Recenze: Clooney a Sandler v novince od Netflixu. Film je dojemný

Na toaletě vlaku mířícího z Francie do Itálie muž hledí do oprýskaného zrcadla. „Cary Grant. Clark Gable. Robert De Niro,“ opakuje jména ikon filmového plátna. A mezi ně řadí i to své. „Jay Kelly.“

Hrdina stejnojmenného snímku amerického režiséra Noaha Baumbacha, který lze nově vidět na Netflixu, by stejně dobře mohl říci: „George Clooney.“ Neboť film o stárnoucím herci, jenž bilancuje osobní i profesní život, byl představiteli hlavní role psaný dost na tělo.

Scéna je výmluvná. Zřetelně ukazuje, že šestapadesátiletý americký režisér se po 30 letech kariéry pouští do látky, jež se má vztahovat k samým dějinám kinematografie. Zároveň jako by potvrzoval, že od doby, co spolupracuje s Netflixem, vymýšlí Baumbach poměrně velikášské projekty.

V roce 2017 uvedl Meyerowitzovic historky (volný výběr), ještě dost nenápadný a nedoceněný snímek, který patřil k prvním ambiciózním filmovým projektům této videotéky. Baumbach se v něm ukázal mimo jiné jako sebevědomý pokračovatel estetiky i témat Woodyho Allena. O něco méně ironický, o to však trpělivější pozorovatel drobných všednodenních momentů, které odrážejí tíhu a traumata pochroumaných rodinných vztahů.

Poté režisér zkusil rozehrát podobné téma v až bergmanovsky těžké poloze dramatem Manželská historie. Šlo opět o bolavý, ale možná příliš pečlivě konstruovaný snímek. Po pokusu převést do filmového tvaru „neadaptovatelný“ román Dona DeLilla Bílý šum se teď Baumbach vrací k soustředěnější látce. Jay Kelly chce nahlédnout za oponu hvězdného lesku a vykreslit intimní portrét muže, kterého mají takřka všichni za hrdinu. Až na jeho rodinu.

Jádro snímku tvoří hercova cesta do Evropy. V Toskánsku má převzít cenu za přínos kinematografii. Ve skutečnosti jde jen o zástěrku, jak sledovat vlastní dceru, která se s kamarádkou vydala „na zkušenou“. Díky kamarádčiným transakcím mohou rodiče stopovat, kde všude použila platební kartu, a tudíž i Jay mění pohodlí první třídy v letadle a nastupuje do stejného přecpaného vlaku jako jeho ratolest.

Tato výprava dělá vrásky všem Kellyho spolupracovníkům, zejména jeho agentu Ronovi, kterého hraje Adam Sandler. Jde totiž o jakýsi hercův trucpodnik, za pár dní by měl být na place nového filmu. Místo toho vychází najevo, že se porval kdesi v baru a nyní tajně sleduje vlastní dceru, jako by tím mohl nahradit všechny ty roky, kdy jí nebyl nablízku.

Noaha Baumbacha však více než peripetie této výpravy zajímá hrdinova vnitřní pouť. Cesta do Itálie je spouštěčem živých vzpomínek. Kelly se přistihuje nejen při tom, jak hledí do zrcadla a přeříkává jména svých slavných předchůdců, také proniká do minulosti a účastní se mnoha okamžiků svého života jako neviditelný pozorovatel.

Režisérovi a spoluscenáristce Emily Mortimer se povětšinou daří vyhýbat přílišné sentimentalitě, jakkoli vypráví o muži, který je spíše reliktem dřívějších dob než současníkem. Podobá se legendám klasického Hollywoodu, jako by pocházel z časů, kdy hvězdy byly něčím nedotknutelným a kdy se do kin chodilo především na slavné tváře, což je v době franšíz a digitálních triků už těžko představitelné.

Možná právě George Clooney patří k takovým lehce starosvětským hercům. Účinkoval především ve filmech autorských, nezávislých, prestižních tvůrců, jako jsou bratři Coenovi či Steven Soderbergh, a byť má dokonalou „supermanovskou bradu“, jak zaznívá v Jay Kellym, mezi superhrdiny se nikdy neobjevil. Ovšem propůjčit tuto výstavní čelist reklamě na kávu pro něj nijak problematické nebylo.

Právě díky Clooneyho výkonu a zdatnému sekundování Adama Sandlera snímek působí dojemně i přesvědčivě, i když obzvláště ve druhé půli se derou na povrch pochyby, zda je ona zvláštně zjihlá poloha znakem režijní vyzrálosti, nebo prostě Baumbach trochu „vyměkl“.

Jistě to souvisí s tématem. Film zkoumá, jak se k emočně náročným situacím staví člověk, který je dosud hrál jen před kamerou, ale příliš je neumí „hrát“ doopravdy.

Snímek přemýšlí nad spoustou tenkých hranic. Například Ron neumí odlišit, nakolik je Jay jeho klient a nakolik kamarád. Nejspíš i pro samotného Baumbacha jde o dosti osobní dílo, které sice částečně skládá poctu dávným časům Hollywoodu, ale tematizuje odvěké potíže filmového prostředí, věčně oscilujícího mezi průmyslem a uměním. A všichni zúčastnění tu jsou různým způsobem rozpolcení.

Jay Kelly se vrací ke klíčové hodině na herecké škole, kde se dozvídá, že nejdůležitější na začátku kariéry je naučit se hrát sám sebe. Teprve pak je možné začít „lhát“, tedy přesvědčovat publikum, že jste někdo jiný. Až se nakonec stanete hvězdou, na niž se upíná veškerá pozornost, budete muset hrát jak na kameru, tak sebe sama ve skutečnosti.

Protagonista se po většinu filmu neúspěšně pokouší těchto nánosů zbavit. Paradoxně nejblíže něčemu spontánnímu je, když se pro své okolí chová přesně jako onen hrdina z plátna – ve chvíli, kdy honí zloděje, jenž zatáhl za záchrannou brzdu a snaží se zmizet kdesi uprostřed italských polí.

Podobné úvahy a paradoxy jsou na Baumbachově novince nejpozoruhodnější. I tak se ale nabízí obava, zda se autor přece jen nevzdal své dřívější pichlavosti a nezačal mít pocit, že si musí tak jako Federico Fellini natočit své vlastní Osm a půl. Neboť podobné obcování s velikány kinematografie bývá nebezpečné.