Hlavní obsah

Abrhámovo herectví vypadalo jednoduše, ale byla to matematika, říká filmař

Foto: archiv Matěje Mináče, Seznam Zprávy

Josef Abrhám ve filmu Všichni moji blízcí.

Reklama

18. 5. 12:30

„Josef Abrhám by tu měl zůstat ještě dlouhá léta,“ říká k úmrtí českého herce slovenský režisér Matěj Mináč.

Článek

Mináč měl to štěstí, že hlavní role v jeho debutu Všichni moji blízcí ztvárnili právě Josef Abrhám s Libuší Šafránkovou.

Chci vám nejdříve vyjádřit upřímnou soustrast, vím, že jste byli s Josefem Abrhámem nejen kolegové, ale také přátelé. V těchto chvílích se na vás obracejí média, mluvíte jistě o panu Abrhámovi i s vašimi kolegy od filmu. Co se vám teď honí nejvíce hlavou?

Takoví lidé by neměli odcházet, je to nespravedlivé. Někteří lidé by naopak mohli (smích), ale on by tu měl být ještě aspoň padesát let.

Josef Abrhám i jeho manželka Libuše Šafránková ztvárnili hlavní role ve vašem filmu Všichni moji blízcí z roku 1999. Jaká s nimi byla spolupráce na tomto snímku o životě židovské rodiny za druhé světové války?

To bylo až neuvěřitelné. Tenkrát jim to psal na tělo Jiří Hubač částečně podle vzpomínek mojí mámy. Byla to taková bláznivá židovská rodina, která tancovala nad propastí a neunikla Hitlerovi včas. Jediné dítě, které měla, poslala vlakem Nicholase Wintona do Anglie. On byl jediný, který se zachránil. Když vám to takto povídám, tak to vypadá hodně smutně, ale ten film byl i veselý, protože ta rodina byla skutečně bláznivá. Pepa a Libuška se na to strašně hodili. Oni se v tom filmu neustále hádali, on byl doktor a Libuška byla nešťastná, protože nemohla trénovat zpěv na besídku. A udělala mu velký skandál přímo v ordinaci, kde byl pacient. Její hlas se chvěl a to byly takové neuvěřitelné momenty. To je scéna, na kterou jsme se společně dva týdny připravovali. Vypadalo to sice spontánně, ale bylo to velmi hluboce promyšlené. Měli oba velmi odpozorovaný život a tyto drobné věci uměli udělat tak, že každý, kdo takovou scénu vidí, se s tím ztotožní. Každý zná tyto okamžiky z manželství. Oni do toho filmu přinesli velkou dávku humoru, lehkosti a života, tím se stal nakonec velmi dojemným.

Foto: archiv Matěje Mináče, Seznam Zprávy

Svým herectvím do filmu přinesli humor i naději, říká o herectví Josefa Abrháma a Libuše Šafránkové režisér snímku Všichni moji blízcí Matěj Mináč.

Bylo tedy důležité a svým způsobem vzácné právě to, že nebyli pouze hereckými partnery, ale hlavně životními?

To určitě. Oni byli před médii hodně plaší, nechtěli se odhalovat a mluvit o svém soukromí. Vyjadřovali se vlastně přes filmy, protože v nich bylo vždycky hodně z nich samotných. Oni se uměli také hádat jako každá jiná rodina. Ale on se k Libušce vždycky choval něžně. Bylo to velmi milé. Oba si hodně důvěřovali, když si něco navzájem schválili, tak věděli, že je to dobré. Já jsem se od Pepy naučil, že pro umělce je důležitá pokora. Pokud si umělec myslí, že je mistr světa, tak je to cesta do záhuby. Člověk má vždycky pochybovat a hledat, i když má skvělý nápad. Mně oba dva připomínali šachovou partii, uměli svoje postavy dovést k dokonalosti. Já jsem se od nich opravdu mnoho naučil.

Bylo těžké získat tuto silnou hereckou a partnerskou dvojici pro váš film? Pro vás to byly filmařské začátky a oni dva měli už za sebou svou kariéru.

Abych byl upřímný, nejdříve pro ně Jiří Hubač napsal scénář. Potom byl Jiří Bartoška ochotný stát se producentem. Byl to náročný film a tohle byla záruka, že to bude zajímavé. Scénář se jim líbil, jediné o čem měli pochybnosti, jsem byl já. Neznali mě, a tak si mě pozvali k sobě a skončilo to tak, že jsem u nich zůstal 3 týdny. Téměř jsem se tam nastěhoval. Libuška každý den vařila a všichni dohromady jsme za tu dobu stihli projít celý scénář a postavy. Oni všechno zahráli. Pepa uměl hrát na klavír a říkal, že by se tam hodila i nějaká písnička a tak jsme si ji zahráli. Celý ten film se natáčel v takové atmosféře, kdy se většinou vtipkovalo. Na place už nebylo skoro co dělat, všechno bylo promyšlené a dokonalé. Byli ochotni před tím do nekonečna zkoušet a hledat tu správnou cestu.

Josef Abrhám patřil bezpochyby mezi nejlepší herce posledních desetiletí. Jak moc ho z vaší zkušenosti bylo možné režírovat? Byla vaše spolupráce spíše o dialogu než o jasně dané představě o jeho roli ze strany režiséra?

To on formoval mě. Byl to můj první velký projekt a on skočil s neznámým chlapcem do takového filmu, a to je trochu nebezpečné. Ale proto, že se mnou byla legrace, tak si řekli, že to se mnou zkusí. Ten rozhovor se mnou před tím natáčením byl pro Pepu i Libušku velmi zásadní. Režisér Martin Frič říkával, že nejtěžší na režii je to, abyste to udělali tak, aby se lidi, kteří přecházejí přes místnost, nesrazili. Ale Pepovi to muselo ve všech rovinách sedět, fungovat. Muselo to být logické, přirozené a spontánní. Jeho odchod je velká ztráta, opravdu nevím, kdo by takto neuvěřitelně oddaným způsobem přistupoval ke tvoření rolí. Oni oba říkali, že takto pracují Američané. Zavřou se, soustředí se a rozmýšlejí, jak to zahrát. Oba byli obdaření od pána Boha nesmírným nadáním a my jako režiséři měli štěstí, že jsme s nimi mohli pracovat. Myslím si, že je oba dva národ zbožňuje a je to vlastně nevídané.

Foto: archiv Matěje Mináče, Seznam Zprávy

Z filmu Všichni moji blízcí.

Na sociálních sítích je obrovské množství smutných postů a vzpomínek na pana Abrháma. Získali si srdce spousty lidí. Byla to taková sympatická herecká a partnerská dvojice?

Oni byli strašně sympatičtí! A byli hlavně obyčejní. Nikdy si na nic nehráli, nemysleli si, že jsou velcí a významní lidé. Zbožňovali bavit lidi. Uvědomovali si, že umění není o tom, aby nás trápilo a vyučovalo jako ve škole, ale že nás má bavit. A lidé z divadla a kina musejí jít odlehčeni a s nadějí, že všechno bude dobré.

Byli jste spolu v kontaktu i po natočení úspěšného snímku Všichni moji blízcí?

Ano. Ještě jsme připravovali jednu pohádku pro Českou televizi, z toho ale nakonec sešlo. Ale oni mi nesmírně pomohli, když jsem dělal dokumentární filmy Síla lidskosti – Nicholas WintonNickyho rodina, kde mi dabovali hlavní postavy. Ten způsob, jak se na to připravili a celé to promysleli, to mělo obrovský smysl. Pepa to snad lépe povídal než sám Winton. Tenkrát oba filmy vidělo desetitisíce dětí a pro ně to byla taková hodina etiky. Neměli jsme na to skoro žádné peníze, ale jim dvěma to nevadilo a byli rádi, že na tom projektu mohou spolupracovat. Byli velkorysí a vždy přemýšleli o smysluplnosti těch filmů. Nedělali jen zábavu pro zábavu, ale chtěli, aby si z toho lidé také něco odnesli.

Foto: archiv Matěje Mináče, Seznam Zprávy

Abrhám a Šafránková, jeden z nejoblíbenějších párů české kultury.

Jaké filmy nebo filmové postavy, které ztvárnil Josef Abrhám, máte nejraději?

Toho je hodně. Tak třeba Pension pro svobodné pány nebo komedie režiséra Jiřího Menzela Konec starých časů. Každá role byla jedinečná, stejně jako představení v Činoherním klubu. Pepa byl tajemný a člověk byl hrozně zvědavý, co se za ním všechno skrývá. Měl takovou auru, to bylo velmi zajímavé. Měl velmi mnoho podob.

Mnoho lidí zná Josefa Abrháma hlavně z filmů, ale on byl i s Libuší Šafránkovou hodně činný také na divadle. Třicet let hrál v Činoherním klubu v Praze.

Oni byli velké hvězdy „Činoheráku“, legendy, nedaly se na ně sehnat vstupenky. Celé to divadlo byla jedna rodina. Vše si tam mohli vyzkoušet a obecenstvo bylo velmi vděčné. Potom nevím proč, ale už nechtěli být v divadle. Chtěli takovým tím americkým způsobem hrát ve filmech a divadlo opustili. To si myslím, že byla chyba. Byli stejně geniální v divadle i ve filmu.

Máte na Josefa Abrháma jistě mnoho vzpomínek. Podělíte se s námi alespoň o jednu, kterou jste ještě nikde neprozradil?

Ólalá… Nikdy jsem nemluvil o tom, že Pepa chtěl vypadat mladě a mužně v mém filmu Všichni moji blízcí, protože tam hrál tátu malého kluka. Byl ochotný plavat jeden a půl měsíce každý den. Měl úplně rovné břicho a vypadal báječně. Uměl udělat oběť pro tu roli. Bral to jako samozřejmost. Nevím, kdo by to byl ochotný dělat. Celá ta jeho práce, příprava, rozmyšlení, pochybnosti, hledání té nejlepší cesty, to je skoro jako matematika. V tom finále to vypadá tak strašidelně jednoduše, obyčejně a samozřejmě – a v tom byl naprosto geniální.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované