Měli silácké vystupování. Gisèle Pelicot líčí muže, kteří ji znásilňovali

Může za to její postoj během procesu s manželem a dalšími desítkami mužů, kteří ji roky znásilňovali. Její druh, s nímž žila půlstoletí, ji prostřednictvím léků roky uváděl do stavu bezvědomí. O sexuálním násilí, kterým prochází, Gisèle Pelicot dlouho nevěděla.

Až když ochranka v roce 2020 přistihla jejího manžela, jak ženám v obchodě strká mobil pod sukně a natáčí si je, policie prozkoumala jeho telefon a počítač. To, co v nich našla, odstartovalo jeden z nejdůležitějších případů sexualizovaného násilí v novodobých dějinách. Gisèle Pelicot o něm teď s autorkou Judith Perrignon napsala knihu nazvanou Óda na život, kterou v českém překladu Petry Zikmundové vydalo nakladatelství Jan Melvil Publishing.

Na kauze, kterou soud začal rozplétat v roce 2024, je šokující jednak jak dlouho ke znásilňování docházelo, jednak počet násilníků. Na videích bylo identifikováno víc než 80 mužů, přes 50 z nich se dostavilo k soudu. Až tam je Gisèle Pelicot, která se vzdala práva na anonymitu, ve skutečnosti poprvé viděla.

„Někteří se uměli vyjadřovat, jiní nedali před porotou dohromady dvě souvislé věty, někteří byli staří, plešatí nebo břichatí, další mladí a samý sval, jeden bez ustání žvýkal žvýkačku, jiný si na podporu pozval kamarády z policie. Jedno však měli společné: silácké vystupování. Naprostou lhostejnost vůči tomu, co si kdo myslí a říká. Moc totiž měli odjakživa na své straně,“ píše teď ve svých pamětech.

Líčí v nich nejen soudní proces, kdy byla obviňována, že si vymýšlí, že ve skutečnosti znásilňovaná nebyla nebo že se sexem souhlasila, případně že je nějak moc podezřele klidná a upravená. Popisuje také život se svým partnerem Dominiquem Pelicotem. Ten totiž hodnotí jako harmonický. Společně vychovali tři děti a coby dva lidé z nestabilních rodin se prostě snažili mít lépe. Sama Gisèle Pelicot píše opakovaně o lásce jako o určující síle svého života.

„Moje pojetí života se myslím zrodilo ve chvíli, kdy maminka naposledy vydechla, tatínek se k ní sklonil, šeptal její jméno a já jí tiskla rameno, abych ji probudila. V tom okamžiku jsem pocítila lásku, bezbřehou lásku silnější než smrt. Ten pocit mě zachránil, držel při životě a vzhledem k tomu, čím jsem si později prošla s Dominiquem, jistě i mátl a zaslepoval. Přesto mě stále provází. Přežil. Já jsem přežila. Nepřestávám věřit. Byla to má zásadní slabina, dnes je to můj zdroj síly,“ uvádí.

Ovdovělý otec se brzy znovu oženil. Macecha však malou Gisèle neměla ráda; příliš jí připomínala manželovu první ženu. O to víc pak nevlastní dcera pospíchala, aby se z chladného domova dostala pryč.

Na jejím líčení je fascinující i to, jak se v něm odrážejí změny francouzské společnosti. Přesvědčení, že přijde ekonomická stabilita, vystřídalo vystřízlivění a mnozí včetně Gisèle Pelicot a jejího partnera se zadlužili. Přesto právě loajalita, péče o rodinu a snaha zajistit, aby její děti vedly snazší, spokojenější život, prorůstají celými dekádami.

Odhalení druhého života svého partnera pro ni znamenalo nejen nahlédnout hlubiny hrůzy a hnusu, ale také přehodnotit společný život. Dnes třiasedmdesátiletá Francouzka se v knize ptá, s kým vlastně žila. Její pochyby se prohlubují společně s tím, že není jasné, zda její druh znásilňoval i jejich dceru nebo jestli před roky nezabil ženu, jejíž vrah nebyl vypátrán.

Podle lékařského posudku u soudu se její manžel mohl v některých chvílích projevovat upřímně, ale zároveň byl diagnostikován jako člověk s narcistní poruchou neschopný empatie, u kterého se projevují prakticky všechny sexuální deviace.

Tato odhalení nerozvrátila jen společný život a vzpomínky, ale celou rodinu. Dospělé děti nemají nástroje, jak se vyrovnat s tím, že jejich otec se dopouštěl takových hrůz. Nevyvrácené podezření na znásilňování dcery zároveň vytváří mezi matkou a dcerou propast, kterou lze jen těžko scelit.

Rozhodnutí Gisèle Pelicot vystupovat v soudním procesu pod svým jménem a odvyprávět celý příběh veřejně je zásadní v tom, jak jednoznačně ukazuje samozřejmou věc: Gisèle Pelicot není ta, která by měla zažívat stud, která by se měla skrývat. Její veřejné působení mělo ohromný význam nejen pro téma sexualizovaného násilí, ale také jako doklad lidské důstojnosti a hrdosti.

Bylo by jistě úlevné přemýšlet o jejím případu jako o temné výjimce. Jenže praktiky, k nimž se uchyloval její partner a násilníci, nejsou nijak výjimečné.

Americká CNN letos v březnu vypátrala, že existují rozsáhlé online komunity, někdy označované jako „rape academy“, kde si muži systematicky vyměňují návody na omamování žen a jejich následné zneužívání. To si natáčejí, videa pak sdílejí a sledují je v masovém měřítku. Takový obsah se přitom často šíří přes velké platformy s miliony uživatelů.

V českém prostředí publikovala svou investigativu na serveru Page Not Found loni novinářka Apolena Rychlíková, která po několikatýdenním působení pod falešnou identitou pronikla do uzavřených skupin na platformě Discord. Objevila tam rozsáhlé sdílení a obchodování s intimními fotografiemi či videi žen bez jejich souhlasu – včetně materiálů s dětmi. Šlo o statisíce souborů a komunity čítající tisíce a desetitisíce uživatelů, přičemž mnohé oběti o existenci těchto materiálů vůbec nevěděly a jejich šíření pro ně mělo vážné psychické dopady.

To všechno ukazuje, že příběh Gisèle Pelicot je jednou z mnoha částí obřího systému násilí a dehumanizace. Když francouzská autorka píše o tom, že násilníci měli moc odjakživa na své straně, je to zpráva o tom, že nejde o jednotlivé excesy nebo individuální monstra, ale o systém. Propojený, sdílený a do velké míry normalizovaný.

Kniha Gisèle Pelicot představuje dokument, který je zásadní z perspektivy feministické, historické, lidské. A zároveň se po dočtení vynořují palčivé otázky. Jak je možné, že něco takového existuje? Jak dlouho ještě bude? A kolik toho ještě musí vyjít najevo, než přestaneme předstírat, že je patriarchát báječný systém k žití?