Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Profilovou přehlídku nazvanou Beyond The City of Time, v překladu Za hranicemi města času, hostí Galerie Rudolfinum do 10. května. Digitální a virtuální díla zde střídají analogové obrazy nebo rozměrné sochy chodců na třech nohách.
Autor, jenž už vystavoval na prestižní přehlídce umění Manifesta nebo na bienále v anglickém Liverpoolu a korejském Kwangdžu, chce diváky zavést do iluzivního světa plného příběhů. Podle něj výstava vychází ze zdánlivě jednoduché otázky, co dělá příběh příběhem. Rahal jej přirovnává ke hře, kterou všichni hrajeme kolektivně.
„Pokud je skutečně pravda, že schopnost ukončit příběh spočívá výhradně v ústech vypravěče nebo vypravěčky, pak si tváří v tvář hrozícímu kolapsu dokážu představit jediný úkol: vnést do vyprávění ještě jeden zvrat,“ řekl při představení projektu v Praze.
Jednotlivé místnosti podle kurátorky Evy Drexlerové představují pomyslné portály, z nichž každý je věnován jiné iluzi. Tematicky se zabývají fámami, kouzly či přeludy. „Věci nemusejí být v naší žité realitě přítomné, ale i tak je můžeme brát jako něco skutečného,“ říká kurátorka.
Podle její kolegyně Edith Lázárové mají vyprávění a příběh nezastupitelnou roli také ve virtuální realitě. „Na výstavě je nejdůležitější příběh, který vyvolá v divácích,“ zdůrazňuje Lázárová. Některé instalace kombinují hmat, zvuk a pohyb s vizuálními vjemy, a tedy emocemi skutečných lidí.
Na velkém plátně mohou lidé pozorovat dílo nazvané Anhad, v němž se bujnou vegetací digitálního lesa potuluje podivné stvoření se třemi protáhlými končetinami, reaguje na vše, co potká, a přitom si ženským hlasem pobrukuje hinduistickou píseň. Tu moduluje na základě zvuků, které vydávají návštěvníci a jež v reálném čase zaznamenávají senzory u projektoru.
V kooperativní videohře nazvané Test distribuované mysli zase hráči v roli třínohé bytosti vzdáleně evokující dehet či ropu procházejí truhly a bedny plné artefaktů. Mají znázorňovat pozůstatky světa a jeho zmizelých obyvatel.
Ani v tomto Rahalově díle nefiguruje žádný člověk. „Imerzivní prostředí, jako jsou hry, mají schopnost narušit náš pocit, že jsme omezeni jedním tělem a myslí,“ poznamenávají na to konto autoři výstavy. V této místnosti lidé sedí na lavičkách, kde se nacházejí ovladače.
Interaktivní je rovněž instalace nazvaná Atithi, v níž se „kvazivnímavý shluk myslících údů“ potuluje zahradou jakéhosi digitálního chrámu a zarazí se pokaždé, když návštěvníci výstavy před projekčním plátnem přejedou rukama po dvou vodivých deskách snímajících dotyk. Jejich gesta se překládají do promluv, na něž bytost tvořená lesklými hadovitými chapadly na plátně reaguje.
Obří figury chodců z digitálních instalací existují také ve fyzické podobě. Diváci je mohou potkat hned v několika místnostech Rudolfina. V těch je zároveň vystavena i Kniha chybějících stránek, podivné imaginárium bizarních rostlin, nebeského ptactva či chimérických bytostí a postav podobných džinům. Při jejich znázornění kombinovanou technikou na papíře Rahal čerpal z koloniální historie, kdy propaganda pracovala se záměrně šířenými fámami o menšinách.
Dílo ale volně odkazuje také k tvorbě spisovatele Jorgeho Luise Borgese, mimo jiné autora fiktivní encyklopedie představující variaci na středověký bestiář.
Sahej Rahal před obrazem ze své Knihy chybějících stránek.
Galerie chce Rahalovou výstavou ukázat, jak se společnost vyvíjí. Myšlenky a přístupy experimentálního herního designu se dnes propisují do současného umění a Rahal, jehož dílo vychází z tradice indického subkontinentu, je předním představitelem tohoto trendu, říká ředitelka instituce Julia Bailey. „Jeho neobvyklé propojení analogových a digitálních médií vytváří plynulý proud vyprávění, který otevírá jeho imaginativní světy všem divákům,“ uvedla.
Sedmatřicetiletý Rahal tvoří od roku 2011, vystudoval výtvarné umění na akademii v Bombaji. Loni v srpnu absolvoval měsíční rezidenční pobyt v pražské MeetFactory, kde připravoval právě díla pro Rudolfinum. Nově Rahal vyučuje herní design na Kalifornské univerzitě UCLA.
