Recenze: Průvan mezi panely. Sevruk vydal svou literární rozcvičku

V knize, kterou publikovalo nakladatelství Argo, autor znovu projevuje zájem o lidi na okraji. O sociální, snad i politické vyděděnce nacházející platformu v zemi, která je ochotně využívá jako pracovní sílu, ale nepřistupuje k nim jako rovný k rovnému. Konkrétně jsou to zejména exulanti z Ukrajiny, což odpovídá autorově životní zkušenosti.

Alexej Sevruk se roku 1983 narodil v Kyjevě, když mu ale bylo dvanáct, v rámci vládního programu repatriace volyňských Čechů přesídlil do staré vlasti. Ve věku, kdy je mladá duše zvlášť vnímavá, to muselo být obohacující a zároveň nesnadné. Sevrukovi hrdinové se také sžívají s cizotou. Nejsou buřiči, tlak minulosti i nesnadné současnosti se nepropisuje do jejich vzdoru, spíš vše víceméně snášejí. Z náznaků lze ale vyvodit, že přichází kulminace – a po ní se věci mohou dát do pohybu.

Primárně je Sevruk silný v popisu. Zejména prostředí, i postavy spíš vykresluje, než by do nich psychologicky pronikal a ony působily živě. Nic proti, jisté odcizení je odzkoušeným postmoderním postupem, jak na stránky přinést více nejednoznačnosti a méně romantiky.

Sevrukovi protagonisté mají často ukrajinské kořeny a dělají zde práce, které by někdo mohl označit také za „ukrajinské“, přesto se autor nedostává do pasti sociálního apelu či aktivismu. Nedubluje publicistiku, nejitří už tak zjitřené emoce. Drží si svou pozici a popisuje.

Mohl to být dobrý výchozí bod. Jenže kvalitní popis sám o sobě nestačí a po přečtení Kulminace léta člověk trochu tápe, co tedy zůstává. I tam, kde povídky zaujmou nápadem, jako by idea postrádala tělo. Nezdá se, že je dostatečně obalena literaturou. Prostě se nedostavuje silný dojem ze čtení.

Občas nesedí ani detaily. Například v povídce Zahradnictví Cajzl sledujeme směnu dělníků v soukromém zahradnictví. Špína za nehty, nejistota, zda na konci dne dostanou zaplaceno, chlapáckost maskující neklid, dobře odposlouchané dialogy. A do toho dělníci zlomí pákové kleště, kterými likvidují nálety dřevin. Dokonce se jim to podaří opakovaně. Kdo někdy pákovky držel v rukou, ví, že je možné ztupit jejich břit či vyviklat čepy, ale zlomit je vyžaduje neskutečnou sílu.

V jiné povídce uchazeč o práci kráčí dlouhou chodbou kancelářské budovy, kde se teplý vzduch mísí se „studeným, čerstvým průvanem, proudícím ze škvír mezi panely špatně zateplené budovy“. Pokud by tam ale byly až takové díry, že průvan z nich vnímá člověk při rychlé chůzi po chodbě, stavbě by patrně hrozilo zřícení.

Sevruk i nakladatelský redaktor oboje jistě vědí. Zřejmě jde o záměr, jak do realistického popisu propašovat drobné děje, které vše posunou do jiné reality. Bohužel výsledný dojem z textu ani tohle neposiluje.

Sevrukovy postavy mluví česky, avšak občas hovoří či uvažují vymyšleným jazykem. “ …odjet hned prvním autobusem a pa aš tre plgranc met nýdra kurasu fhtagn,“ vrcholí povídka Libordovo dilema. Zjevně nejde o vymírající jazyk ani o kryptogram. Jen o shluk hlásek. Jestliže se nespokojíme s prvoplánovým vysvětlením, že se jedná o ilustraci ztížené možnosti porozumění, stojíme před podobnou otázkou jako u průvanu mezi panely: proč? Je tu nějaký obsah, nebo jen pokus? Tato hra Sevrukův stroze realistický styl nepozvedá, nýbrž oslabuje. A před čtenáře nestaví ani otevřené konce. Než by se zde sčítalo, odčítá se.

Sbírka povídek nepotřebuje mít komponovaný tvar. Jednotlivé části se nemusí skládat v celek, povídky lze míchat i žánrově, jako to nedávno udělala Bianca Bellová v Dvaadvaceti fragmentech, kde nalézáme texty hororové, artové i humoristické. To, co se děje v poslední třetině Kulminace léta, jde ale ještě dál. Rozpadá se sám tvar povídky, nalézáme tu pokus o anekdotický mýtus, scénické čtení založené na těkavém dialogu a další variace na již dříve použitý neexistující jazyk. Nebo možná jiný neexistující jazyk, těžko říct.

Experiment? I ten by měl něco otvírat, vůči něčemu se vymezovat, nebo zkrátka u čtenáře vyvolat jakoukoliv jinou reakci než zavrtění hlavou.

Alexej Sevruk má doktorát ze slovanské literatury, roky byl šéfredaktorem literárního měsíčníku Plav. O jeho odborném zázemí nelze pochybovat. V závěru Kulminace léta ale nalézáme listy ze skicáře, změť čar, předstupeň hledání. Je to spíš literární rozcvička, tedy něco, co mnohý autor naléhavě potřebuje, ale ne vždy to potřebuje vydat.