Článek
Hudební kariéra Harryho Stylese začala v roce 2010 v mladém boybandu One Direction, který si našel posluchačky zejména v řadách dospívajících dívek. Ty si kapelu zamilovaly s kultovní oddaností a již tenkrát na sebe Styles strhl zdaleka největší pozornost. Se znalostí svého publika pak budoval i navazující kariéru a jeho osobitý rukopis romantických písní cílících primárně na ženy se spolu s genderově nekonformní módou smísil ve výraznou uměleckou identitu, která jednak narušuje představy o maskulinitě a jednak dalece přesahuje jeho hudební originalitu.
Nelze zároveň říct, že by Harry Styles neskládal obstojnou hudbu: na novém albu občas zafungují překvapivé harmonie, dynamiku několika skladeb podpoří ve vhodnou chvíli uvolněné mezihry a nejsilnější stránkou kompozice je bezpochyby rozsáhlá hudební zkušenost autora. Inspiraci si totiž půjčuje z řady žánrů, ze známějších je nejvýraznější vliv funku, z méně známých může zaujmout koncept japonského city popu, který se točí kolem městského života a Styles k němu mimo jiné odkazuje názvem alba.
Zvuk Harry’s House zároveň není do důsledku jednotný, v polovině jej protíná akustická balada Matilda, která vytrhne posluchače z pomalu plynoucí desky tragickým příběhem, který je na jinak emočně plochém albu zaskočí s odzbrojující sílou. Návrat k druhé polovině plejády lovesongů je pak ale o to větším zklamáním: jako celek deska nemá čím zaujmout, od všeho je na ní tak právě akorát, aby mohla hrát donekonečna na pozadí a neurazit, zároveň u ní ale nelze pro její jednotvárnost udržet plnou pozornost. Jako největší nedostatek zarazí absence dominantní emoce většiny melodií, jako by se až z textů mělo vypátrávat, které promluvy o lásce jsou šťastné a které naopak.
Samotné texty navíc často zanechají stejný dojem. Ústředním tématem v nich bývá sex, jehož typické autorovo ztvárnění známe například z loňského letního hitu Watermelon Sugar, ve kterém opisuje orální sex metaforikou konzumování ovoce. Na novém albu nejsou asociace tak prvoplánové, vzpomínky na intimní fyzický kontakt vyvolává kdejaký každodenní předmět a snaha se vyhnout explicitním pojmenováním je pro posluchače napoprvé zábavnou hádankou, časem se ale oposlouchá a může vzbudit frustraci z toho, že nic nemůže být řečené napřímo. Zároveň je ale nutné vzít v potaz kontext paralelní tvorby jiných umělců: pokud muži mluví v mainstreamové hudbě o sexu s ženami, jde většinou o více či méně agresivní objektifikaci nebo romantická klišé. Záplava poetických narážek tak sice unaví, autorovi se ale těžko vyčítá jeho laskavý tón a schopnost se vyjádřit svébytně.
Obraz, který o sobě Styles vytváří, je silný právě v tom, že nemá na mainstreamové scéně obdoby. Jeho empatické a kreativní pojetí maskulinity je zřetelné z každé skladby, ať už se zasnívá v parku, nebo naslouchá kamarádce, která si stěžuje na nefunkční vztahy. Rád se staví se do role laskavého posluchače, nabízí smířlivé rady, pro všechno najde pochopení a vytváří tak svět, ve kterém je každý problém vyslyšen. V narcistním žánru popu se pak člověk, který přemýšlí hlavně o druhých, paradoxně jeví jako osvěžující novinka, na kterou nejspíš posluchači dlouho čekali.
Ve výsledku se tak o popu dozvídáme hlavně to, co každý dlouho tušil: identita tvůrců je jeho klíčovou a dost možná nejzásadnější součástí. Málokdo, kdo si jednou vybudoval reputaci kvalitního hudebníka, ji ztrácí, a to platí často i pro kultovní kapely vracející se po desítkách let s žánrovou hudbou zamrzlou tempem i obsahem v minulosti. Harry Styles nejspíš nabyl tento status proto, že umí říct něco, co nikdo jiný neříká, a jeho publikum o takový druh výpovědi stojí. Laskavá a neprvoplánová maskulinita, empatie a citlivá fascinace sexualitou popové scéně mužských zpěváků tak chybí, že pro ni posluchači bez problému překonají jednotvárnost a vyprázdněnost.
Harry’s House tak nepochybně bude oblíbeným albem i bez toho, aby nabídlo zábavu v tom smyslu, jak bychom ji od popu čekali.
