Hlavní obsah

Blog: Covid nás obrátil ke hvězdám. Na řadě je cesta do vlastních vesmírů

Jan Stránský
editor analýz a publicistiky
Foto: Profimedia.cz

„Noční obloha je terapie,“ řekl astronom Gary Boyle.

Reklama

23. 1. 8:00

Covidová pandemie vrátila do našeho vědomí pojmy, které jsme desítky let vytěsňovali. Jde o největší, nejdůležitější slova. Smrt. Smysl. Bůh. A také vesmír.

Článek

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

Lidstvo dosáhlo podivuhodného pokroku v hmotné sféře. Nebudu si hrát na weltmana ani se vracet do pravěku. Stačí, když v rychlosti přehlédnu své bytí v Československu a Česku.

Až do mého pozdního dětství Čechoslováci nahlíželi do světa, přesněji řečeno do SSSR a spřátelených zemí Varšavské smlouvy, výhradně skrze černobílou televizní obrazovku. Stačilo několik roků a už za mé mladé dospělosti nám do životů vstupovaly první mobily a internet. Dnes přestupujeme z naftových aut do elektrických. Můžeme, obrněni helmou, trávit hodiny ve virtuální realitě. Hodinky nám posílají varování, že jsme dehydratovaní. Medicína se mění v kouzla s DNA. Jsme mimořádně vynalézaví savci.

Přesto nás koronavirus profackoval. Ukázal, že jsme navzdory famózním úspěchům malinkatí, bezbranní, křehcí. Že si my, páni tvorstva, rádi obmotáme obličeje utěrkou. Nebo límcem staré košile. Čímkoliv, co je po ruce.

A současně v Evropě obnažil rozpor mezi pokrokem lidstva technologickým a jeho úpadkem duchovním.

Přidržme se pro potřeby tohoto textu pouze vesmíru. Smysl života, Bůh a smrt jsou termíny extrémní, obtížné. Tisíce let a v tisícovkách knih nad nimi dumají největší mozky planety. Nepříliš úspěšně.

Většina z nás obrací zraky k nebesům, na rtech někdy zmatenou modlitbu, jen v mezních situacích. Když jde milovanému o zdraví, o život.

Vinou covidu jsme ale v posledních dvou letech studovali strukturu oblohy asi častěji než za celý předešlý život.

Nebylo by prospěšné tak činit nejen v momentech krize, ale i po jejím vyvanutí? Psychologové mají jasno: po pandemii bude část lidí depresivnější, úzkostnější a vystrašenější než kdykoliv v minulosti.

Přičemž speciálně pohled k noční obloze pokryté hvězdami přináší klid. Snižuje anxietu a odbourává stres.

A navíc. Vesmír je nádherný. Pojem kosmos byl ostatně kdysi synonymem slova krásný. Odtud také dnešní kosmetika. Filozofové žijící pět set let před Kristem měli kosmos za opak chaosu, temnoty, zmatku. Všeho, čeho si nyní užíváme, až je nám z toho zle.

Jak říká v románu Podvolení jedna z ústředních postav Robert Rediger: „Krása vesmíru je pozoruhodná; a hlavně jeho gigantičnost je ohromující. Stovky miliard galaxií, skládajících se každá ze stovek miliard hvězd, z nichž některé jsou miliardy světelných let daleko – stovky trilionů kilometrů. A v měřítku miliard světelných let začíná vznikat řád: galaktické kupy vytvářejí neobyčejně složité struktury.“

Čímž se oklikou vracím k duchovnu zmíněnému v polovině tohoto textu. Rediger, dle mého výstižně, dodává: „Není vlastně trochu směšná ta představa neduživého stvoření, žijícího na bezejmenné planetě vedlejšího ramene běžné galaxie, jež se natahuje na svých malých nožkách a prohlašuje: Bůh neexistuje?“

Ale to jsem se nechal unést. Zabloudil jsem do říše nejtěžších dotazů. Pro návrat k původnímu tématu – obrácení pohledu vzhůru a terapeutickému potenciálu takového úkonu – si vypomůžu jiným citátem, prozaičtějším.

„Noční obloha je terapie,“ řekl v rozhovoru pro CBC Gary Boyle, astronom a bývalý prezident ottawského centra Královské astronomické společnosti v Kanadě. „Umožňuje nám doslova vyčistit mysl. V době covidu a s ním spojených stresů i úzkostí to potřebujeme více než kdy dřív.“

Soudím, že nejen v éře koronaviru. Pozoruji nás bděle víc než čtyři dekády. Spíše optikou sociologickou než psychologickou. Vyrostli z nás znepokojivě přízemní tvorové.

Máme-li dát covidu a smrti, jež mu poklonkuje, nějaký smysl, těžko ho najdeme jinde než ve vesmíru. V tom vnějším, rozpínajícím se, hvězdami nasvíceném.

Ale především v našem vnitřním. V nekonečném kosmu, s nespočtem tmavých komůrek, do nichž se bojíme nahlédnout. Pokud ale příšerný strach překonáme, třeba se něco dozvíme. O sobě. O světě. O našem údělu v něm. O smyslu života. A umírání. Ano, o Bohu.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:
Smysl života

Doporučované