Reportáž: Jihlavský festival vyrostl. Stal se světovou filmovou veličinou

Krátce před začátkem 29. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava se náhodný noční chodec mohl nachomýtnout ke zvláštní podívané. Několik tchajwanských filmařů se potuluje jihlavskými ulicemi s kamerou, jeden bosky a oblečený v mnišském hábitu, další jen v sandálech, bez ponožek. Nad ránem se ke skupince přiblíží muž zřejmě spěchající do práce a zahaleká: „Co to tady děláte za kraviny? Jděte radši makat!“

Ty kraviny se jmenují Walker Series. Jedná se o projekt, který vzniká už déle než dekádu a stojí za ním jeden z nejuznávanějších světových režisérů Tsai Ming-liang. Tchajwanský tvůrce od 90. let minulého století promítá své snímky na největších filmových festivalech od Cannes po Benátky. Jeho precizní, záhadné, pomalé a uhrančivé tituly definovaly důležitý směr artové estetiky 21. století právě proto, že šly opačnou cestou než hyperkinetická klipovitá kinematografie hlavního proudu. A publikum uváděly do transu nikoli rychlostí a prudkými střihy, ale naopak schopností vynalézavě zpomalit dění na plátně.

Osmašedesátiletý Tsai, jeden z posledních žijících filmových básníků, začátkem minulé dekády objevil, že jeho dvorní herec a životní partner Lee Kang Sheng vyvinul pro jedno divadelní představení schopnost svébytně pomalé, takřka nehybné chůze. Tak ho oblékl do mnišského roucha a nechal ho kráčet po různých místech světa, od pařížského Centre Pompidou přes Tokio, Washington a rodný malajsijský Kuching až po nyní Jihlavu, kde festival potrvá do neděle 2. listopadu.

Tsai Ming-liang, ověnčený mimo jiné hlavní cenou Zlatým lvem z festivalu v Benátkách, tu byl poprvé loni a poetika města ho okouzlila. Už tehdy prohlašoval, že v Jihlavě natočí další snímek své „chodecké“ série, kterou považuje za největší životní projekt. A letos opravdu chodí nočními ulicemi s talentovaným českým kameramanem z FAMU Kryštofem Kučerou.

Uplynulou sobotu Tsai s kamerou zavítal také na projekci pásma svých starších krátkých filmů z této série, přičemž nechal přítomné diváky podepsat, že se mohou stát herci v jeho příštím díle. Hotovou verzi promítne nadcházející sobotu návštěvníkům přehlídky, kteří se tak možná spatří přímo na plátně.

Historka skvěle vystihuje kouzlo festivalu, v Jihlavě založeného roku 1997. Původně studentský projekt vyrostl v akci, která přitahuje největší hvězdy nejen dokumentární, ale obecně festivalové kinematografie. Přitom si stále zachovává původní, trochu punkový naturel.

Neodehrává se tu žádný velký filmařský byznys, zato tu není nouze o velké věci z hlediska filmové estetiky. Návštěvník se může snadno ocitnout nablízku svým idolům – a než se naděje, hraje v jejich filmu.

Možná se tu nevyskytují hvězdy z obálek filmových časopisů, přítomnost světových veličin oboru je ale cítit neustále. Třeba už z úvodní znělky. Tu pro festival každoročně točí slavní tvůrci, letos ukrajinský autor Sergej Loznica, jehož aktuální snímek Dva prokurátoři uvedený na jaře v hlavní soutěži v Cannes se koncem roku jistě objeví v mnoha žebříčcích nejlepších děl roku.

Festival bez bariér i bez kompromisů – i to by snadno mohlo být přízvisko jihlavské přehlídky. Místní soutěže neřeší škatulky, dokumenty se tu potkávají s experimenty a hranými filmy, prostor je pro osobnosti světové dokumentaristiky i naprostou avantgardu.

Letos se tu promítal třeba nový snímek Pod mraky Gianfranca Rosiho, historicky prvního tvůrce, který v roce 2016 vyhrál festival Berlinale s dokumentem. Novinka je netradičním portrétem Neapole. V režisérově vidění se stává enigmatickým prostorem, jenž promlouvá nejen k Italům, ale pojmenovává i různá celosvětová společenská pnutí.

Dalším výjimečným titulem z letošní nabídky byl třiapůlhodinový esej Bestiáře, herbáře, lapidária uznávané autorské dvojice Massimo D’Anolfi a Martina Parenti. Na velkorysé ploše 206 minut vytvořili kinematografickou obdobu středověké encyklopedie. Zamýšlejí se nad tím, jak souvisí vznik a povaha filmového média s naším vztahem ke zvířatům.

Stačí pár minut a divák jejich radikálnímu tvaru buď hypnoticky propadne, nebo jej odmítne. Ale byla by škoda nedat šanci podobnému typu filmařiny postavené na atmosférických záběrech, promyšlených střizích, pronikavých úvahách i schopnosti spojovat zdánlivě nesouvislé věci a odhalovat nečekané souvislosti.

Obecně se letos napříč sekcemi objevovala díla zkoumající náš vztah ke zvířatům a přírodě. Zuzana Piussi natočila Hlas lesa pojednávající o stavu slovenských hvozdů. Navzdory spíše reportážnímu tvaru vznikla pozoruhodná, nechtěně tragikomická sonda do smýšlení a směřování tamní společnosti, místy takřka parodie na pravicové vzývání modly jménem soukromé vlastnictví.

Majitelé místních lesů, ale také oceňovaní vědci bojující s kůrovcem se smějí čemukoli, co souvisí s ekologií, někteří při svém „argumentování“ neváhají citovat nacistu Josepha Goebbelse a opakovaně vykřikovat „über alles“. Mezitím z holých strání, kde není úkrytu, sbíhají medvědi do civilizace a hledají si potravu tam. Přístup k medvědům i ke stromům je stejný: Pokácet! Vystřílet!

Mnohem unikavěji svůj devět let připravovaný snímek Amoosed: Losí odysea pojala režisérka a antropoložka Hana Nováková. Začalo to prostou fascinací největším zástupcem čeledi jelenovitých. Zvíře s dlouhýma nohama a masivním parožím se pro ni stalo symbolem, zdrojem mnoha komických historek i internetových videí, ale také spirituální entitou.

Kvůli projektu navštívila specifickou losí farmu v Rusku i kanadské domorodce z kmene Miq’maků, pro které je los totemovým zvířetem. Výsledné dílo má podobu asociativní koláže, v níž se objevuje los coby aktér bizarních internetových memů i posvátná entita. Jde o potměšilý, komický i hloubavý snímek. Specifická síla tohoto zvířete se ostatně nedávno ukázala i ve skutečnosti. Los Emil putující tuzemskou krajinou letos v létě spojil českou společnost jako máloco. V těchto dnech se shodou okolností opět vrátil z Rakouska a byl spatřen na Šumavě.

Ji.hlava vyrostla ze skromné přehlídky v desetidenní akci skvělou zejména stíráním hranic mezi tím, co je menšinové a co většinové téma, co mainstream a co avantgarda. Protože takhle to dělit by bylo umělé.

V hudebním stanu je jeden večer plno k nedýchání na našlapaném koncertě kapely Midi lidi, která osciluje mezi všemi žánry od diska po happy hardcore. V publiku se mladí tancující mísí s trojicí Jihlaváků, jejichž šály dávají najevo, že nejspíš zapíjejí smutek nad tím, jak jejich hokejový tým v premiérovém utkání v nové supermoderní hale prohrál. Druhý den o půlnoci tu místo nabízejícího se dýdžejského setu dva muži potichu hrají na fujary.

Podobné je to tu se vším. Někdy lze kriticky nahlížet třeba na to, zda se do české soutěže nedostává až moc snímků na úkor kvality, ale taková je festivalová dramaturgie od počátku. Dávat šanci, podpořit, ale také nechat vedle sebe stát díla rozdílných ambic, stopáží, estetik. Třeba z jejich sousedství a porovnávání vznikne něco plodného.

Jedním z nejsilnějších letošních zážitků byl nenápadný český dokument Co s Péťou?, debut fotografa a sociálního pracovníka Martina Trabalíka. Sleduje moravského otce, jemuž zemřela manželka. On se rozhodl skončit v zaměstnání a zcela se věnovat péči o dospívajícího syna s těžkým autismem.

Upřímný, enormně dojemný, ale nikoli patetický snímek zachycuje těžkou životní situaci extrémně zblízka. Vzniknout mohl jen díky tomu, že autor dříve působil v organizaci Nautis, kde se o Péťu staral. A tudíž když dorazil v nejmenším možném štábu s kamerou v ruce a zvukařem k jeho otci domů nebo do Nautisu, kde protagonista jeden týden v měsíci pobývá, nebyl pro chlapce cizí.

Díky důvěře a zkušenostem vznikl titul, který dokáže názorně, s nadhledem a obrovskou porcí bezprostřednosti přenést na publikum nejen konkrétní zkušenosti jedné rodiny, ale také zafungovat jako obžaloba nefunkčního systému. Bez stěžování, bez bolestínství. Stačí ukázat, proč by systém měl najít prostředky a poskytovat služby, které ze zákona poskytovat má.

Jihlavský festival trvá až do konce týdne. Kdo ho ještě nenavštívil, má šanci vydat se třeba na onu sobotní projekci výsostného tchajwanského básníka Tsai Ming-lianga, který svou novinku právě střihá a dokončuje na pražské FAMU. V zákulisí se šušká, že by mohlo jít o jeden z jeho nejbizarnějších počinů.