Hlavní obsah

Pod čarou: Zoomerská zelená a vyšedlé filmy. Kolik stojí barvy?

Foto: Barbora Tögelová, Seznam Zprávy

Barvou generace Z má být zelená. Je za tím autentický trend, nebo jen snaha z mládeže vytahat peníze?

Reklama

22. 1. 14:00

V newsletteru Pod čarou každou sobotu Matouš Hrdina popisuje společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Přečtěte si ukázku.

Článek

Pamatujete ještě na mileniálskou růžovou? Barva dříve známá pod výstižným názvem starorůžová se uprostřed minulé dekády ocitla naprosto všude a rozhodně za to nemohl jen nový iPhone v odstínu rose gold. Mileniálové už ale místo trendů sledují spíš svá batolata na písku, trendhunteři tak začali sledovat nastupující Generaci Z a za její barvu vyhlásili zelenou. Otázkou zůstává, jestli se dají „generační barvy“ brát vážně a nakolik jde jen o snahu prodat více brčálových gaučů a mikin.

Ať už vám millennial pink připomíná módní tenisky nebo spíš babiččinu zubní protézu, je třeba uznat, že se díky ní úspěšně etabloval koncept generační barvy. Růžový iPhone sice po svém uvedení v roce 2015 sklidil vedle ovací i řadu kritických reakcí, ale růžová rychle opanovala nejen módní mola a stěny ve studentských bytech. Dopátrat se příčin tohoto trendu není tak těžké.

Růžová vlna se šikovně trefila do doby, kdy se i v mainstreamové kultuře začaly smazávat genderové hranice a dříve stereotypně ženská barva se mohla stát symbolem tohoto posunu. Přidejme k tomu fakt, že vhodný odstín růžové sluší spoustě lidí, dobře se kombinuje s jinými barvami a má i neoddiskutovatelný retro aspekt, a uspokojivá anatomie trendu je na stole.

Móda ovšem vyžaduje neustálou změnu. Už za pár let začaly lifestylové weby hlásat, že barvou Generace Z má být sluníčková žlutá evokující mládí, optimismus, barvu amerických školních autobusů i protestních transparentů. A ještě než tomu stihl někdo uvěřit, módní prognostici změnili směr, na žlutou zapomněli a jako novou generační barvu začali protlačovat zelenou.

Mátová, mechová či neonová vlna jde už pár let vidět v interiérovém designu, výrobcích všeho druhu i v módě, kde se na zeleném trendu veze nejen italská značka Bottega. Zelené jsou pokojovky i outfity Billie Eilish, která bezesporu patřila k první prorokům tohoto trendu (než se obrátila k jiným odstínům). Je ale zoomer green stejně zásadní věc jako mileniálská růžová?

Spousta řečí kolem barev

U trendů se obecně složitě rozlišují „autentické“ vlivy a marketing a u módních barev je to ještě těžší. Růžovou vlnu šlo podepřít rozumnými argumenty a nejinak tomu je i u zelené. Jistě se dá konstatovat, že zelená je symbolem ekologického hnutí a starosti o planetu, ladí se zmíněnou módou pokojových kytek a návratu k přírodě, dobře vypadá v interiérech, a v době pandemických úzkostí přijde k duhu babská moudrost, že pohled do zelené uklidňuje.

Kdyby mě za to ovšem platila nějaká trendspottingová agentura, nejspíš bych dokázal vyplodit i pár stran chytrých řečí o tom, že barvou zítřka bude jistě modrá coby symbol ohrožených oceánů, moudrosti a uniforem astronautů Jeffa Bezose, či uklidňující hnědá značící návrat k tradicím a nostalgickému vzpomínání na babiččin gauč, nebo snad černá naznačující čekání na konec světa.

Stačí se podívat třeba na tuhle analýzu pro jindy příčetný Business Insider, kde se to jen hemží bláboly typu „žlutá symbolizuje potřebu Generace Z postavit se budoucím ekonomickým výzvám“. Za módními barvami je totiž stejně jako za každým jiným trendem hlavně spousta peněz – smutnou pravdu proflákl třeba kosmetický web Allure konstatováním, že mladá generace má sice možná zelené smýšlení, ale také spousty zelených bankovek, které je potřeba za něco utratit.

Boj o nejčernější černou

Jeden z největších zářezů v byznysu s barvami se povedl firmě Pantone, která v roce 2000 začala vyhlašovat barvu roku a z průhledné reklamní kampaně na své produkty úspěšně udělala „tradici“ a stálý předmět zpráv v lifestylových rubrikách. Nejinak tomu bylo i letos, kdy firma vyhlásila barvou roku šeříkový odstín fialové nazvaný Veri Peri.

Co na tom, že fialovou se pokusila protlačit už v roce 2018, na růžové vlně se svezla hned dvakrát v letech 2016 a 2019, a v roce 2020 to s pokrčením ramen hodila na nudnou modrou. Barva roku je barvou roku, a tak se o jejím smyslu nediskutuje stejně jako třeba o osobnosti roku časopisu Time nebo novém autorovi kalendáře Pirelli. Pokud se nového odstínu designéři ujmou, dokáže to důležitost této předpovědi, a pokud budou daný odstín náhodou ignorovat, s novým rokem to lze zkusit znovu s jiným.

Firma Pantone postavila svůj byznys na vývoji širokého katalogu barev, které se dají přesně definovat a při tisku vypadají lépe než jednodušší metody mixu základních barev. Aby se s barvami dalo obchodovat, musí je mít patentovány, a právě o patenty na barevné odstíny se v zákulisí vede stejně lítý boj jako třeba o fonty písem. Firma T-Mobile si tak nenechá sáhnout na svůj fialový odstín Pantone Rhodamine Red U, cukráři v Cadbury mají vyhrazenou fialovou Pantone 2685C a ta příjemná hranolková žlutá v logu McDonald’s je odstín Pantone 123C.

Tyto spory přijdou uhozené asi všem, kdo zrovna nevlastní patent na nějaký efektní odstín, a jejich absurdita se před pár lety naplno ukázala při bitvách o údajně nejčernější černou. Tu vyvinula původně pro technické účely pod názvem Vantablack britská firma NanoSystems a v roce 2016 si exkluzivní práva pro umělecké využití barvy koupil sochař Anish Kapoor.

Patenty a autorská práva jsou ovšem v kultuře dost kontroverzní téma (stačí si vzpomenout na vlnu odporu po koupi unikátního alba Wu-Tang Clanu arogantním farmainvestorem Martinem Shkrelim) a Kapoorova snaha o uzurpaci dokonalé černé rychle vyvolala protireakci. Umělec Stuart Simple vytvořil vlastní variantu ultračerné barvy a dal ji volně k dispozici všem kromě Anishe Kapoora. Toho tak teď sice mohou hřát exkluzivní práva na Vantablack, ale pro všechny ostatní je to černá jako černá.

Víc barev Netflixu navzdory

Je pozoruhodné, jak právo, peníze i technologie doslova omezují barevnost našeho světa. Nejde jen o umělé omezování toho, jaké odstíny je možné či vhodné používat v módě a designu. V konečném důsledku tyto skryté tlaky mění i spektrum barev, ve kterém si představujeme realitu. Občas se spekuluje o tom, že v dobách černobílého filmu a televize byly i naše sny více černobílé, a vliv filmu na barevné vnímání světa a popularitu určitých odstínů trvá i dnes.

Pokud u současných akčních filmů mžouráte na plátno či obrazovku a marně se snažíte rozlišit, co se v tom potemnělém hemžení vlastně děje, chyba není na vaší straně. Jednotícím prvkem aktuální mainstreamové filmové a televizní produkce jsou všudypřítomné vybledlé a tmavé odstíny, které omezují potenciální zážitek publika i výrazové možnosti tvůrců, kteří se musí vpasovat do barevných mantinelů šedé filmové břečky.

Její příčiny shrnuje tato analýza. Hlavním důvodem jsou samozřejmě úspory, protože digitální efekty jsou méně náročné na výrobu v tmavých a nepřehledných scénách, a dvojnásob to platilo v dobách, kdy šly do kin ikonicky vybledlé snímky jako Pán prstenů. U pestrobarevného snímku je také těžší dosáhnout vyváženého dojmu a obrazové plynulosti, a šedozelená temnota má i svůj obsahový význam. Čím víc nejen v akčních filmech dominují dystopické zápletky, tím víc se k nim hodí i depresivní barvy. Už před deseti lety se vtipkovalo o tom, jak jsou hollywoodské filmy pouze oranžové či modré, a dnes se i tyhle omezené palety slily v jednotnou špinavou šmouhu.

V rámci autorské licence lze jistě spekulovat, že v dystopických městech budoucnosti se budou všichni šourat deštivými ulicemi v černých kabátech, ale vlnu vybledlosti lze jen těžko zdůvodnit v případě historických filmů. Čím starší období, tím častěji filmaři sahají po retro filtrech, a takřka každý snímek zasazený do středověku či starověku je vybledlý takřka na hranici černobílosti, asi aby se zdůraznilo všudypřítomné bahno, bída a krutý a syrový život našich předků.

Ve skutečnosti se ale tato období vyznačovala právě zálibou v co nejpestřejších barvách, které byly kvůli vysoké ceně a nedostatku kvalitních barviv odznakem společenského postavení. Všichni ti filmoví bijci v ušmudlaných pláštích a drátěných košilích by tedy ve skutečnosti byli vyfintění jako lidské rajky, z čehož by se ovšem fanouškům fiktivních drsných vikingů a rytířů asi udělalo nevolno. Nutno dodat, že naši předkové by ale nejspíš velmi ocenili i tu zmiňovanou prémiovou černou. Tmavé pigmenty byly totiž neméně vzácné a skutečně černé látky začaly být coby exkluzivní zboží produkovány až ve 14. století – pokud byste snad do tohoto barevně-historického nerdství chtěli proniknout víc, určitě lze začít u knih francouzského historika Michela Pastoureaua.

O tom, jestli nakonec bude generační barvou zoomerů rozjasněná žlutá, chemicky fialová či brčálová zelená, nejspíš rozhodnou kreativci barevného průmyslu v nákladných reklamních kampaních, a ve výsledku onen přesný odstín není tak podstatný. Důležitější je spíš zjevný společný motiv, který mají všechny tyto fiktivní i skutečné módní vlny.

Po dlouhých letech uměřeného minimalismu, šedivých svetrů a prázdných interiérů v tlumených odstínech už toho všichni mají plné zuby a touží po pestřejších barvách a excesu. Na rozdíl od středověkých sedláků máme technologické prostředky k tomu, abychom se zaplavili všemi myslitelnými barvami, a byla by škoda toho nevyužít jen proto, že nám lifestylové časopisy, patentoví právníci nebo vyhořelí filmaři uměle omezují obzory. Barev se není třeba bát.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tří otázek na naše kolegy a tipů na další čtení na Seznam Zprávách i jinde.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované