„Takhle dobrou atmosféru jsem dlouho nezažila.“ Jamie Cullum v Praze nadchnul

Ten pocit zná spousta absolventů humanitních oborů. „Po letech drahých studií / S autem plným knih a spoustou očekávání / Jsem expert na Shakespeara, to fakt není jen tak / Ale zjistil jsem, že svět nepotřebuje dalšího akademika,“ zpíval začátkem tisíciletí britský pianista Jamie Cullum.

Píseň nazvanou Twentysomething končil zvoláním, že když už nic jiného, alespoň se zamiluje a zkusí si život trochu užít, „dokud jsem dvacátník“. Když tuto středu skladbu zpívá v pražské hale O2 universum, podotkne, že na ni začíná být trochu starý. Ale za poslední slokou si pořád stojí: hlavně žít a milovat. „Dokud jsem čtyřicátník,“ pozmění Cullum potměšile slova.

Anglický hudebník se nakonec opravdu nevěnoval literatuře a filmové vědě, které vystudoval. Začátkem tisíciletí vystřelil na vrchol ostrovní hitparády s kombinací jazzových standardů, podobně laděných vlastních songů a coververzí popových i rockových hitů od Rihanny po Radiohead. Protože se svezl na tehdejší vlně swingového revivalu hvězd typu Harryho Connicka Jr nebo Michaela Bublého, chodili na něj penzisti i teenageři.

Zpíval klidně i století staré songy, ale vypadal jako indie-rocková hvězda. Ke klavíru usedal v teniskách s lahví piva v ruce, jako vrcholný bavič do nástroje kopal, bušil židlí a choval se víc jako skejťák než distingovaný pěvec. Nakonec prodal přes 11 milionů desek a jeho songy zněly ve filmech od Bridget Jonesové: S rozumem v koncích po Gran Torino režiséra Clinta Eastwooda.

Jenže od té doby nějaký čas uplynul. Minulou dekádu Cullumova kariéra trochu stagnovala. Poslední zajímavý song Age of Anxiety, za nějž získal cenu Ivor Novello a ve kterém zpívá o stárnutí, brexitu i přátelství s dnes již nežijící zpěvačkou Amy Winehouse, vydal před šesti lety. A také když tuto středu vylezl na pódium slušně zaplněného O2 universa, nevypadalo to nejslavněji.

Šestačtyřicetiletý pianista oblečený v černém manšestrovém obleku, jehož vrchní část rychle odložil a zbytek večera strávil v košili s krátkým rukávem, sice hned ve skladbě Get Your Way vylezl na klavír a za aplausu publika z něj skočil. Z úvodních skladeb ale výrazněji zaujal jen coververzí What’d I Say od Raye Charlese.

Když sóloval na piano, nevypadal muzikantsky v nejzářivější formě, jeho kdysi tak dynamická hra pozbyla trochu jiskry. A když jen vestoje u mikrofonu začal zpívat sedmiminutovou verzi písně Everybody Wants to Be a Cat z animované disneyovky Aristokočky z roku 1970, člověka napadalo, jestli se Cullum nedostal trochu do slepé uličky.

Jeho show se přitom zásadně neliší od dob, kdy do Česka přijel poprvé. Nejsilněji se zapsal hned debutem na Colours of Ostrava, kde roku 2009 ještě v původním festivalovém areálu pod Slezskoostravským hradem skákal po pódiu, lezl pod piano a zespoda do něj bušil dlaněmi, nebo se třeba zdálky rozběhl a usedl k nástroji právě včas, aby začal hrát oslnivé sólo.

Ve skromnější podobě některé fóry opakuje tuto středu v Praze, kde na koncertní křídlo Yamaha chvíli dlaněmi vybrnkává rytmus v muzikálovém šlágru Singin’ in the Rain. Jen letmo zkouší beatbox, což také vždy s oblibou dělal, a krátce experimentuje s preparovaným pianem, konkrétně rukama tlumí struny v mechanice nástroje.

Víc než dřív Cullum potlačuje jazzový nádech své starší tvorby. I některé nejznámější skladby jako These Are the Days hraje tentokrát aranžované spíše do retro R&B nebo soulu.

Zpěvák sice odmalička miluje jazz, sbírá ho na vinylech a dodnes moderuje jazzový pořad v britské BBC, nikdy ale v kapelách neměl opravdové jazzové hvězdy a muzikantsky by jim nestačil. Možná doteď stírá nánosy marketingové kampaně, která ho představila coby hvězdu swingového revivalu. Dnes se spíš vrací k prvotním vzorům: na klavír hrajícím písničkářům typu Randyho Newmana nebo rockovějšího Bena Foldse. A snaží se o jakousi inteligentnější pop-music.

Jeho sedm spoluhráčů jsou spíš všestranní profesionálové než virtuózní muzikanti. Saxofonista Tom Richards zároveň obsluhuje perkuse a klávesy, trumpetista Rory Simmons někdy vypomůže jako druhý kytarista. V první části koncert nad průměr vytahuje jen Cullumův stále dobrý hlas, baryton sice ne kdovíjakého rozsahu, ale pěkně nakřáplý, sebejistý, příjemný na poslech, udržující jistou chlapeckou barvu.

Jenže Jamie Cullum je v první řadě bavič. A díky tomu středeční večer pomalu, ale jistě nabírá grády. „Promiňte, že mi trvalo tak dlouho přijet. Jste hodní, že na mě chodíte už tolik let,“ omlouvá nejprve fakt, že koncert byl kvůli zdravotním důvodům odložen z jara.

Později oznamuje, že před vystoupením potkal fanynku a zahraje píseň na její přání. „Řekla si o tenhle song, ale nehrál jsem ho patnáct let, tak mějte slitování,“ uvádí od klavíru sólovou verzi písně Mind Trick z roku 2005. Následně v novějším songu Mankind slézá z pódia, vyráží mezi sedící publikum a dlouze se zdraví s diváky i uprostřed vzdálenějších řad. Každému tiskne ruce, oplácí objetí, podepisuje vinyly.

Kapela postupně zvyšuje obrátky a přidává na tempu, až se lidé povzbuzení Cullumovým zápalem při hitu Twentysomething seberou, vstanou a několik stovek se jich nahrne pod pódium.

Pokus vrátit koncert do režimu na sezení ochranka rychle vzdá. A když neposedný, energií překypující Cullum začne hrát Sinnermana z repertoáru Niny Simone s chytlavým klavírním ostinatem, definitivně už si stoupají i lidé na bočních tribunách.

Přizpůsobivý pianista, nabitý nadšenou odezvou, pohotově reaguje a podle všeho vynechává baladu, kterou v této části koncertu hrává obyčejně. „Dámy a pánové, teď už budeme až do konce tancovat,“ oznamuje publiku a zároveň kapele, načež pokračuje jedním energickým kusem za druhým. Až po taneční song Mixtape, při němž někteří skáčou skoro jako na diskotéce.

V podobných okamžicích se Angličan opírá o zkušenosti z dob, kdy se po studiích na univerzitě v Readingu přestěhoval do Londýna a vystupoval coby barový pianista nejprve na svatbách, později až čtyřikrát týdně v síti restaurací Pizza Express. Kde uspěl jenom ten, kdo dovedl zaujmout večeřící zákazníky. A kde se naučil nejen riskovat vše, jako když své první album zaplatil ze studentské půjčky, ale také flexibilně reagovat na náladu publika.

Z této doby pochází i píseň All at Sea, kterou ve středu už zase jen sám u klavíru zařazuje coby přídavek. „Napsal jsem ji, když jsem na výletní lodi hrával skladby jako Moon River penzistům. Zrovna jsem se rozešel s holkou a bylo mi fajn. Tohle z toho vylezlo,“ popsal před lety vznik písně, kterou v Praze doplňuje převzatými verzemi Don’t Stop the Music od Rihanny a High and Dry z repertoáru rockových Radiohead. Nakonec vystoupení trvá dvě hodiny. A cestou ze sálu jsou v publiku slyšet věty jako „takhle dobrou atmosféru jsem na koncertě dlouho nezažila“.

Je to skvělý signál, že i když Cullumova hvězda trochu pohasla, energie a chuti hrát má pořád dost. Před vystoupením v Praze řekl Radiožurnálu, že příští rok vydá album, první plnohodnotné po sedmileté pauze. Po včerejšku je důvod se těšit. A příště jít na Jamieho Culluma znovu.