Konec světa přijde se zaklepáním, říká spisovatel Paul Lynch

„Jako spisovatel hledám ty momenty, kdy o jistotu přicházíme, kdy se něco stane a vy jste zničehonic vykořeněný ze své reality,“ vysvětluje svou literární fascinaci irský literát Paul Lynch.

Román Píseň proroka, který mu vynesl prestižní Bookerovu cenu za rok 2023, popisuje život hrdinky Eilish Stacková poté, co jejího manžela začnou pronásledovat státní agenti. Irsko se v Lynchově vyprávění změnilo v diktaturu.

Jak? To kniha nerozvádí. „Když můj román začíná, už je na všechno pozdě,“ konstatuje autor, který do Prahy přijel na pozvání festivalu Fall pořádaného Centrem současného umění DOX. Naše ego se podle Lynche do poslední chvíle drží jistoty. „Pořád si říkáme, že náš život bude pokračovat jako doposud, prostě tak, jak ho známe. Ale mýlíme se,“ dodává v rozhovoru pro server Seznam Zprávy.

Můžeme začít u úvodní scény vašeho románu? Předměstí Dublinu, večer, na dveře Eilish Stack, matky čtyř dětí a manželky odboráře, zaklepou agenti státních bezpečnostních složek. Jak k vám ta scéna přišla a co jste prožíval, když jste ji zapisoval?

Tu první stránku jsem napsal v transu. Šest měsíců jsem pracoval na jiném románu, ale bylo to špatné a já to věděl. Někdy prostě vytrváte, protože spisovatel musí psát. Tušil jsem, že se něco musí změnit. Pak jsem si jednou, bylo to v pátek odpoledne, uvědomil, co musím udělat. Řekl jsem si: Zůstaň klidný, nadechni se, ulož to, zavři to, počkej do pondělí.

Po víkendu jsem se vrátil jako profesionální autor a začal s novým textem. Neměl jsem ani ponětí, co budu psát. Ale tušil jsem, že někde v podvědomí cosi čeká, až se to dostane na povrch. Chvíli jsem zíral na prázdnou stránku. A pak jsem napsal první odstavec. Byl to akt čisté intuice.

Ta úvodní scéna je v knize nakonec v podstatě nezměněná. Ukazuje, co mě hluboce zajímá, což je síla podvědomí. Chová se jako dveře do temnoty. Nikdy nevíte, co se za nimi zjeví, ale na to setkání musíte být připravení a vycvičení. Nějaká část mě tehdy moc dobře věděla, co dělá.

To zaklepání na dveře na začátku Písně proroka je opravdu silný obraz.

Na dveře klepe něco nechtěného. Do života se vám vtírá cosi cizího a vmžiku to všechno změní. Také je to moment, kdy se protagonistka románu Eilish Stacková konečně začne probouzet. Prospala dobu, kdy se k moci dostala populistická vláda, i to, jak připravila o moc instituce dohlížející na výkon spravedlnosti nebo média. Pomalu, ale jistě ovládla celý stát. Takže když můj román začíná, vlastně už je na všechno pozdě. Ta kniha je u konce, ještě než vůbec začne. Zkoumám, co se s námi děje pak. Těsně poté, co demokracie v podstatě mizí. Alespoň to je jedno z možných čtení Písně proroka.

A jiné čtení?

Nedávno jsem byl v Nizozemsku a odpovídal tam na dotazy čtenářů místních novin. Všechny se točily víceméně kolem téhož: Myslíte, že se tohle stane i nám? Přemýšleli jen nad kontextem západní Evropy. Já se ale setkávám s lidmi z celého světa a vím, že někde čtou Píseň proroka ne jako dystopii, ale jako záznam prožité zkušenosti. Ani pro mě ten román není dystopie. Je to žitá realita milionů lidí.

Jak tedy vnímáme hrdinku Eilish, když si o ní čteme? Příběh čtenáře od první věty uvádí do jejích nesnází.

Podle mě si čtenář uvědomuje, že Eilish nereprezentuje jen Západ. Chtěl jsem, aby její příběh trochu narušil dělení na my a oni. Píseň proroka je o všech těch lidech, které vidíme v televizních zprávách. Má kniha není politický statement o současnosti, spíš popisuje lidskou přirozenost a situace, které tu vždycky byly, jsou a navždy budou.

Často opakujete, že konec světa je lokální záležitost. Co tím myslíte?

Vyrostl jsem v katolické zemi, kde do vás od narození tlačí to, že přijde apokalypsa. Ve světě se objeví trhlina, konec. Ale když Eilish Stacková přijde téměř o všechno, uvědomí si, že konec světa je vždy lokální a že se objevuje pořád dokola. Přijde do vašeho města, k vašim blízkým, zaklepe na dveře. Všichni ostatní to sledují v televizi a říkají tomu třeba válka. Někdo tomu říká spravedlnost. Pořád přicházíme s novými termíny, ale vlastně jde vždycky o konec světa, který se donekonečna opakuje. Píseň proroka se snaží přerámovat, jak se díváme na zlomové události.

Jaké konce světa se objevily v televizi od doby, kdy jste knihu dopsal?

Mariupol byl srovnán se zemí. Gaza také. Pokud v těchto místech žijete, je to pro vás opravdu konec světa. Kataklyzma. My ostatní to ale vnímáme jinak.

Jako diváci?

Přesně tak. Vyrůstal jsem s televizí, která tyhle obrazy zkázy vysílala do obýváku. Po čase k nim začnete být imunní. Kolem toho, co vidíte, postavíte vysoké zdi, protože nechcete, aby to utrpení prosáklo do vašeho každodenního života. Možná že ho prostě nezvládneme přijmout. Romány ale k takovým věcem dokážou otevírat dveře. A rozšiřovat nám tak obzory.

Mluvíte o snaze vyhnout se utrpení. Vnímáte rozdíl mezi tím, kdy jsme v souvislosti s utrpením druhých pohodlní a kdy prostě chráníme sami sebe?

Děláme oboje zároveň. Je to paradox a takových je Píseň proroka plná. Eilish musí utéct, ale zároveň musí zůstat. Musí dělat rozhodnutí ve světě, kde už člověk žádná rozhodnutí dělat nemůže. Složité situace vždycky vedou k paradoxům, ale současnost všechno zjednodušuje, všechno dělí na černé, nebo bílé. Fikce by měla ukazovat svět v šedé barvě a v nejvyšším rozlišení.

Ale abych se vrátil k vaší otázce. Jednotlivec na sebe nedokáže vzít utrpení zbytku světa. Zároveň je ale naše společnost zjevně čím dál méně empatická. Takže co uděláte, když si dnes pustíte televizi? Do některých situací vás novináři prostě vtáhnout nedokážou. Je náročné vžít se do situace někoho jiného. Fikce to ale zvládne. Dokáže vás protáhnout přímo do té jedné důležité vteřiny v životě druhého člověka. Do místa, kde je empatie možná.

Proč myslíte, že společnost je méně empatická?

To je samozřejmě technologiemi, které jsme na sebe seslali. Tady ale neříkám nic originálního. Sociální sítě kompletně proměnily, jací jsme a jak se k sobě navzájem vztahujeme. Náš mozek miluje rozptýlení. Čtenářství je naopak schopnost, která se chová jako sval – dal se procvičovat, může ochabnout. Pamatuju si, jak jsem v 18 letech dokázal přečíst román na jedno posezení. Dneska při čtení celou dobu myslím na to, že bych měl zkontrolovat telefon.

Jak je možné, že se tak často ocitáme v podobné situaci jako Eilish Stacková? Kdy je zřejmé, že na změnu už je pozdě?

Zčásti za to může sebeklam. Pořád si říkáme, že náš život bude pokračovat jako doposud, prostě tak, jak ho známe. Ale mýlíme se. Tohoto omylu se dopouštíme všichni, včetně hrdinky mého románu. Sama vidí, jak se z jejího Irska stává země plná tyranie, ale říká si: Tohle nikdo nedovolí. Tohle se přece nemůže stát. Zdravý rozum vždycky vyhraje.

Namlouváme si takové věci, protože ve skutečnosti nevíme, jak ten proces zastavit. Eilish si časem začne uvědomovat, že musí utéct. Jenže se musí postarat o otce, vychovává čtyři děti, které mají zase své povinnosti a způsoby, jakými jsou provázány s místním světem. A když vám pak zmizí manžel a vy víte, že za to může stát, nemůžete se prostě vytratit. Nakonec pro své děti ani nedokáže sehnat pasy.

Často si říkáme: Tohle by se nám nestalo.

Ano. Na co Eilish čeká? Spousta lidí si řekne: Já bych utekl včas. Faktem ale je, že taková věc se podaří jen hrstce lidí. Většinou jde o intelektuály nebo umělce, kteří jsou mobilnější, prostě se sbalí a odjedou učit na univerzitu někam do zahraničí. Ostatní lidé nebývají tak flexibilní. A také si nepřipouštějí realitu. Vidíme to na Spojených státech. Spousta Američanů si pořád neuvědomuje, co se v jejich zemi děje.

Pak je tu také obrácená strana problému: migrace. V Irsku nedávno proběhly demonstrace proti migrantům. Jak daleko má vlastně vaše země k verzi z vašeho románu?

Velmi daleko. Irsko se stalo sekulární zemí mnohem později než zbytek Evropy, což má myslím velký vliv na dnešní atmosféru v zemi. Píseň proroka ale není doopravdy o Irsku. Půjčuje si specifické prostředí, z něhož nicméně záhy uniká do velmi univerzálního příběhu. Irsko je jen lákadlo. Funguje hlavně proto, že si lidé říkají: Irsko, tam by se přece nic takového nemohlo stát. Tak počkejte, já vám ukážu, jak by to vypadalo. A ukážu vám to z perspektivy jednoho obyčejného člověka.

Můžete mluvit i o sobě? Když vám diagnostikovali rakovinu, také jste zažil budíček, takové „zaklepání na dveře“. Myslíte, že je rozdíl v tom, jak reagujeme na zaklepání zvenku a jak na radikální změny, které přicházejí zevnitř nás samých?

Stalo se to před třemi lety. Od té doby jsem bez komplikací. Doktoři tvrdí, že už je to za mnou. Což je skvělé. Ta zkušenost mě ale přivedla k pocitu, že všichni žijeme v radikální nejistotě, byť naše ego nám tvrdí, že všemu rozumíme a máme věci pod kontrolou. Ego má jistotu rádo. Věří, že všechno bude tak jako dřív. Já jako spisovatel hledám ty momenty, kdy o jistotu přicházíme, kdy se něco stane a vy jste zničehonic vykořeněný ze své reality. Je to pro mě silný obraz. Máme pocit, že se pohybujeme podle plánu – blížíme se k naší vysněné budoucnosti. A pak se něco přihodí a ta budoucnost je pryč. Před námi je najednou něco naprosto nepoznatelného. Nakonec je jedno, jestli čelíme osobní, nebo politické krizi. Pocit náhlého odcizení mě nepřestává fascinovat.

V psaní se často mluví o dvou fundamentálních principech: Piš o tom, co znáš, nebo piš o tom, co neznáš. Tipuji vás spíš na to druhé pravidlo.

Přesně tak. Vždycky píšu to, co neznám.

A také hodně píšete o utrpení. Vidíte v něm snad nějakou útěchu?

Útěcha je v tom, probudit se do života se všemi jeho strastmi. V moderním světě jsme si vytvořili bubliny, kde se necháváme rozptylovat a bavit, už v nich není prostor pro samotu, soustředění a hlubší pochopení. Když už neslyšíte vlastní myšlenky, což se děje docela hodně lidem, znamená to, že jste se odcizil nejen od světa, ale i sám od sebe.

Vnímám svou roli jako mediátorskou. Snažím se znovu lokalizovat ten tichý hlas myšlenek a vrátit ho ke čtenáři. Někdo možná netuší, o čem mluvím. Ale podle mě je zvuk vašeho vnitřního já fundamentální nástroj. Je zajímavé, jak technologie rozrušuje naši komunikaci se sebou samým.

Jsme jako zhypnotizovaní. Chodíme světem jako náměsíční, máme pocit, že život je hřiště, kde nás čeká jedno rozptýlení za druhým. Když ale pochopíte, že jednoho dne přijde také utrpení, můžete se také stát empatičtějšími. Utrpení je základní podmínkou života. Pokud jste si toho vědomi, jak můžete společnost dělit na „my a oni“? Jak můžete z někoho udělat veřejného nepřítele?

Vaše kniha má velmi specifický jazyk. Dlouhé odstavce, velmi detailní obrazy, dlouhá souvětí. Je to vyprávění jako tok řeky.

Věta musí být jako mapa skutečnosti. Moje věty tedy nekopírují takový ten tradiční realistický styl se třetí osobou, minulým časem a vševědoucím, odosobněným vypravěčem. Já se svým jazykem snažím zrcadlit realitu, dotýkat se emocí, které zažíváme, když jsme uprostřed životní tragédie. V textu není moc teček, protože ani v životě moc nebývají. Dlouhé věty mnohem víc připomínají pocit bezprostřednosti.

Snažím se ve svém psaní ale také najít lyriku. Není náhoda, že do pekla Danteho doprovodil Vergilius. Potřebujeme krásu, když se díváme do temnoty. Jinak do ní totiž spadneme. Krása jde vždy ruku v ruce s utrpením.