Článek
Čtete ukázku z newsletteru Chlebíček, ve kterém Jonáš Zbořil a kulturní rubrika SZ každý čtvrtek glosují dění v současné kultuře a přinášejí tipy na nové seriály, filmy, hudbu a knihy. Pokud vás Chlebíček zaujme, přihlaste se k odběru!
„Chci si myslet, že to, co dělám, je pop. Musí tu být nějaká jiná cesta, jak ho dělat,“ rozohňovala se třiatřicetiletá zpěvačka s civilním jménem Rosalia Vila Tobella v podcastu New York Times. Björk to dokázala. Kate Bush to dokázala. Teď je na řadě Rosalía, která popové hity na nové desce vyměnila za Boha, hagiografii středověké světice Hildegardy z Bingenu a „bangery“ zpívané v latině za doprovodu symfonického orchestru. Její právě vydané čtvrté řadové album s názvem Lux je jako paprsek oslnivého božího světla dopadající do temnoty našich roztěkaných myslí.
Rosalía odjakživa ráda šokuje a pravidla popu ohýbá podle svého gusta. Na desce El mal querer dostala do hitparád flamenco, na Motomami reggaeton. Teď ale přichází s uměleckou revolucí. Album Lux zní jako zhudebněné obrácení na víru, na kterém Španělka zpívá třinácti různými jazyky včetně němčiny, ukrajinštiny nebo japonštiny. Nechává se doprovázet Londýnským symfonickým orchestrem a jako hosty si zve hvězdy současného flamenca nebo Björk. „Jediné, co nás spasí, je zásah shůry,“ zpívá islandská avantgardní umělkyně, která desce Lux pomáhala vyšlapat cestu.
„Budu tě š**at, dokud mě nebudeš milovat,“ vykřikuje o kus dál Yves Tumor, který odkazuje na nechvalně známý výrok boxera Mikea Tysona. Sekundární literatura, jíž by se dalo listovat při studiu alba Lux, je opravdu široká. Sama Rosalía by ale byla ráda, kdybychom si její novou desku prostě pustili potmě a zkusili se jí plně oddat.
„Čím víc žijeme v éře dopaminu, tím víc chci opak,“ vysvětluje zpěvačka, ale trochu tím mystifikuje. Roztěkaná mysl zvyklá na rychlé dávky pozornosti se při prvních pokusech o hluboké soustředění na Lux bude cukat. Když si ale člověk zvykne, hudba Rosalíe jej odmění enormními dávkami radosti.
Těžko říct, kdy Lux člověka zasáhne nejvíc. Jsou to první staccato tóny houslí ve skladbě Reliquia, nebo refrén, v němž zpívá: „Mé srdce mi nikdy nepatřilo”? Je to konec písně Mio Cristo Piange Diamanti (Můj Kristus pláče diamanty), která končí orchestrální explozí, zatímco Rosalía v pozadí přitakává: „Tohle je ta energie”? Nebo snad samotný závěr alba, Magnolias? „Bůh sestoupí, já vystoupím / Potkáme se v půli cesty.“
Lux sice vyžaduje plnou pozornost, ale ve skutečnosti mu ji téměř nejde upřít. Často se tu mění nálady, paleta aranžmá organicky přechází z orchestru k subtilní elektronice, zatímco Rosalía metamorfuje z operní pěvkyně do raperky a zpět. „Emocionální terorista, chodící red flag,“ zní v orchestrálním dissu na toxické muže La Perla, zatímco v Sauvignon Blanc Rosalía nachází boží světlo – stačilo zapálit vlastní Rolls-Royce. Rosalía je na Lux zranitelná, rozzlobená, zoufalá i odevzdaná.
Ve světle jejího uměleckého napření blednou všechny letošní showgirls. Lux je deska, kvůli které má člověk chuť smazat Spotify, odevzdat telefon a odejít do kláštera. Umělecká odvaha Rosalíe si nezaslouží nic menšího než plnou fanouškovskou oddanost.
V plném vydání newsletteru Chlebíček toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých kulturních tipů od našich redaktorů i čtenářů. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každý čtvrtek přímo do své e-mailové schránky.
