Hlavní obsah

Lukaku se zděsil, když viděl mámu ředit mléko. I proto Belgičané excelují. Proč oni ano a Češi ne?

5. 7. 2018
Foto: Profimedia.cz

Romelu Lukaku a Thomas Meunier (vlevo) slaví gól, kterým Belgie přešla v osmifinále přes tým Japonska.

Belgičané si užívají skvělé fotbalové generace, podobně jako Češi před 14 lety. Zrod takových generací však nebývá náhodný.

Článek

Belgie, země, ve které žije 11,5 milionu obyvatel, právě prožívá svůj fotbalový sen. Čtvrtfinálový duel s Brazílií ji nyní na MS 2018 v Rusku dělí od velkého úspěchu, na který může dosáhnout s opravdu skvostnou generací. Podobnou té, kterou ještě relativně nedávno oplýval i český fotbal, týmu v čele s Pavlem Nedvědem či Karlem Poborským.

Proč v menších evropských zemích takové generace přijdou, odehrají si své a pak zase léta čekají na své nástupce? Tu záhadu se dnes pokusíme rozplést. A vysvětlit, že na kouzlo pouhé náhody tu opravdu mohou věřit leda ti nejbláhovější.

Takhle Belgičané akcí provedenou za 9,35 s ukončili japonský sen o čtvrtfinále:

Jména hvězd jako Romelu Lukaku či Eden Hazard dnes zná div ne každý malý kluk na planetě. Zato jména Kris van der Haegen či Marc van Geersom něco řeknou asi přeci jen těm nejzasvěcenějším. Přitom právě bez nich by dnes Belgie takovou galaxií hvězd rozhodně nedisponovala. Kolem roku 2000 vymysleli a prosadili komplexní systém výchovy mládeže, jehož středobodem se staly po regionech rozeseté akademie, štědře financované belgickou asociací i státem. Systém přinesl natolik famózní výsledky, že z toho dodnes mnozí lapou po dechu. Jen posuďte sami:

Proti Japonsku nastoupili za Belgii včetně střídání fotbalisté s touto klubovou příslušností: Manchester City, Manchester United, Chelsea a Tottenham dodaly po dvou plejerech, po jednom pak WBA, Neapol, Paris SG a k tomu čínské kluby Tianjin a Dalian. To ujde, ne? Zejména když uvážíme, že s českou vlaječkou v uplynulém ročníku Premier League nastupoval toliko Petr Čech, veterán v brance Arsenalu.

Kam se vytratila česká fotbalová síla?

Časy, kdy stejný dres oblékal i Tomáš Rosický, barvy Juventusu nosili Pavel Nedvěd se Zdeňkem Grygerou, kdy Ligu mistrů vyhrála liverpoolská dvojice Milan Baroš & Vladimír Šmicer a posléze i Marek Jankulovski v dresu AC Milán, jsou opravdu pryč. Dnes čeští reprezentanti obvykle kopou v klubech nižší svítivosti. Nadějí je třeba Patrik Schick v AS Řím, nicméně zatím poslední fotbalista roku Vladimír Darida hraje za 10. tým minulé Bundesligy, Herthu Berlín, a není ani jejím zcela klíčovým hráčem. Nic proti němu, dobře, že Daridu máme, ale ptejme se obecně: Proč ten úpadek?

Informace o Daridově úspěchu se objevila i na oficiálním účtu německé Bundesligy:

Celospolečenské změny po listopadu 1989 přinesly vedle demokratizace společnosti či otevření hranic také zásah, který postihl český sport. „Zrušila se tréninková střediska mládeže a ten systém se tehdy ničím nenahradil,” konstatuje Karel Poborský. Pro následnou kariéru v Manchesteru United, Benfice Lisabon či římském Laziu ho vychovali v regionálním tréninkovém centru v Českých Budějovicích, kam si ho z Třeboně v jeho 12 letech „přitáhli” hledači talentů Dynama. Podobně se ze Skalné a následně Chebu přesunul do Plzně třeba i Pavel Nedvěd.

Ročník 1972, to jsou Nedvěd, Poborský, Jágr, Straka... A po nich?

Posbírat talenty z menších měst či vesniček, umístit je do jednoho týmu a jedné třídy, aby vedle sebe v lepší konkurenci sportovně rostly a zlepšovaly se, to byl československý model výchovy, kterým procházely talentované děti, ze kterých se časem stavěly úspěšné národní týmy. Na konci roku 1989 bylo Nedvědovi či Poborskému sedmnáct let, stejně jako Jaromíru Jágrovi či třeba Martinu Strakovi, další z hokejových legend. Ano, tohle opravdu není souhra žádných náhod...

Poté, co „téesemka”, tedy Tréninková střediska mládeže, pod náporem historie padla, nastala za generacemi fotbalistů a hokejistů, o kterých jsme právě hovořili, doba temna. A v dalších kolektivních sportech jakbysmet. Pouze basketbalistky se vedle hokejistů dokázaly dlouho držet mezi týmy schopnými kvalifikovat se na olympijské hry, do Ria v roce 2016 už však necestovaly ani ony. Házená či volejbal si o olympijských kruzích mohou už léta nechat jenom zdát.

Mezi nejlepší české fotbalisty všech dob patří i Tomáš Rosický. V generaci za ním už hvězdy chybí. Připomeňte si Rosického Výzvu na Seznamu:

(Video: Luděk Mádl, Seznam.cz)

„Vynikající jedince, jako třeba Martinu Sáblíkovou či Ester Ledeckou, dokáže český sport světu nabídnout a díky nim získávat medaile. Je to ale obvykle výsledek práce úzké skupiny lidí, často rodičů nebo vynikajících trenérů, co dokážou mimořádně talentovaného jednotlivce dostat na skvělou sportovní úroveň. Ale v kolektivních sportech nám to nefunguje. Tam je nutný sofistikovaný, plošný model výchovy mládeže, a ten nemáme. Teď se o zakládání akademií začínají pokoušet fotbalisti," neříká nic nového Miroslav Jansta, předseda České unie sportu.

Jedním dechem dodává, že na vybudování komplexního systému výběru a výchovy talentované mládeže jsou samozřejmě zapotřebí peníze. A těch je málo. V přepočtu na obyvatele je český sport ze strany státu profinancovaný prakticky nejhůře v rámci Evropské unie, v rámci jejích statistik se v této bilanci ocitl na chvostu.

Na český sport je 5,5 miliardy, na Mbappého o 1,5 víc

Suma 5,5 miliardy korun, kterou si Ministerstvo školství pro rok 2018 připravilo pro český sport, je opravdu nedostačující. Náznak jisté směšnosti, který se v ní skrývá, prozradí srovnání s fotbalovým přestupem, o kterém se právě včera, byť zatím bez reálného naplnění, začalo spekulovat, tedy dokud Real Madrid neohlásil, že Kyliána Mbappého z Paris SG opravdu nekupuje. Některé zdroje totiž přinesly zprávu, že na spadnutí je transfer mladého francouzského fotbalisty za 272 milionů eur. A to je 7 miliard korun, tedy o 1,5 miliardy víc, než kolik má český stát ročně na sport. „A na kulturu dává 12 miliard, chceme pro sport alespoň stejně tolik,” burcuje Jansta.

A právě přes peníze se elegantně můžeme vrátit zpět k Belgičanům. Před rozehráním MS v Rusku spočetli v renomované CIES Football Observatory, že hypotetická tržní cena 23 členů belgického týmu by se vyšplhala až k hodnotě 835 milionů eur, to už dává 22,5 miliardy korun. A jen šest velkých a fotbalově tradičních zemí by nastřádalo sumu vyšší.

Však si statistiku CIES prohlédněte:

Před čtyřmi lety tahle belgická generace hráčů došla na MS 2014 v Brazílii i s nízkým věkovým průměrem kolem 24 let. A bylo z toho tehdy čtvrtfinále. Dva roky nato na Euru ve Francii jakbysmet. Teď jsou Courtois, Hazard, De Bruyne a další ve čtvrtfinále potřetí. A chtějí dál.

Jejich pohyblivost, schopnost ovládání míče a konstruktivní hra je obdivuhodná. I proto najdeme Belgičany v těch nejlepších klubech světa. Takže... Jak se to stalo, že se právě oni fotbal tak dobře naučili?

Tucet let trpělivě čekali. A dočkali se

Jak už to bývá, velká vítězství se rodívají z velkých porážek. Největší úspěchy historie belgického fotbalu zrekapitulujeme snadno: 3. místo na ME 1972, finále ME v roce 1980 a 4. místo na MS 1986. Jenže na časy Enza Scifa a spol. mohli v Belgii léta jen vzpomínat.

Tak třeba na turnaji Euro startovala Belgie v rozmezí let 1988-2012 jedinkrát, a to ještě v roce 2000, kdy turnaj spolupořádala a dostala se tudíž na něj bez kvalifikace. Abychom nepodváděli, na MS byli Belgičané ve vymezeném období čtyřikrát, ale nejvýše v osmifinále a naposledy v roce 2002.

Právě mezi 2002 a 2014 tedy bylo tucet let jako vymeteno. Nic. Belgičané si museli počkat, jestli se mládežnický experiment pánů Krise van der Haegena a Marka van Geersoma, spuštěný někdy kolem roku 2000, vydaří. Jestli kluci vybíraní a připravovaní podle jejich metod belgický fotbal obrodí. A dočkali se měrou vrchovatou.

Takže co tehdy, zhruba před 18 lety, začali s dětmi dělat? "Těm nejmenším dali míč," říká Michal Prokeš, šéf mládežnických projektů Fotbalové asociace ČR. Zdá se to jako snad až příliš jednoduchá odpověď, ale přitom je v ní všechno. Prokeš ve své práci hojně čerpá právě z Van der Haegenových přednášek. Co se z nich dozvěděl?

"Malé děti musí fotbal poznávat formou hry. Kluci ve věku 6-7 let dostali balon a hráli první dva tři roky prakticky výhradně 2 na 2. A prožili si to, co tak malí kluci prožít potřebují: střílení gólů, emoce, radost ze hry," vysvětluje Prokeš.

A doplnit ho mohou přímo Van der Haegenova slova: "Když jsme zápasy 2 proti 2 zaváděli, spousta lidí nám říkala, že jsme se zbláznili. Pak se ti kritici omlouvali, že už chápou. Děti v našem programu dokázaly během jediného dne nastřílet možná víc gólů než kdy předtím na větších hřištích. A tohle je bavilo, dělat kličky, střílet góly. Jejich technika se rozvíjela obrovskou rychlostí. To, co děti v tomto směru nenaučíte v nejútlejším věku, to už pak v dorostu nedoženete."

Starší děti se pak začaly centralizovat v regionálních akademiích. "I tady jsme čelili nedůvěře, ale zhruba po čtyřech letech, kdy bylo patrné, že výsledky naší práce k něčemu směřují, jsme se dočkali i podpory vlády. A v tu chvíli všechno začalo fungovat mnohem lépe," nechal se před časem na návštěvě v Česku slyšet Marc van Geersom.

Je zajímavé, že Belgičané jsou co do tělesného vzrůstu v průměru nejvyšším týmem na MS v Rusku:

Mimo celostátní belgický systém výchovy mládeže tehdy zůstal stát Anderlecht, jako nejsilnější klub. Nechtěl svou metodiku podřídit té centralizované. A ve výsledku to nevadilo, obě fotbalové "školy" se navzájem dokázaly doplňovat a obohacovat.

Něco podobného nakonec nastalo i v Česku, kde se zejména pražská Sparta, zosobněná v tomto směru Jaroslavem Hřebíkem, stavěla zprvu proti systému akademií, tak jak jej v první fázi navrhl tehdejší reprezentační kouč Pavel Vrba.

Modely zn. Vrba a Hřebík se podařilo propojit

Nalezen byl kompromis. Spustily se regionální akademie pro hráče ve věku 14-15 let, na které by pak měly navazovat akademie klubové, do kterých se talentovaní chlapci posunou v dalších věkových kategoriích.

V jednotlivých krajích tedy funguje 8 regionálních akademií, přičemž i ve věku 14-15 let jsou k nim připojeny akademie Sparty a Slavie, které mohou čerpat z finančních zdrojů, které jdou od FAČR, potažmo od státu, případně od regionů, a přitom si udržet svou metodickou specifiku. Jinak musí dodržet všechny ostatní standardy, které systém akademií vyžaduje.

Ty vycházejí z infrastruktury, počtu hřišť či kvalifikovaných trenérů, již s talentovanými hráči pracují. Velký důraz je kladený na harmonii sportovního rozvoje chlapců s osobnostním, jejich program je sladěn tak, aby jim tréninky časově zapadaly do školní výuky, dostávají vyváženou stravu, jsou pod dohledem psychologa.

O práci v českých regionálních akademiích hovořil na Seznamu i Karel Poborský:

(Video: Luděk Mádl, Seznam.cz)

Kromě fotbalových dovedností je na programu i gymnastika či úpolové sporty, zejména judo, aby chlapci získali patřičnou ohebnost i odolnost.

Pilotní projekt fotbalové akademie se spustil v roce 2015 v Plzni, další postupně přibývají i v dalších krajích. Ambasadorem projektu je Karel Poborský: "Jezdím za kluky do jednotlivých regionů, jsem si jistý, že tenhle projekt smysl má a může zase český fotbal posunout tam, kde ho čeští fanoušci chtějí vidět," říká finalista Eura 1996.

Na odpověď, zda i české akademie opravdu přinesou kýžené zlepšení, si budeme muset ještě pár let počkat. Orientačně tak do MS 2026, které uspořádají USA, Mexiko a Kanada. Startovat na něm bude 48 zemí místo současných 32, takže i to by pravděpodobnost výskytu české vlaječky mohlo zvýšit. Byť evropská kvóta naroste ze 13 jen na 16 účastníků.

Prosazují se děti přistěhovalců, nejen v Belgii

Úspěšnost belgického týmu bývá dávána do souvislostí i s výrazným zapojením dětí přistěhovalců. To s sebou nese dva aspekty: například africký původ v řadě případů nabízí vynikající genetickou výbavu co do rychlosti, výbušnosti, dynamické síly. Ne náhodou už ve finále olympijského sprintu na 100 metrů typického původního Anglosasa často nepotkáte.

Aspekt druhý pak souvisí se sociálním prvkem, s tím, že příslušníci obvykle sociálně slabších etnických menšin disponují obrovskou motivací k tomu, aby se prosadili ve většinové společnosti. A fotbal k tomu malým klukům nabízí skvělou příležitost.

"Když jsem jednou přišel domů a viděl mámu, jak ředí mléko vodou, protože prostě neměla dost peněz, došlo mi, že něco není v pořádku. Pak už jsme nemohli ani koukat na fotbal v televizi, protože nám vypnuli proud," odvyprávěl krátce před MS příběh svého dětství útočník Romelu Lukaku. Slíbil si už jako chlapec, že neutěšenou situaci své rodiny změní. Že se stane profesionálním fotbalistou a chudobu z domu zažene.

Slib splnil, dnes v Manchesteru United vydělává 200 000 liber, tj. 5,9 milionu korun. Týdně.

Lukakův rozhovor pro The Players' Tribune:

Sázka na děti přistěhovalců v uplynulých letech pozdvihla národní tým Francie, kterou třeba v roce 1998 dovedl k titulu šampionů Zinédine Zidane, původem z Alžírska, a nejen on.. Multi-kulti model spustili i v Německu, kde hráli za národní tým etničtí Poláci Miroslav Klose s Lukasem Podolskim s řadou spoluhráčů afrického původu, příkladně s Jerome Boatengem či Samim Khedirou, velkou skupinu tvořili hráči tureckého původu.

Připomenout lze i nizozemskou reprezentaci, která také v několika vlnách ohromila kontinent i svět. když hojně využívala hráčů pocházejících ze Surinamu (Gullit, Rijkaard).

Více o nizozemském fotbale zde:

Tyhle možnosti se před českým fotbalem neotevírají. "Ale máme jiné příležitosti, česká tradice tkví v organizaci hry či chytrosti řešení," nabízí Michal Prokeš českou cestu k úspěchu. "Vidíte, že se dlouhodobě prosazují Chorvati, zásadní rozvoj infrastruktury a kvalifikace trenérů jsou prvky, které umožnily fotbalový boom třeba i na Islandu," nabízí další příklady takzvaně malých národů, které ve fotbale dokázaly ty velké dostihnout.

Alespoň na čas. Konkurovat jim permanentně asi nedokáží. Ale vědí, že silná generace jim z nebe nespadne. Jen je zapotřebí hledat stále nové a pořád o něco chytřejší cesty, jak si je vychovat. Tak jako se to teď podařilo s plnou parádou Belgičanům.

280x
bokasanjo
5. 7. 2018

Další zprávy

Reklama