se dá také zpívat za dvacet let. Já si teď prostě připravuju písně, které budu moct zpívat i za třicet let.

Mimochodem, jsou písně, které jste se už rozhodl vyřadit? Protože se prostě nehodí nebo už se na ně necítíte?

Tak například Pojď, ukážu ti cestu rájem by znělo tak, že jsem takový loudil. Starej pán loudí. Tak to asi vypadne z repertoáru.

Na výstavě Gott, My Life mě zaujal váš citát: „Pokud jde o dnešek, mám pocit, že mě lidé berou víc než kdykoliv předtím.“ Čím to je?

Myslím si, že je to věkem. Pak určitou výdrží. Že to prostě nebylo přerušované zkouškami jiného obrazu, snahou působit na lidi jinak. Nebo si dokonce protiřečit. Nebo pomlouvat své staré písně. Tím bych mohl urazit příznivce, fanoušky, protože bych vlastně kritizoval to, co oni měli rádi.

Ničeho nelituji

Takže jste nikdy nemusel zapřít sám sebe. Zpochybnit něco, co jste v minulosti udělal. A to lidé oceňují?

Jak je ta píseň od Piaf? Non, je ne regrette rien…

Ničeho nelituji.

Paní Piaf to měla vážnější, za minulost ji kritizovali a ona řekla: Ničeho nelituji. A jaký to byl hit!

A je to i vaše heslo? Řekl byste, že ničeho z minulosti nelitujete?

No, tak stejně si nepomůžu. Budu litovat, budu se trápit sám? Ne. Jenom prostě o některých věcech nechci mluvit. Takže kdybyste se teď zeptal na něco, o čem nechci mluvit…

…tak nebudete mluvit.

Ne. A když se mě zeptáte podruhé na to samé, tak vstanu a odejdu (ironicky).

Dokázal byste popsat tu vlastnost, která vám umožnila být šedesát let na scéně, na vrcholu popularity? Napadá mě, jestli to není schopnost přizpůsobit se okolnostem za každé situace?

Ne, také se dá jít proti okolnostem, v písních. Ale to asi dělat nebudu, protože si myslím, že mám jiné poselství. To si vybrali lidé, posluchači. Kdykoliv jsem se pokoušel o nějakou přeměnu sám sebe, začal jsem se jinak odvazovat, tak se jim to nelíbilo. Uvědomil jsem si, že nové příznivce je velmi těžké získat a je snadné ty staré naštvat nebo je nějak zklamat.

Lidé chtějí slyšet oblíbené šlágry. Šedesáté, sedmdesáté, osmdesáté roky?

Podle toho, kde vystupuju. Když mám delší program, tak si můžu dovolit novinkový blok nebo tak, ale když chci udělat promotion k nové písni, tak na to jsou trošku jiné pořady. A bohužel ubývá těch, kde můžu prezentovat novinku.

Chci být neutrální, nejsem protestsongař

Výstava Gott, My Life mapuje váš život nejen umělecký, ale i společenský, politický. Vývoj vaší kariéry je tam zasazen do kontextu doby. Zaujala mě tam i zmínka, že jste v roce 1990 přemýšlel o ukončení kariéry. Co vás k tomu tehdy vedlo?

Pravda je, že jsem přemýšlel, že to tak vypadalo. Protože po takzvané revoluci…

Takzvané?

No, sametové. Takzvané. Proběhla sametově, že ano.

A tak to jsme byli rádi, ne?

Dohodou, všecko dohodou.

Přece kdyby tekla krev, to by se nikomu nelíbilo.

Ne, ne, u nás neteče krev. U nás to proběhne jednáním a dohodou. Prostě něco za něco. V klidu. A jde se dál. A jsme rádi, že u nás je opravdu tolik šikovných lidí, že se dokážou předpřipravit na něco úplně nového a jsou smířeni s tím, že jiná cesta není. Tak budu dělat něco jiného!

A vy jste na to byl připraven?

Já jsem říkal, že asi také budu chtít dělat něco jiného. A když jsem zjistil, že nic jiného neumím…

…tak jste byl donucen dál zpívat?

Ano. Dál zpívat a ono to vyšlo, vidíte.

Na výstavě je napsáno: „Kritici považovali Karla Gotta za hlas komunistického režimu.“ Byl jste tím tehdy dotčen? Nebo jste si sám připouštěl, že na tom něco může být? Že by měli dostat příležitost jiní a vy byste se měl umlčet a najít si, jak jste říkal, něco jiného?

Ne. Já jsem takovou poznámku nikdy nepochopil. To je tak hloupé, že o tom vůbec nestojí za to přemýšlet.

Bral jste to jako útok někoho, kdo vás nemá rád?

Ano, útok. Když už nic nenašel, tak si vymyslel, že ten hlas je socialistický. No to se přece musíte sám smát.

Vy jste přitom sehrál v listopadu 1989 velice zajímavou, symbolickou roli. Na jedné demonstraci na Václavském náměstí jste zpíval státní hymnu s Karlem Krylem. Mnozí lidé to tehdy považovali za potvrzení toho, že se režim opravdu zhroutil: Karel Gott a Karlem Krylem na jednom balkoně Melantrichu zpívají hymnu. Jak na to vzpomínáte?

My jsme s Karlem to společné zpívání hymny brali – on tak alespoň působil – upřímně. Na tom Václaváku bylo tehdy odhadem asi tak tři sta tisíc lidí, kteří zpívali s námi. A pak, jak to bývá, ho nějací přátelé nahlodali a řekli: „S tím Gottem bys neměl vystupovat. Drž si ten svůj protestní, rivalskej postoj! Ty si s ním nezadávej!“

On toho tedy posléze litoval?

Ano. Pak toho litoval.

Svého času jste se nechal vlákat do politické agitace. V roce 1998 v době předvolební kampaně jste šel podpořit předsedu ODS Václava Klause na Staroměstské náměstí. Vzpomínáte si, proč jste se tehdy takhle politicky angažoval? Protože v těch následujících letech jste už nikdy nic takového neudělal.

Neudělal, také mě nikdo o něco podobného nežádal. A už bych na to nepřistoupil, protože bych si mohl protiřečit, proč zrovna podporuju zase jiného. U pana Klause to byla určitá sympatie. Doba ukazuje, že pan Klaus měl v lecčems pravdu.

Od té doby jste necítil tak silnou potřebu někoho z politiků podpořit?

Potřebu? To je jedna věc. A pak po zvážení jsem se rozhodl, že přeci jenom se už nebudu v tom politickém světě ukazovat. Nechci se za něco angažovat. Mohlo by to být svádějící na úplně jinou cestu, než kterou jsem si původně naplánoval: Nebyl bych neutrální. Protože já nejsem žádný protestsongař, nejsem bojovník. Nejdu s písněmi na barikády.

Doktor Husák mi dal vyznamenání a řekl: „To je od lidí"

Dokáže člověk, jako jste vy, tedy člověk žijící šedesát let na vrcholu popularity, někam přijít, aniž by to vyvolalo povyk lidí kolem? Dokážete se bavit s normálními lidmi a ptát se, jak normálně žijí? Nejste v jakési bublině, která je svět sám pro sebe?

Celou dobu se snažím nebýt zpěvákem, jenž je obalený bodyguardy, kteří mají sluchátka v uších, jsou svalnatí, vystupují z auta, otevírají mu dveře… On je pak v takovém krunýři, jak říkáte. Vždycky jsem se snažil působit opačně, takový přístupný: „Pojďte ke mně! Máte nějaké otázky?“

Není celoživotní popularita velkým omezením vašeho života?

Ono vlastně každé povolání vás v něčem omezuje. Jakmile se zavážete „tady budu pracovat“, pro toho a pro toho, a toto bude mým úkolem, tak už jste omezený. V ten moment musíte splňovat nějaká dohodnutá kritéria.

Máte desítky Zlatých slavíků, televizních cen… Kromě toho jste také získal několik státních vyznamenání: V roce 1985 jste se stal národním umělcem, v roce 2009 vám Václav Klaus udělil Medaili Za zásluhy. Existuje ještě nějaká cena, po kterém byste toužil?

Já myslím, že jsem dostal všechny. I od generálního tajemníka doktora Husáka, když mi předával to nejvyšší státní vyznamenání…

Myslíte národního umělce v roce 1985?

Ano, to nejvyšší, tak mi řekl: „To máte od lidí.“ Tak to vysvětlil a zavřel ústa těm, kteří by rádi říkali, že to je od režimu nebo tak. On to řekl už předem: „Toto je od lidí.“ Jestli vás to zajímá, tak naposledy jsem dostal ocenění, které se jmenuje Ambassador České republiky.

To vám udělilo sdružení významných podniků Czech Top 100.

Ano. Seděl jsem tam s takovými významnými lidmi, kteří mají za sebou velké úspěchy a mě to velmi polichotilo. Protože ambasador, to je velká odpovědnost.

Nechystáte se napsat paměti?

Ještě ne. Já myslím, že to nejzajímavější přijde teď.

Takže ještě chvíli budete pozorovat a pak budete psát?

Teď by to byla velká škoda. To bych pak musel napsat dvojku.

V roce 1992 jste vydal knížku Jak to vidí Gott – a tam jste uvedl, že svět řídí ilumináti. Myslím, že od té doby vám lidi často předhazují, že věříte na tyto teorie. Myslel jste to vážně?

Ne vážně, tak to je! Představte si, že by nebyli, že by se neradila rada moudrých lidí. Nereagovali by momentálně na věci, které je inspirují udělat nějakou změnu. Radí se. Kdyby to nebylo, dovedete si představit ten chaos a anarchii, kdyby si úplně každý dělal, co chtěl?

Takže tomu věříte a tak to podle vás je?

Ano, tak to je.

Doporučujeme