Korunovační kříž, přípis Karla IV. Začala očekávaná výstava na Hradě

Páteří nové výstavy v Jízdárně Pražského hradu nazvané Fragmenty paměti jsou posvátné předměty ze Svatovítského pokladu. Kurátor a někdejší šéf Národní galerie Jiří Fajt je propojil s tvorbou devíti moderních nebo současných umělců. Vedle gotických relikviářů tak mají svá díla Francis Bacon, Gerhard Richter, Joseph Beuys, Magdalena Jetelová či Josef Koudelka. Přehlídka začala tento pátek, potrvá do 26. července.

Jiří Fajt „není“ jejím jediným kurátorem. S nadsázkou lze říct, že na dálku mnoha staletí spolupracoval s králem Karlem IV. Velký panovník nejenže shromáždil úctyhodnou sbírku relikvií, ostatků svatých, zasazených do nejkrásnějších zlatnických výtvorů své doby. Nejednou také přímo zasáhl do podoby či způsobu vystavení posvátných předmětů.

Změnil například podobu korunovačního relikviářového kříže z roku 1357, který patří k nejvzácnějším klenotům Svatovítského pokladu. Obsahuje pašijové relikvie, údajné třísky z Kristova kříže, jeden z hřebů a také kousek houby, z níž byl Ježíš na kříži napájen octem.

Schránka ve tvaru kříže je poseta drahokamy a perlami. Původně byla celokovová, z pozlaceného stříbra. Jenže kvůli tomu člověk vzácné relikvie nemohl vidět. „Karlovi IV. šlo o to, aby věřící měli vizuální kontakt, a tak nechal kříž předělat,“ vysvětluje kurátor Jiří Fajt. Po králově reklamaci tvoří pohledovou stranu kříže horský křišťál.

Panovník zasáhl i do další významné památky, fragmentu rukopisu Markova evangelia. Na pražské výstavě je pergamenový manuskript otočen na poslední stranu. Návštěvník si tam může přečíst dvanáct řádků komentáře, který český král osobně dopsal. „Známá je Karlova potřeba dotýkat se relikvií vlastní rukou, a v tomto případě bylo pokušení obzvláště neodolatelné,“ uvádí Fajt v katalogu výstavy, kde také upozorňuje na „nepřehlédnutelné chyby“. Panovník, jenž například zapomněl označit své jméno pořadovou číslicí, v poznámce dává pokyny, jak se má s relikvií zacházet.

Pro vzácné relikviáře, monstrance, svatostánky a další předměty většinou gotického původu, které panovníci, zbožná šlechta či církevní hodnostáři celá staletí shromažďovali pro pražskou katedrálu, nyní přes jednu polovinu Jízdárny Pražského hradu vyrostla velká černá konstrukce. Uvnitř v komorním prostoru vyniká půvab jednotlivých kousků. Tlumené osvětlení podněcuje pocit posvátného.

Jistě se dá pochybovat o autentičnosti údajné části ubrusu ze stolu Poslední večeře Páně, nebo kousíčku z Kristovy roušky či roušky Panny Marie, stejně jako o fragmentech dalších raně křesťanských památek. Avšak mnoho století vzdávaná úcta a sepětí s českou historií dávají zakusit posvátný zážitek bez ohledu na náboženské založení diváka.

Další roviny vnímání nabízejí práce současných umělců, vůči katolicismu a jeho historickému spojení se státní mocí často kritických. Moderní díla umístil kurátor až na jednu výjimku do druhé poloviny jízdárny, kterou architekt výstavy Josef Pleskot uspořádal jako kolonádu s mnoha výhledy skrze nezakrytá okna na Pražský hrad a katedrálu svatého Víta.

Je tu soubor panoramatických černobílých fotografií Josefa Koudelky, na nichž autor dokumentuje Svatou zemi z její odvrácené stránky. Zachycuje separační zeď mezi Izraelci a Palestinci, ostnatý drát. „Jsou to místa, odkud pocházejí relikvie, to je jejich původní krajina,“ říká Jiří Fajt.

Ne u každého z dalších představovaných umělců lze vysledovat tak přímou linku mezi dílem a Svatovítským pokladem. Kurátor Jiří Fajt, který z pražské Národní galerie odešel v roce 2019 do Státních uměleckých sbírek Drážďany, vybíral autory z česko-německého prostředí. U některých se zdá, že převážila touha přivést do Prahy současnou uměleckou hvězdu nad čitelným propojením s katedrálním uměním.

Například čtyřicetiminutový film Juliana Rosefeldta o konci „věku člověka“ nazvaný V zemi sucha, instalace keramiky Edmunda de Waala či šedé Zrcadlo od Gerharda Richtera jsou práce jistě výrazné, jejich souvislost se sakrálním uměním však bude pro návštěvníka nečitelná.

O nejvýraznější dílo přehlídky se postarala Magdalena Jetelová, která vytvořila repliku své studentské práce z roku 1969 nazvané Vyhnání. Dva obří páry nohou evokují biblický motiv vyhnání z ráje, umělkyně však reflektovala zkušenost vlastní rodiny. „Její děda byl Rakušan žijící ve Varnsdorfu, kde měl prosperující textilní továrnu,“ vysvětluje kurátor, podle něhož se továrník během okupace stal protinacistickým odbojářem a zapojil se i do příprav atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. „Za to se mu Československo odvděčilo tím, že byl po válce vyhnán do Rakouska,“ dodává Fajt.

Magdalena Jetelová zůstala v Praze, její rodiče byli pod dohledem, ještě počátkem 50. let k nim domů chodila státní kontrola zjišťovat, jestli mluví opravdu česky. Po roce 1968 se rodina rozhodla, že uteče, umělkyně ale zrovna měla úraz nohy, a tak navrhla, ať se rodiče a dvě sestry vystěhují bez ní a ona že po vyléčení přijede za nimi. „Mezitím se však zavřely hranice a ona se už za nimi nedostala. Utekla až v roce 1985,“ doplňuje kurátor.

Tematiku odsunu Němců reflektuje také rozměrný obraz současného německého výtvarníka Anselma Kiefera. Je na něm stovkami nohou ušlapaná cesta. Obraz se trochu záhadně jmenuje Čechy leží u moře, malíř se nechal inspirovat stejnojmennou básní od Ingeborg Bachmannové.

„To je téma, které se objevuje už u Williama Shakespeara v Zimní pohádce,“ připomíná kurátor, podle kterého určitě nešlo o zeměpisnou neznalost slavného dramatika. Shakespeare, Bachmannová i Kiefer umístili Čechy nebo Bohemii k moři jen jako metaforu. „Kiefer řeší vinu Němců za světovou válku a také jejich poválečný odsun. Představa, že by Češi žili u moře, je stejně utopická, jako že se Němci vrátí do svých domovů,“ nabízí svou interpretaci kurátor.

Výstava Fragmenty paměti pokračuje na balkoně jízdárny. Tam je k vidění Studie papeže Inocence X., kterou namaloval Francis Bacon podle barokního portrétu Diega Velázqueze. Bacon, jenž žil v letech 1909 až 1992 a jehož dílo je v Česku vystaveno zřejmě vůbec poprvé, vytvořil přes čtyřicet studií s tímto Svatým otcem.

Malíř se kriticky vyrovnával nejen s katolickou církví, ale také se svým otcem, který stejně jako náboženská instituce odmítal jeho homosexualitu. V jiných variantách má Baconův papež deformovanou tvář, na některých řve. Varianta vystavená v Praze zachycuje Inocence X. v momentě usebrání, ztišení. „Zakrývá si nos a ústa, jako by domýšlel důsledky Vestfálského míru,“ připomíná kurátor historickou souvislost.

Dohoda, která v roce 1648 uzavřela třicetiletou válku právě během Inocencova pontifikátu, zrovnoprávnila katolictví s protestantskými církvemi, což byla pro papeže fatální prohra.

Vedle Baconova obrazu běží ve zpomaleném tempu film Práh do království od Marka Wallingera. Ten na londýnském letišti postavil kameru proti automatickým dveřím, z nichž vycházejí lidé po odbavení. „Každému se uleví, když konečně projde kontrolou. Ale Wallinger si uvědomuje, že ne každému se podaří odbavení absolvovat, některým není dáno překročit práh dveří,“ líčí Fajt umělecký záměr. Podle něj umělec vystihl děs ze zásahu státní moci. „Strach z autority, obava, že vás vysvléknou donaha a nikdo se za to neomluví,“ pojmenovává to.

Wallinger vstup do bezcelní zóny připodobňuje ke království nebeskému. To podtrhuje i doprovodná sakrální hudba. Skladba Gregoria Allegriho Miserere mei, Deus shodou okolností vznikla v 17. století rovněž za papeže Inocence X. Byla určena pro velikonoční svátky a hrála se pouze v Sixtinské kapli.

Devítku současných umělců výstavy Fragmenty paměti uzavírá Joseph Beuys. Zakladatel konceptuálního umění je zastoupen vlastní parafrází relikviářového umění, objektem z roku 1967 nazvaným Pro Lidice. Německý výtvarník zapíchl do plechovky od barvy kost a oba předměty označil křížkem. Vedle zlatem se třpytících gotických relikviářů působí objekt válečného veterána, který za druhé světové války bojoval na špatné straně, jako kajícné, pokorné gesto.