Článek
Jiří Černý zemřel ve čtvrtek 17. srpna v pražské nemocnici. O jeho úmrtí informoval kulturní publicista Jan Rejžek na svém facebooku. Černý měl dlouhodobé zdravotní problémy.
Drahé a drazí, naplnila se nejtemnější předtucha. Jsem zmocněn oznámit tu nejsmutnější zprávu. Včera po poledni si Jirka...
Posted by Jan Rejžek on Friday, August 18, 2023
K novinařině to Jiřího Černého táhlo už od základní školy. V 10 letech vydával tištěný školní časopis, v 16 už telefonoval první zprávy do novin. Kamarád Černého, mimochodem nadšeného sportovce, poprosil, aby za něj redakci převyprávěl výsledky v soutěži lukostřelby. S hudební publicistikou to měl ale dlouho komplikované.
Protože nechtěl být členem Pionýra, bylo Jiřímu Černému odepřeno studium gymnázia, místo toho se dal na stavební průmyslovku, kterou si tvrdě oddřel. Pak si ještě s režimem musel vyhádat místo na filozofické fakultě, kde chtěl studovat češtinu a žurnalistiku. Při studiích se živil jako sportovní novinář a chodil na opery. Svůj první hudební článek napsal ve 20 letech, bylo to pár řádků o představení Carmen do Večerní Prahy.
K bigbítu, který Černého tak zásadně poznamenal (a fungovalo to i naopak), se mladý novinář dostal až po vojně v roce 1963. Tehdy prý přijel do úplně jiné Prahy, než z jaké dva roky předtím odjel. Městem lomcoval nový hudební žánr. Černý, který vyrůstal na vážné hudbě a miloval swing, si bigbít rychle zamiloval a psal o něm články do časopisu Mladý svět.
„Ti kluci získali mé sympatie tím, jak je to bavilo a také jak vzdorovali režimu, protože komunisté je opravdu nenechali žít,“ vzpomínal hudební publicista v dokumentu Když se řekne Jiří Černý z roku 2020. Tam někde, v bigbítem posedlé Praze začátku šedesátých let, prý nastal Černému život, který vedl až do své smrti.
Beatles i zavřená vrátka
Zatímco publicistovy články z doby, kdy působil v Mladém světě, jsou skoro nesehnatelné (vyšly sebraně v prvním díle knihy Jiří Černý na bílém, ale ta je momentálně rozebraná), v zákoutích internetu existují záznamy z jeho rozhlasových pořadů. Jedním z nejdůležitějších byla hitparáda Dvanáct na houpačce vysílaná na VKV Československého rozhlasu 2. Vznikla na popud posluchačů, kteří toužili po formátu, který znali z nelegálně odebíraného vysílání rádia Luxembourg. Šlágry vybíral Jiří Černý spolu se svou první ženou Mirkou.
„Dopisů je úplná záplava. Až 10 tisíc měsíčně. Jak od nás, tak i z Polska, Maďarska, NDR a Rakouska. Senzační je, že se mladí nenechají ovlivnit ani slavnými jmény, ani honosnými úpravami,“ hlásil moderátor v dobovém televizním týdeníku. Nebyl moc daleko od pravdy. Když Černý v roce 1965 pustil v éteru Yesterday a You’ve Got To Hide Your Love Away od Beatles, přišla poštou spousta stížností, že do hitparády nasadil to nejhorší, co kdy liverpoolská čtveřice nahrála. „Tam jsem si poprvé ověřil, že hlas lidu nemusí být hlasem božím,“ vzpomínal.
V „Houpačce“ zazněla Krajina posedlá tmou, Hvězda na vrbě, songy Karla Gotta, Yvonne Přenosilové, Václava Neckáře, ale i hodinový koncert po smrti Jana Palacha a také skladba Karla Kryla Bratříčku, zavírej vrátka. Právě kvůli ní musel pořad v roce 1969 skončit. Černý, který mimochodem Krylovo album pomáhal sestavit, totiž odmítl píseň z hitparády vyřadit.
Ani když zmizel z éteru, nepřestával mít Jiří Černý vliv na to, co se v Československu poslouchalo. Připravoval elpíčka zahraničních hvězd a pořádal po celé zemi poslechové večery pojmenované Antidiskotéka nebo Ro(c)kování. Vydržely mu pod různými názvy až do roku 2022.
Nikdy mi nebylo tak hezky
„Mně se to líbí, ale já to nepodepíšu. To by byl můj konec,“ řekl Černý Petrovi Uhlovi, když mu ukázal návrh Charty 77. Své rozhodnutí vysvětloval komplikovanou rodinnou situací. Měla se mu narodit dcera, psaním se skoro neuživil. Problémů s režimem se přesto nezbavil a zcela zjevně nepřestával sympatizovat s chartisty, mezi nimiž měl řadu nejbližších přátel. Svým psaním se pokoušel dostat z problémů kapelu Plastic People of The Universe a sám nakonec přišel o práci, když v Lidové škole umění na Praze 2 před studenty utrousil vtip na adresu Anticharty. „To víte, únor, skřivánek si musí vrznout, i když by měl zmrznout.“ Policista, který na Černého přednášky docházel, prý tehdy nejspíš poprvé dával pozor, vzpomíná publicista v pořadu z roku 2007 Kritik bez konzervatoře Českého rozhlasu Vltava.
S chartisty úzce spolupracoval i při sametové revoluci. Stál u jednoho z jejích klíčových momentů. Jako častý moderátor tehdejších happeningů a setkání se nachomýtl i k tiskové konferenci z 24. listopadu 1989 v pražské Laterně Magice. Na pódiu byl s Václavem Havlem s Alexandrem Dubčekem, když ho Havel upozornil na podezřelé pozdvižení v zákulisí a požádal Černého, ať jde zjistit situaci. V televizi právě zaznělo, že Jakešovo vedení KSČ skončilo, respektive „dalo své funkce k dispozici“. Na moderátorovi bylo přerušit tiskovou konferenci se zásadním oznámením.
„Věděl jsem, že si to vychutnám,“ vzpomínal Černý v pořadu Rozstřel webu Idnes.cz v roce 2019. „Nikdy mi nebylo tak hezky. Akorát při narození dcery. Myslel jsem, že se štěstím zblázním.“
Okamžiky bezprostředně po oznámení zachytila fotografie. Václav Havel na ní dojatě objímá Alexandra Dubčeka, usmívající se Černý se jen těsně vejde do rámečku – jako člověk, který měl zásadní vliv na dějiny země, i když to třeba nebylo hned jasné.
To Černý chodil pro domácí zpěváky a zpěvačky a vodil je na balkon Melantrichu, aby tu zazpívali národu. Na doporučení Havla zaskočil do ulice V Jámě pro Martu Kubišovou, která ihned svolila. Nejčastější otázka, kterou prý Černý za svůj život dostával, mířila na to, zda dal na pódiu při demonstracích dohromady Gotta s Krylem. „Když jsem k nim přišel, už si domlouvali tóninu,“ říká Černý a dodává, že muselo jít o nápad Václava Havla. „To bylo to jeho divadelní, režisérské vedení.“ Sám publicista pak Havlovi podrobně vykládal o kapelách, které za prezidentem jezdily na audience.
Po revoluci neotálel a hudební publicistice se věnoval dál. Vrátil se k práci v Českém rozhlase, stal se šéfredaktorem týdeníku Rock & Pop, psal pro nespočet dalších hudebních časopisů i novin se stejnou vytrvalostí, s jakou začal v polovině padesátých let. Zůstal u hudby i přes nabídky stát se tajemníkem porevoluční vlády nebo ministrem kultury. Psát články a cestovat s poslechovými večery pro něj bylo důležitější. Nejspíš věděl proč.
„Bez jeho práce bychom všichni hudbě rozuměli o mnoho méně,“ řekl hudební publicista Jan Vedral, když Jiří Černý v roce 2020 vstupoval do Síně slávy cen Anděl. S Jiřím Černým odešel vypravěč a vykladač hudby, která nikdy není na vedlejší koleji, ale prostupuje a ovlivňuje dějiny.
