Recenze: Patti Smith se pravdu o svém otci dozvěděla až po sedmdesátce

Hudebník Vladimír Mišík až v sedmdesáti letech zjistil, že jeho otec, americký voják, nepadl v korejské válce, nýbrž ještě dlouho žil a měl další děti. Americká básnířka a písničkářka Patti Smith zase až v sedmdesáti objevila, že jejím skutečným otcem byl židovský letec ze 766. bombardovací perutě, jehož předci uprchli z Ruska. Také o něm píše devětasedmdesátiletá členka Rokenrolové síně slávy v knize Chléb andělský, kterou v českém překladu Martina Pšeničky nedávno vydalo nakladatelství Dokořán.

Není to její první, ba ani druhá autobiografie, což ale není zase tak neobvyklé. Country zpěvák Johnny Cash vydal dvoje memoáry, Willie Nelson jich publikoval dokonce sedm, Patti Smith teď své třetí. Nepřekonají její nejlepší knihu Just Kids: Jsou to jen děti, za kterou v roce 2010 převzala prestižní Národní knižní cenu USA, na druhou stranu se čtou o něco lépe než třeba pozdější, útržkovitý M Train.

Patti Smith to tentokrát bere od narození za velké sněhové bouře v Chicagu do doby, kdy také v USA ještě existovali prodavači ledu, hadráři či flašinetáři a ulicemi brázdily koňské povozy. Nejvíc času v Chlebu andělském věnuje skromnému dětství, v předešlých knihách opomíjenému.

Vzpomíná na matku, která pracovala v bistru, a domnělého otce, jenž jezdil na noční směny do továrny. Dozvídáme se, že než dospěla, dvanáctkrát se stěhovali. Že už jako malá si vymýšlela, často se zasnila a občas ji seřezali vařečkou. Že s matkou podél železničních kolejí sbíraly uhlí spadané z vlaků, aby v zimě měly, čím topit. Nebo že matka v jednu chvíli propadla svědkům Jehovovým a malá Patti Smith musela každou sobotu obětovat dopolední sledování kreslených seriálů v černobílé televizi, aby chodila od dveří ke dveřím a zvěstovala příchod Krista. „Někdy nám otevřeli nepřátelští lidé a házeli po nás kbelíky s výkaly nebo močí,“ přiznává.

Byla v jednom kuse nemocná: tuberkulóza, spalničky, záněty průdušek, příušnice, plané neštovice, spála, asijská chřipka. „Moje dětství bylo proustovské, střídaly se v něm karantény a zotavování,“ shrnuje. Vzpomíná, jak měla ráda knihy o Petru Panovi nebo Nancy Drew. Kterak na základní škole sbírala novinové články o čínské invazi do Tibetu a úprku mladého dalajlamy do exilu. Jak hodila šutr po obávaném místním rváči, čímž zachránila bratra. Nebo že vážně nemocné kamarádce ukradla ze šperkovnice sponku s bruslařkou a pak se cítila strašně provinile, když dívka zemřela.

Tutéž historku už Patti Smith vyprávěla v memoáru Just Kids, kde také přiznala, že v devatenácti letech odložila čerstvě narozenou dceru. V novince jen málo píše o důvodech, které ji přiměly „uvázat si vlasy do volného culíku, natáhnout si svůj umělecký kabát a poněkud bezohledně opustit svou rodinu, vzdělání, dítě, které jsem odnosila“.

Když s kostkovaným kufrem vystoupí na newyorském autobusovém nádraží Port Authority a záhy poznává fotografa Roberta Mapplethorpa, začíná nejzajímavější část jejího života. Ale té věnovala stovky stran Just Kids, pročež jejich dramatické soužití nyní odbude větami jako „Společně jsme prošli řadou zkoušek, sledovali proměny celé jedné dekády a poté se nebojácně vydali do let sedmdesátých“.

O moc výřečnější není ani při líčení následného vztahu s dramatikem Samem Shepardem, přátelství s básníkem Allenem Ginsbergem či první recitace vlastní poezie v kostele sv. Marka za doprovodu kytaristy Lennyho Kaye, čímž zkraje 70. let odstartovala hudební kariéru.

„Vystoupení v kostele sv. Marka nám kupodivu vysloužilo určitou pozornost, pozitivní i negativní,“ odmávne tuto stěžejní životní událost v nové knize. Kdo se chce dozvědět víc o době, kdy měla zkrácený úvazek v newyorském knihkupectví Strand, recenzovala desky pro hudební časopisy, ale po nocích už sedávala na podlaze bytu a psala poezii, opět se musí vrátit ke starší autobiografii.

Alespoň trochu do detailu jde umělkyně při popisu nahrávání debutového alba Horses, od jehož vydání vloni uplynulo 50 let, a následných desek Radio Ethiopia, Easter či Wave. Při výčtu jednotlivých skladeb z pochopitelných důvodů zamlčí tu s nevhodným názvem, kterou roku 2022 odstranila ze streamovacích služeb.

Moc prostoru nevěnuje ani slavnému klubu CBGB, ani českému spoluhráči Ivanu Královi, s nímž napsala hity Dancing Barefoot nebo Pissing in a River. Do knihy se dostala jen zmínka o konkurzu na kytaristu, kde z řady uchazečů „vynikal Ivan Král, nadaný uprchlík z Československa“, který byl „pracovitý, milý a snadno mezi nás zapadl“. Naštěstí jejich spolupráci podrobně rozebral hudební novinář Honza Vedral v knize Neuvěřitelný Ivan Král z roku 2019.

To neznamená, že novinka Patti Smith nemá co nabídnout. Zdejší čtenáře může zaujmout epizoda s českou kamarádkou Klárou z dětství ve Philadelphii. Vysloveně pěkně napsané jsou některé intimnější úvahy nebo pasáž o tom, jak si od dětství přála mít stejné možnosti jako kluci. „Chtěla jsem svobodu a to u dítěte znamenalo moci nosit flanelové košile a modré tenisky místo červených, oblékat se nebo neoblékat tak, jak chci. V pubertě to znamenalo nemuset se líčit, lakovat si nehty nebo si holit nohy a nemuset se připravovat na konkrétní adekvátní povolání,“ uvádí.

Naopak popisy hudby od bývalé recenzentky vyznívají rozpačitě. „Dvanáct minut zkresleného zvuku kytar, hromových bicích a třeskutých činelů Jay Deeho, pumpování Ivanovy basy, a když můj plačtivý Fender Duo-Sonic tasil altruistické meče s truchlivým kvílením Lennyho stratocastera, nastoupil Richard Sohl s nečekaným melodickým zvratem, který vykreslil melancholickou krásu Habeše,“ píše třeba Patti Smith.

Český překlad Martina Pšeničky je v zásadě dobrý, i když třeba „kontrolní místnosti“ v nahrávacím studiu se říká spíš režie a tu a tam v textu zůstaly anglicismy typu „položila jsem matraci na podlahu a prohlásila jsem to za domov“. To jde ale na vrub spíš odpovědnému redaktorovi.

Opravdu zajímavý začne být Chléb andělský znovu až v poslední třetině, kde Patti Smith nastiňuje soužití v ústraní s kytaristou Fredem Smithem. Kvůli němu v roce 1979 přerušila kariéru, usadila se na předměstí Detroitu a více než dekádu se starala o děti. Z tohoto období neprozrazuje vše. Zmiňuje ale třeba loď, kterou si pořídili, po večerech na ní sedávali s termoskou kávy a poslouchali na tranzistorovém rádiu baseballové zápasy klubu Detroit Tigers. Protože bárka byla příliš porouchaná, na moře nikdy nevypluli.

Až série úmrtí z přelomu 80. a 90. let, kdy postupně zesnuli její blízký přítel Mapplethorpe, pianista Richard Sohl, bratr a nakonec i manžel Fred Smith, odstartovala její návrat na koncertní pódia. Díky němu ji mohli opakovaně vidět také Češi, naposledy vloni ve vyprodaném Foru Karlín. A stejně jako nyní při čtení Chlebu andělského si připomenout, že Patti Smith dřív psala poezii nebo divadelní hry, než se začala věnovat muzice.

Od vydání její poslední desky sice uplynulo již 14 let, od té doby ale stihla již pátou knihu. Kruh se pomalu uzavírá.