Kdepak umělec a múza. Výstava nabízí nový pohled na dvojici z 20. století

Přehlídka nazvaná Anna-Eva Bergman & Hans Hartung: A nic nás nerozdělí potrvá do 13. října. Vypráví příběh dvou malířů z 20. století, kteří spolu strávili většinu života. Ačkoliv si každý zachoval osobitý styl, pořadatelé zdůrazňují zajímavé průniky jejich tvorby.

Německý rodák Hans Hartung se proslavil jako představitel gestické malby. V práci pokračoval i přesto, že za druhé světové války při bojích proti nacistům přišel o nohu a po návratu z legií se pohyboval na vozíku. Abstraktní kompozice Anny-Evy Bergman, která se narodila do norsko-švédské rodiny, vycházely z hlubokých rešerší přírody. Přestože stejně jako její muž žila především ve Francii, vztahovala se k divoké norské krajině. Rozeklané skalní útvary, sněhem vystlané žleby a ostrůvky uprostřed bouřlivého oceánu rozpracovala ve velkých formátech.

Seznámili se při studiích na pařížské Académie André Lhote v roce 1929 a hned se vzali. Následovala dekáda naplněná objevováním umění v Evropě, soustředěnou dennodenní tvorbou a budováním domova na španělském ostrově Menorca.

První sál výstavy s rozmanitými díly vytvořenými od 20. do 50. let nastiňuje formování jejich tvůrčích identit. Proto jsou tu vedle abstraktních kompozic také ilustrace, které Anna-Eva Bergman vytvořila pro norský deník Aftenposten, nebo figurativní malby, jimiž se Hans Hartung vyrovnával s traumaty z druhé světové války.

Z exponátů lze vyčíst, s jakou oddaností se věnovali umění. On si z návštěv evropských muzeí jako upomínku skicoval díla Francisca Goyi a Oskara Kokoschky. Ona zase pomocí detailních geometrických schémat studovala slavné kompozice nebo zlatý řez.

Plátna a skici z této doby vypovídají o době, kdy nechali umění procházet svýma rukama. Na archivních fotografiích pár třeba spontánně kreslí do písku na břehu moře. Bylo by jednoduché u toho propadnout nostalgii po skromné každodennosti, kdy si malíři tříbili vkus a styl zdánlivě bez rozptylování.

Ve skutečnosti se potýkali s mnoha těžkostmi, od sílícího nacismu a odchodu z Menorcy, kde je někteří místní měli za tajné agenty, přes její nemoc až po rozvod v roce 1938 a jeho vstup do francouzské cizinecké legie.

Následující sály představují díla dvou autorů s již pevně ukotvenou identitou a výrazem. Opět se s nimi setkáváme po roce 1952, kdy se v Paříži znovu zamilovali a podruhé vzali.

Přehlídka vesměs chronologicky vysvětluje, jak se formovaly jejich tvůrčí osobnosti. Jsou tu ale také odbočky k zálibám v hudbě, vesmíru a fotografii. Nejevokativnější je sál věnovaný jejich ateliérům. V Antibes na jihu Francie, kde si sami navrhli překrásnou vilu s bazénem uprostřed olivového háje, lze dodnes navštívit jejich studia. Zůstalo tu i Hartungovo kolečkové křeslo a zdi posprejované barvou z tlakové pistole.

Videa promítaná na stěně pražské galerie ukazují, jak Hartung k vytváření děl používal hadice a trysky. Kurátoři do Kunsthalle přenesli také nástroje a materiály umožňující vhled do tvůrčího procesu. Jsou mezi nimi větve, upravené štětce, temperové barvy či plátkové zlato a stříbro, kterými Annu-Eva Bergman zásobil přítel a restaurátor Christian Lange. Později se staly jejím poznávacím znamením.

Přehlídku uspořádala Kunsthalle ve spolupráci s Fondation Hartung Bergman, sídlící právě v Antibes, a nadace rovněž poskytla většinu děl. Nabízí se otázka, jestli je skutečně nosné dvojici společně vystavovat touto formou. Nejde jen o samoúčelný výběr ze snadno přístupné sbírky? Například norské Nasjonalmuseet disponuje nádhernými plátny Anny-Evy Bergman, které by kolekci v Kunsthalle pozvedly.

A dále: neidealizujeme si příběh o lásce, jež ve skutečnosti nebyla tak romantická? Hans Hartung si od matky Anny-Evy Bergman údajně nechal vyplatit solidní sumu za to, že dceři zmizí ze života. A nejsme při čtení korespondence mezi milenci jen voyeuři, když si prohlížíme jeho naivně erotické kresby a čteme její rozchodový list detailně popisující, proč vztah nefungoval?

Výstava v Kunsthalle však dostala štědrý prostor. Kurátorům umožnil rozvinout ve tvorbě dvojice některé momenty, které sice nejsou stěžejní pro její odkaz, avšak nabízí nový pohled na vzájemné působení, jež mělo podobu láskyplných gest spíš než plíživého imitování. Pečlivá práce s bohatým archivem, kde pořadatelé rozklíčovali tajné vzkazy mezi umělci, jsou jednoznačně silnou stránkou projektu.

Pozoruhodná je například Hartungova fotografie Měsíce z roku 1916. Snímek pořídil za pomoci vlastnoručně sestaveného teleskopu, přičemž o více než půl století později Anna-Eva Bergman kompozici vyobrazila pomocí zlaté folie a červené, modré i černé barvy.

Umělkyně se inspirovala přírodninami, rozličné tvary kamenů se na jejích plátnech objevují coby levitující, abstrahované tvary. Jako když voda omílá balvan, zjednodušovala postupně objekty kolem sebe, až je dokázala vystihnout prostou plochou či linií.

Hartung naopak používal kameny jako materiály. K vidění je třeba soubor oblázků, které mu posloužily coby podklad pro miniaturní malby, a fotografie vtipně zachycující různě tvarované kameny, jako by šlo o lidské tváře.

I architektura výstavy podtrhuje souznění mezi umělci. Důmyslně instalovaný panel třeba poukazuje na zajímavou náhodu, kdy Hans Hartung převzal matrici z hotového dřevorytu Anny-Evy Bergman a vytvořil na druhé straně své dílo. Monumentální tisky od obou autorů může divák obkroužit jako dvě strany jedné mince.

Vyprávět příběhy uměleckých dvojic a neuchýlit se přitom k binárním zkratkám jako mistr-studentka nebo umělec-múza je potřebné a osvěžující. V uplynulých letech se o to pokusily například Kunstmuseum v nizozemském Haagu projektem Love! Art! Passion! nebo londýnská galerie Barbican přehlídkou Modern Couples: Art, Intimacy and the Avant-garde. Pořád však zůstává spousta prostoru pro popis lásky, kreativity a spolupráce v širším smyslu, který přesahuje detailně popsané životy Arpových, Delaunayových, Eamesových nebo Aaltových.

Výstava Anny-Evy Bergman a Hanse Hartunga ukazuje, že základem úspěchu jsou poctivé rešerše, bohatý prostor a otevřená mysl.