Hlavní obsah

„První roli mi odmítl.“ Jan Hřebejk vzpomíná na Josefa Abrháma

Foto: Andrej Luprich, ČTK

„Když jste se s ním bavil a když byl na jevišti, tak to bylo totéž,“ říká režisér Jan Hřebejk.

Reklama

17. 5. 12:50

Podle Jana Hřebejka byl Josef Abrhám moderní, citlivý a upřímný herec, který preferoval autenticitu před okázalostí.

Článek

Rozhovor si můžete poslechnout i v audioverzi:

Mohu se zeptat nejdříve osobně? Jak se cítíte?

Děkuji za optání. Pokud jde o tu zprávu, tak se přiznám, že mě zarmoutila, ale nepřekvapila. Já jsem věděl, že na tom není už dobře. Ale osobně se mám dobře.

Vy jste to tušil?

Ano. Já jsem loni byl v Činoherním klubu, bylo to týden po odchodu Libušky Šafránkové, ten den zemřela ještě Nina Divíšková a my jsme tam křtili posmrtné album Jana Vodňanského, který zemřel pár měsíců předtím. Takže byla opravdu pochmurná atmosféra.

Mně jedna blízká kamarádka Šafránkové a Abrháma říkala, že s Libuškou mluvila v předvečer jejího odchodu. Libuška jí říkala, že až půjde ráno od doktora, měla by si koupit něco černého, že Pepíček je na tom opravdu hodně špatně. A druhý den umřela ona.

Já jsem mu v ty poslední roky volal k narozeninám a pak už jenom psal, vzkazoval po synovi Pepíkovi. Věděl jsem, že je to špatné.

Kdy jste se seznámili vy dva? Potkali jste se až na natáčení?

Já jsem ho samozřejmě znal mnohem déle. Chodil jsem do Činoherního klubu, hrozně jsem ho obdivoval. Pak jsem mu nabídl roli ve svém absolventském scénáři na FAMU a on mi ji odmítl. Říkal: „Já už jsem takové role hrál.“ Přijal jsem to.

Potom, když jsme hledali tatínka do Šakalích let, mi jeden kolega říkal: „Hele, co Josef Abrhám?“ A já jsem říkal: „Mně by se na to strašně líbil, ale on už mi jednou odmítl roli, protože už takovou hrál.“ Ten kolega mě přerušil: „No ale takovouhle roli nehrál. Takže ji vezme.“ Když jsem ji Abrhámovi nabídl, říkal: „To oceňuju, že jste se neurazil.“

Jak je známo, Josef Abrhám byl z takové nekomunistické, továrnické rodiny. V Uherském Hradišti je bronzová busta, když mu bylo asi osm let, rodiče ho nechali vyportrétovat v bronzu. Pískající chlapec, to tam můžete vidět v muzeu. Je tam napsáno v závorce Josef Abrhám. Měl bustu už v předškolním věku.

Pustili jsme se do Šakalích let a Abrhám se ptá: „Proč je Prokop, táta Bejbiny a Kšandy, u policie?“ My jsme si říkali, že to byl takový závodník, hodně k těm dopravákům chodili kluci nebo chlapi, kteří jezdili závody na motorkách. Pak se zranil a přišel o tu chuť. To jsme si fakt s Jarchovským říkali jako takovou prehistorii postavy. Mělo to být vidět v dekoraci – nechali jsme dát nějaké diplomy na zdi, věnce, trofeje a poháry. Abrhám byl spokojený, že tam ta prehistorie postavy je.

A jednou nejde hrozně dlouho z maskérny, tak jsem tam šel a on si nechal líčit jizvy pod košili! A ty nebyly nikdy vidět. Ani neměly být vidět.

To zní skoro jako metodické herectví.

(Smích) Teď to vypadá, že to byl podivín. Nebyl to podivín. Byl velice introvertní. Na mnoho lidí mohl působit až odtažitě, ale já myslím, že v tom tkvělo i kouzlo jeho herectví. Že měl v sobě zdrženlivost, srdečnost – ale to už se dostávám do frází. Byl to velký moderní herec. To, co pro Ameriku udělali Jackové Nicholsonové a Al Pacinové, tak tady to je generace Pepíka, Jirky Kodeta a Petra Čepka.

Já jsem Abrháma vždy vnímal v takových melancholických polohách. Přišlo mi, že je velmi subtilní, že jsou v jeho herectví nuance. Co si mám představit pod tím moderním herectvím?

Josef Abrhám mluvil civilně. Když jste se s ním bavil a když byl na jevišti, tak to bylo totéž. Kdežto taková ta herecká divadelní technika, jevištní řeč… Josef hrál celý život v malém divadle. Až ke konci života hrál v Národním divadle, ale to už ho netěšilo, protože přišel o mikroklima generačního souboru a divadla, kde když mluvíš civilně, tak tě slyší do poslední řady a vidí ti do očí.

Radil své kolegyni Jitce Asterové, která začínala v těch Šakalích letech. Říkal jí: „Jitko, je vám třicet, tak se taky budete muset přiznávat trochu tím herectvím.“ Byl introvert, ale někteří introverti jsou tak dobří herci, protože je to pro ně způsob, jak se za postavu schovat a říct něco o sobě.

Byl z velmi dobré rodiny, byl dobře vychovaný, obrovsky kultivovaný člověk, hrál fantasticky na klavír, měl noblesu a zdrženlivost. Ale na druhou stranu v těch bláznivějších rolích jsi viděl nějaké nečekané polohy. Když to ale filtruješ tím, že jsi schovaný za tu postavu, jsi z malého divadla, kritériem tvého hereckého projevu je pravdivost, autenticita. Něco, co do toho poválečného herectví přišlo s Marlonem Brandem nebo Jamesem Deanem. Tohle všechno on ztělesňoval. Jemu se příčilo okázalé herectví, kdy gestem a hlasem vytvoříš něco krásného nebo poutavého, ale není to autentické.

Vy jste říkal, že když jste mu nabízel roli, odmítl ji s tím, že už ji hrál.

Tohle má každý soudný herec. My jsme měli takové období, kdy jsme pořád točili s Jardou Duškem. Když jsem mu nabídl další scénář, řekl: „Tohle už jsme spolu dělali, lidi nám řeknou, že to jedem znova.“ Já jsem mu dal za pravdu, snažím se na to vždycky myslet, když někomu nabízím roli, abychom nerozmnožovali to, co už perfektně předvedl někde jinde.

O některých hercích se říká: Jdeme na Donutila. Abrhám měl subtilní herectví – máte pocit, že měl nějakou výjimečnou roli, ve které byl jiný než Josef Abrhám?

Určitě. U Jiřího Menzela. Když vidíte Konec starých časů, u té postavy bych řekl, že byla příliš extrovertní.

U tohoto typu herectví to často vypadá, že ten člověk hraje sebe. Že to nic není. U Abrháma je zajímavý efekt, že existuje spousta výborných herců, vzpomeneš si na jejich skvělé role, ale vybavíš si také – vzhledem k tomu, že tvořili značnou část života za komunismu – různé hrůzy, co hráli. Někdo ne, protože se na to vůbec nehodil typově, třeba Kodet nebo Brzobohatý. U Abrháma ti to také vůbec nenaskočí. Jeho pověst dobrého herce nemohlo nic zničit. U něj platí to přísloví, že velikost nedělá jen to, co uděláš, ale i to, čemu se vyhneš. A on se nějak vyhnul. Částečně tím, že to nebyl typ, který by mohl někde v montérkách přesvědčivě dělat soustružníky. Leda nějaké propuštěné z vězení v padesátých letech. A taky měl dobré kamarády mezi tvůrci. Myslím tím tu generaci jeho souputníků, hlavně Menzela.

Ve které roli ho máte nejradši?

Teď odpovím trochu vyhýbavě. Mně se líbil skoro ve všem. Pochopitelně třeba ke dvěma rolím, které jsme dělali spolu (Šakalí léta, Kráska v nesnázích – pozn. redakce), mám osobní vztah. Já vím, jaké zjevení pro mě bylo, když jsem viděl třeba Tři v tom nebo Hráče. To byl pro mě zážitek, v Činoherním klubu, když se tam nakonec oběsí, to si vždycky vzpomenu, to bylo fantastické. To byly hry postavené na souhře herců. On nebyl takový ten bard. Vybavuji si ještě Bez roucha, to byla skvělá inscenace Jiřího Menzela, kde alternoval s Jiřím Kodetem, oba byli fantastičtí v té roli. Abrhám byl perfektní, ale vždycky to byla nějaká souhra. Nikdy to nebyl bard a kolem něj nějací přihrávači.

V Mládí byl výborný, v Křiku, v Pensionu pro svobodné pány.

A pak si myslím poslední věc – že byl Josef Abrhám naprosto skvělý jako Ferdinand Vaněk v Audienci, což je asi nejlepší Havlova hra. A já mám pocit, že tak jako byl Havel skvělý v té audioverzi, kdy hrál víceméně sám sebe, tak v tom Abrhámovi ta slušnost, to byl obrovský zážitek. Josef Abrhám měl osobně něco z toho Ferdinanda Vaňka.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované