„Lépe už se na smrt nepřipravím.“ Zpěvák Elliott Smith měl tragický osud

Krátce před smrtí si Elliott Smith permanentním fixem napsal na levou ruku slovo Kálí. Tou dobou už americký písničkář trpěl depresemi, přeludy, byl závislý na drogách i alkoholu. Bral tucet prášků denně a měl za sebou pokus o sebevraždu.

Co naznačuje jménem hinduistické bohyně spojené se smrtí a zánikem, tak jeho přátelé tušili. A když na koncertech v písni King’s Crossing zpíval „Řekněte mi jediný důvod, proč to neudělat“, vždy nahlas zakřičeli ze zákulisí: „Protože tě milujeme!“ Otázka však byla rétorická. „Stačí to udělat,“ pokračoval vždy Smith.

Na podzim 2003 to udělal. Po hádce s přítelkyní se podle všeho bodnul kuchyňským nožem přímo do srdce. „Hrozně mě to mrzí. Miluju tě,“ stojí ve vzkazu, který po sobě zanechal. Bylo mu 34 let.

Po více než dvou dekádách jeho hudba stále rezonuje. Přihlásila se k ní Madonna i rockeři Pearl Jam. Citoval ji rapper Frank Ocean na desce Blonde. A teď ji objevuje další generace. Smithovy písně zněly v televizním seriálu Normální lidi, obdivují je mladé hudebnice Billie Eilish nebo Clairo. „Pro mě je něco jako Beatles,“ prohlásila dokonce Phoebe Bridgers.

Poté, co o něm vyšlo několik knih, vznikl dokumentární film i podcast, nyní celé album coververzí jeho skladeb vydal slavný jazzový pianista Brad Mehldau.

Širší veřejnost Elliotta Smithe poprvé viděla na udílení Oscarů v roce 1998. Na pódium přišel introvert v nepadnoucím bílém obleku s rozcuchanými vlasy. Jen s akustickou kytarou, za doprovodu orchestru skrytého mimo kamery, zahrál svou nominovanou píseň Miss Misery z filmu Dobrý Will Hunting.

Nevypadal jako hollywoodská hvězda, ale obyčejný kluk. A zpíval o tom, že whisky mu pomáhá zahnat depresi, tu titulní Miss Misery, kterou nosí v sobě a „která by byla radši, kdybych tu nebyl“, myšleno na světě. Proti Céline Dion s love songem z velkofilmu Titanic samozřejmě neměl šanci vyhrát.

Plachý potetovaný kytarista a klavírista Elliott Smith, který žil v letech 1969 až 2003, byl autorem osobitých, hudebně často komplikovaných písní. Užíval nestandardní harmonické postupy, alternativní ladění, vrstvil na sebe kytarové a hlasové stopy.

Nejdřív s rockovou kapelou Heatmiser a poté na pětici sólových alb zpíval tenkým, nepěveckým, ale v některých polohách sladkým hlasem o různých typech bolesti, od níž není úlevy. O lásce, zničující úzkosti, pochybách o sobě samém. O drogách, rozchodech, ztrátách, pádech i selháních.

Často s pomocí několika detailů načrtnul konkrétní situaci a vystihnul složité, leckdy protichůdné pocity. Třeba v songu o závislosti na heroinu King’s Crossing jsou Vánoce, na stromech místo jehličí visí jehly a vypravěči přináší dárek vyhublý Santa, který polyká hlásky a není mu pořádně rozumět. „Lépe už se na smrt nepřipravím,“ zpívá tu Smith.

Postupně jeho sláva přesáhla americké město Portland, kde hudebně začínal. První tři sólové desky natočil sám nejčastěji jen s akustickou kytarou v době, kdy hitparády přály hlučnému žánru grunge.

Na pozdějších albech však už znějí basa, bicí, vibrafony, saxofony nebo celá smyčcová sekce a Smithova hudba se blíží jakémusi alternativnímu pop-rocku, evokujícímu pozdní Beatles, The Beach Boys nebo vrstevníka Becka. Na konci kariéry se písničkář zase začal vracet k intimní poloze, obrat už ale nestihl dokončit.

Na jeho rozpoložení mohlo mít vliv nesnadné dětství. Vyrůstal bez otce, ten nevlastní se mu později omluvil za hrubé zacházení, přičemž hudebník dokonce naznačil možné sexuální zneužívání.

Trpěl nízkým sebevědomím a byť po nominaci na Oscara v roce 1998 zazářil a prodal stovky tisíc alb, stranil se pozornosti. Nerad poskytoval interview, nevyhledával fanoušky a nesvůj býval i na koncertech. „Nejsem prostě typ na to být slavný,“ říká v posmrtném dokumentárním filmu Heaven Adores You muž, který zřejmě toužil po úspěchu, ale odmítal ho přijmout.

Smith byl složitá osobnost a sebevražda jen upevnila image samotáře, jenž se celý život utápěl v depresích. To je ale zřejmě jen část pravdy. Ve filmu na něj spolužáci vzpomínají jako na třídního šaška, který měl rád kanadské žerty.

V knize rozhovorů, jež fotografka Autumn de Wilde vedla s jeho přáteli, se Smith na každém druhém snímku usmívá. Kamarádi tu vyprávějí, že měl báječný smysl pro humor. Smithova sestra popisuje, jak v barech vyhrával turnaje na hracích automatech s Pac-Manem. A že když ji chodil ostříhat, vždy u toho vypili pár piv, pouštěli si Beatles a on si hrál na francouzského kadeřníka s legračním přízvukem. „Někdy býval hrozně skleslý, ale chvíli nato už se zase smál,“ shrnuje sestra.

Nezpíval vždy o sobě. Například lidé závislí na drogách se v jeho písních podle přátel objevovali dávno předtím, než drogy poprvé zkusil. „Ty písně nejsou žádný můj deník. Jsou to prostě obrazy poskládané ze slov,“ konstatuje Smith ve filmu.

Jednou se v newyorském baru porval a skončil pořezaný od skla. Jindy uměl projevit velkorysost. Třeba na záznamu koncertu z roku 2003 na něj posluchačka zakřičí, ať se tolik neprožívá. Smith se nejdřív brání, že není žádný pozér. Pak se začne omlouvat. „Možná jsem špatně rozuměl. Hraju dneska dost temné věci, promiň,“ říká, načež zřejmě pod vlivem chvíli nesrozumitelně mumlá sám k sobě. „Nenechte se deprimovat. Jsou to jenom písničky,“ dodá.

Do depresí upadl na přelomu tisíciletí. Jeho životopisec William Todd Schultz popisuje v knize Torment Saint: The Life of Elliott Smith, že souběžně se závislostí na těžkých drogách se u něj objevila paranoia. Smith začal osočovat pracovníky svého vydavatelství DreamWorks, že se mu vloupali do domu a odposlouchávají mu telefon. Vyhrožoval jim, že jestli nepřestanou, tak se zabije. Zapisoval si poznávací značky bílých dodávek, o nichž byl přesvědčený, že jej pronásledují. Ve čtyři ráno vyrazil koupit mačetu, aby posekal trávu před svým domem, kde se podle něj skrývali špehové. Leckdy celé dny nespal, jedl zřídka. Jednou se pokusil skočit z útesu. Vícekrát se podle blízkých záměrně předávkoval.

Na koncerty přicházel bledý, zpustlý, s mastnými vlasy, podle zdrcujících recenzí z posledních let třeba až polovinu písní nedokončil, protože zapomněl text. Chřadnula i jeho technika hry na kytaru.

Kamarádi ho marně posílali na odvykací kúry. Jedna přítelkyně v Schultzově knize popisuje, jak po návratu z kina našla Smithe ležet v posteli se zkrvavenou rukou poté, co se pořezal nožem. Až do novin se pak dostal incident z roku 2002, kdy se na koncertu kapely The Flaming Lips začal strkat s policisty a strávil noc ve vazbě. „Byl na něj opravdu smutný pohled. Ten člověk zcela ztratil kontrolu sám nad sebou,“ popsal časopisu Billboard zpěvák skupiny Wayne Coyne. Podobných svědectví obsahují knihy o Smithovi mnoho.

Pár měsíců před smrtí hudebník učinil poslední pokus o záchranu. Ze dne na den vyřadil drogy i alkohol, přestal brát prášky, a zároveň také kouřit, jíst maso, pít kafe či sladit. Podle svědectví tehdejší přítelkyně Jennifer Chiby se jeho stav nakrátko skutečně zlepšil. „Upřímně byl v ten okamžik nejlepší, co jsem zažila. Ráda bych, aby lidé věděli, že až do konce statečně bojoval,“ uvedla. Deprese spojená s abstinenčními příznaky a prudkými změnami nálad ale nakonec byla silnější.

Okolnosti, za nichž si Elliott Smith v říjnu 2003 vzal život, zůstávají lehce mlhavé. Přítelkyně se po hádce zamkla v koupelně, odkud uslyšela výkřik. Když vyběhla, uviděla ho opírat se o kuchyňskou linku s nožem zabodnutým v srdci. Nůž vytáhla a zavolala záchranku. Do hodiny byl mrtvý. Soudní lékař odmítl jednoznačně konstatovat sebevraždu, což zavdalo nejrůznějším teoriím. Ani životopisci ale jiný výklad událostí seriózněji nepřipouštějí. Smith po sobě ostatně zanechal vzkaz na rozloučenou.

Snadnější než zpětně pochopit jeho chování je zaposlouchat se do jeho hudby. Nejnovější impulz k tomu na desce nazvané Ride into the Sun poskytuje pětapadesátiletý Brad Mehldau. Jeden z nejvýznamnějších žijících jazzových klavíristů už také v Praze hrál coververze písní Radiohead, Beatles nebo jiného písničkáře, jenž spáchal sebevraždu Nicka Drakea.

Na novém albu interpretuje deset Smithových skladeb, k nimž připsal čtyři vlastní variace a přidal dvě coververze, jež hrával už Smith.

Hudebně se Mehldau pohybuje v rozpětí od sólového klavíru přes songy s osmnáctičlenným komorním orchestrem až po skladby, ve kterých hrají a zpívají špičkový mandolinista Chris Thile nebo nižším hlasem kytarista Daniel Rossen z newyorských Grizzly Bear.

Mehldaua spojuje se Smithem někdejší závislost na drogách, zkušenost s depresí, zájem o Nicka Drakea a Beatles. Také se v 90. letech potkávali v losangeleských klubech díky společnému známému, skladateli filmové hudby Jonu Brionovi. „Bydleli jsme ve stejné čtvrti, i když jsme se nijak zvlášť nekamarádili. Byl trochu samotář a držel se stranou. Párkrát jsme si spolu zahráli,“ řekl časopisu Uncut klavírista, kterého Smith nejvíc zajímal hudebně.

V rozhovorech Mehldau vysvětluje, jak novátorské harmonické postupy písničkář používal a že některá jeho aranžmá připomínají způsob vedení hlasů v klasické hudbě. To se na desce propojuje s klavíristovou představivostí, takže například výrazné melodii Everything Means Nothing to Me přidal téměř bachovský orchestrální kontrapunkt a doplnil ji hravou klezmerovou pasáží.

V roce 2014 se na internetu objevilo neznámé čtyřicetiminutové televizní vystoupení Elliotta Smithe. Na server YouTube ho nahrál účet, který si říkal Al Rose Promotions a tvrdil, že jde o nalezenou kazetu.

Žádný Al Rose ale neexistuje. Jedná se o postavu z oscarového filmu Až na krev a záznam zveřejnil jeho autor Paul Thomas Anderson, který roku 2000 na vlastní náklady zprodukoval a režíroval nakonec nikdy neodvysílaný pilotní díl hudební talkshow Jona Briona. S hosty Bradem Mehldauem a Elliottem Smithem.

Při sledování se nelze divit, že televize o pořad neprojevily zájem. Brion, úžasně talentovaný skladatel soundtracků k Andersonovým filmům, komunikuje víc s muzikanty než publikem, dialogy jsou plné interních vtípků. Smith, možná už pod vlivem, působí nejistě, nevypadá příliš reprezentativně a neustále zkouší zpívat za hranicí svého rozsahu. Přesto je vystoupení úchvatné. Třeba když sedne za klavír a shrbený zahraje právě Everything Means Nothing to Me.

„Všechno pro mě neznamená nic,“ přeneseně vzato na ničem mi nezáleží, opakuje v závěru Elliott Smith stále dokola. Přestože tohle už je začátek konce, hlas vyzařuje zvláštní euforii. Přesně tak mnohoznačnou jako některé jeho nejtemnější písně, jež textům navzdory znějí skoro radostně. Možná je to vzácný typ krásy, který vzniká jen na hraně se smrtí.