Recenze: Na Hradě dirigoval šéf Metropolitní opery. Poslouchal i prezident

Za přítomnosti prezidenta Petra Pavla a první dámy Evy Pavlové se tento čtvrtek ve zcela zaplněném Španělském sálu Pražského hradu uskutečnil mimořádný adventní koncert festivalu Pražské jaro. Přijeli špičkoví umělci. Oceňovaný Chamber Orchestra of Europe s dirigentem Yannickem Nézetem-Séguinem a sólisty ukázali, jak se dělá Brahms.

Hlavním lákadlem večera, na nějž nejdražší vstupenky stály 10 tisíc korun, byl pro mnohé právě Kanaďan s taktovkou. Yannick Nézet-Séguin v roce 2017 převzal pozici hudebního ředitele Metropolitní opery v New Yorku po Jamesi Levinovi a nepochybně je přední světovou hudební osobností. Reprezentuje typ univerzálního dirigenta, který dosahuje mimořádných úspěchů v symfonické hudbě i opeře.

Kromě repertoárových stálic se nevyhýbá současné tvorbě ani opomíjeným dílům. Na kontě má pět cen Grammy, například za symfonie afroamerické skladatelky Florence Price, šestou může příští rok přidat za nahrávku opery Grounded od současné autorky Jeanine Tesori. S Philadelphia Orchestra, jehož je také hudebním ředitelem, zase letos koncertoval v rámci tamního pochodu hrdosti Pride. Nézet-Séguin se nevyhýbá novým podnětům, zároveň je ale v nejlepším slova smyslu zakotven v tradici. Čerstvý padesátník překypuje projekty i spolupracemi a všemu se věnuje svědomitě, naplno.

Právě s Chamber Orchestra of Europe, který ho nyní doprovodil do Prahy, natočil a vloni vydal kritiky oceňovaný komplet symfonií Johannesa Brahmse, načež letos vyrazili na turné. Orchestr vznikl roku 1981 a sdružuje kolem šedesátky hráčů, koncertních mistrů a vedoucích nástrojových skupin z nejlepších evropských těles. Spolupracoval s hvězdnými dirigenty včetně Claudia Abbada nebo Nikolause Harnoncourta. Před ansámblem ohromujícím ne počtem hráčů, ale špičkovou interpretací se v současnosti na dirigentském stupínku střídají velká jména jako sirové Antonio Pappano a Simon Rattle.

Orchestr, který zhmotňuje myšlenku evropské integrace, se v české metropoli představil už v září, kdy na festivalu Dvořákova Praha doprovodil klavíristu Andráse Schiffa. Zatímco tehdy měl na programu díla Wolfganga Amadea Mozarta a Antonína Dvořáka, čtvrteční koncert pojali hudebníci jako poctu Brahmsovi a jeho mistrovské orchestrální tvorbě.

Hrát celý večer díla téhož autora může skýtat nebezpečí jisté monotónnosti, tím spíše, když jsou všechny tři kompozice dramatického vyznění. Nadto zahájit adventní koncert v honosném Španělském sále skladbou s názvem Tragická předehra nepůsobilo dopředu příliš svátečně. Ukázalo se ale, že obavy jsou plané, stejně jako pochybnost, zda bude komorní obsazení stačit pro Brahmsovu hudbu.

Oproti běžným symfonickým tělesům disponuje Chamber Orchestra of Europe především menší smyčcovou sekcí. Právě ta vyvolala u brahmsovských nahrávek s Nézetem-Séguinem pochyby některých kritiků – komorní smyčce dávají orchestru určitou jasnost, pro některá místa autorových symfonií prý ale nestačí na vybudování žádoucího zvukového a výrazového objemu.

V Praze však už úvodní Tragická předehra ukázala, že Brahmse má orchestr pevně v rukách. Obdivuhodně vysoká interpretační úroveň všech hráčů byla hned evidentní, smyčce zněly šťavnatě a dirigent je vedl s výraznou, ale elegantní agogikou. Všichni muzikanti byli zcela ponořeni do empatické interpretace díla, které i přes „tragický“ přídomek uchvacuje pasážemi zjasňující naděje.

Dramaturgie měla šťastnou ruku i při volbě sólistů pro následující bod programu. Dvojkoncert pro housle, violoncello a orchestr je posledním Brahmsovým orchestrálním dílem z roku 1887. Ujala se jej německá houslistka Veronika Eberle, která spolupracuje s předními orchestry i dirigenty a tuto sezonu se poprvé představí v newyorské Carnegie Hall. Sólistou na violoncello pak byl Jean-Guihen Queyras, mnohokrát oceněný Francouz.

Oba se kromě závratné sólové dráhy věnují komorní hře a jejich smysl pro ansámblovou souhru se plně projevil během Brahmsova dvojkoncertu.

Ten je podobně jako autorovy klavírní koncerty příkladem symfonického díla, v němž role orchestru vstupuje se sólisty na roveň. Jedná se o skladatelovu inovaci, kterou chtěl překonat individualistickou virtuozitu romantismu. Dosáhl toho návratem ke klasickým formám, jako je například barokní concerto grosso. Při každém poslechu této kompozice se ukazuje, že poněkud obnošený odborný termín „klasicko-romantická syntéza“ má u Brahmse opodstatnění.

Oba sólisté hráli se zaujetím, v neustálém kontaktu mezi sebou i s dirigentem, jehož gesta vnímali a zapojovali do hry. V krajních větách vynikala radostná muzikálnost houslistky a cellisty, prostřední část laděná à la Robert Schumann se nesla v duchu vkusné zdrženlivosti. Všichni interpreti naprosto pochopili symfonickou podstatu koncertu, pevného třívětého celku, jehož provedení narušil jen potlesk po první větě. „Netleskat mezi větami“ je možná vyčpělá, ale právě u sevřených cyklů stále platná fráze.

Brahmsova tvorba má pevné místo v základním orchestrálním, komorním i písňovém repertoáru. Skladatel, který se celý život vyhýbal psaní pro divadlo, se ve své době stal předním zastáncem takzvané absolutní hudby – tedy té bez mimohudebního obsahu, jako jsou třeba odkazy na českou krajinu a historii v případě Mé vlasti od Bedřicha Smetany.

Brahms naopak prosazoval hudbu, která mluví sama za sebe. A dokladem této ideje se měla stát jeho Symfonie č. 1, navazující na Ludwiga van Beethovena, v očích doby posledního velkého symfonika.

Kompozice však vznikala s těžkostmi přes dvě dekády. Je plodem skladatelova přemýšlení zmítaného pochybami, zda více než půlstoletí po Beethovenově smrti lze vzkřísit žánr symfonie. Bouřlivý vývoj programní hudby a oper Richarda Wagnera tehdy poukazoval na jiný trend. Přiléhavou charakteristiku Brahmsovy „neúprosné svědomitosti a přísné sebekritičnosti“ podal hudební kritik Eduard Hanslick, jeho nekompromisní přívrženec v bojích proti wagneriánům: „Vždy od sebe vyžaduje to nejlepší a věnuje veškerou svou sílu, aby toho dosáhl. Nemůže a nechce si volit snazší cestu,“ napsal o Brahmsovi.

Po dlouho očekávané premiéře první symfonie v roce 1876 poznal i Hanslick, že je to nesmírně komplexní, promyšlená skladba, která postrádá bezprostřední efekt. Ale pocit, že je posluchač svědkem mimořádného díla, se naplnil a znovu se naplňuje. Symfonie se stala pokračovatelkou Beethovenova zdánlivě nepřekonatelného, hermetického souboru a významným argumentem pro oživení žánru, který dodnes patří k vrcholům orchestrální hudby.

Jako dílo zásadního významu vyzněla Symfonie č. 1 i pod rukama Yannicka Nézeta-Séguina. Právě při ní se nejvíce ukázalo, nakolik jsou hráči Chamber Orchestra of Europe na kanadského dirigenta napojeni. Byl požitek sledovat, jak dýchají s dirigentem, a všímat si jeho gest, prostých technicismu, zato plných plastické představy monumentálního zvukového dramatu.

Yannick Nézet-Séguin se i po skončení extrémně náročného programu usmíval a energicky vyvolával nástrojové skupiny. Orchestr takto špičkový výkon podává standardně, ve Španělském sále přesto převládl dojem, že jsme byli svědky něčeho mimořádného. Pokud šlo o začátek nové tradice, Pražské jaro vykročilo skvěle.