Hlavní obsah

Mádlův glosář: Video odhaluje v sudích kašpary a doslovný přepis Barošových sprosťáren

1. 10. 2018
Foto: Profimedia.cz

Milan Baroš. Věčně rozezlená hvězda Baníku Ostrava.

Při dlouhém čekání na kontrolu verdiktu vzniká ve fanoušcích temná iluze, že se všechno rozhoduje kdesi v tajemnu. Ta je klamná. Nicméně toho, že v českém fotbale je vždycky všechno trochu jinak, než jak se tváří, by si všiml i Stevie Wonder, slavný americký muzikant slepý od narození.

Článek

Balon se snáší k zemi kdesi za půlící čarou. Slávista Tomáš Souček souboj prohrává, protože ho při něm domácí kapitán Milan Baroš neopomněl praštit rukou. Sudí Ondřej Berka tasí žlutou kartu a po téhle zdánlivě fádní situaci by se šlo dál. Jenže…

Jenže pak se ve sluchátku, předpokládejme, ozve cosi jako: „Haló, haló, haló, není žlutá málo?“ A Berka koriguje svůj verdikt na udělení karty červené.

Vítkovický stadion se mění v rozlícenou saň s patnácti tisíci běsnícími hlavami sledujícími klubovou legendu, kterak teď se sudím vede debatu, či spíše monolog, jehož slovní obsah zůstává fandům na vzdálenost z hlediště či od televizních obrazovek v danou chvíli utajený.

Odborník na odezírání ze rtů Miroslav Kindel jej ale rozšifroval a poskytl Seznamu k dispozici. Než se necháte prodchnout proudem slov páně Barošových, dovolte jedno varování: Je-li vám pod 18 let, přeskočte prosím z výchovných důvodů následující dva odstavce. Tak a teď tedy pro plnoleté:

„To si děláš pí*u! Zku**il jsi zápas, pí*o! Zm*de jeden ulhanej. Proč červená? Nedělej si ze mě p*del, ty ču*áku! Zku*venej vole, to nemá cenu, ty vole. Ču*áci vym*daný! Ty vole, to poznáš, proč na tebe řvu. Ču*áci zku*vení, opravdu!“

A aby čtvrtému sudímu Zbyňku Proskemu nepřišlo líto, že zůstal stranou, věnoval Milan Baroš několik hřejivých slov i jemu. Šlo vlastně o zhuštěnou variantu předchozího myšlenkového poselství:  „Ty zm*de zku*vený, pí*o.“

Načež se již brunátný Milan Baroš vydal do kabin a neopomněl přitom praštit do kdejakého plexiskla, jež se namanulo. Nejspíš aby disciplinární komisi umožnil napařit mu trest co nejvyšší. To, aby pak mohl poukázat na mezigalaktické spiknutí, jež by mu kupříkladu ve čtvrtém soutěžním utkání, které přijde na řadu po tom nedělním, mohlo zapovědět start v utkání s Plzní.

Pojďme se dnes na dění ve fotbalové Fortuna:Lize podívat trochu jinak, než je obvyklé. Nepitvejme litery pravidel a jejich výkladů a neřešme, jestli sudí pochybil, nebo ne. Upřímně řečeno, ono už je to stejně jedno. Zaměřme se na pocit, jenž se vznáší nad soutěží, ve které už zase nikdo nikomu nevěří, a rozhodčí se, ironicky řečeno „těší“ důvěře a autoritě, již vystihuje hrubost slovních splašků, které vytekly z Barošových úst.

Systém videorozhodčího je pro celou fotbalovou planetu pořád obrovské novum. Někdejší zkorumpované blatterovské vedení světového fotbalu se mu zuby nehty bránilo, s argumentací, že až všechny důležité sporné situace bude možné vyhodnocovat po zhlédnutí videozáznamu, nebudou pak mít fandové o čem diskutovat u piva a o fotbal ztratí zájem.

V pekelném kotli označeném „vizionáři, kteří se zmýlili“, se jednou Blatter dost možná potká například s Vladimirem Iljičem Leninem, jehož vize zabezpečit šťastnou budoucnost lidstva prostřednictvím revolučního teroru jaksi také úplně nevyšla. Bohužel, ověření neplatnosti této teze v praxi přineslo milionům lidí vlnu slz, krve a utrpení. S tím je samozřejmě prostředí českého fotbalu nesrovnatelné, z vymezeného sortimentu občas nabízí výhradně utrpení.

Ale dost jízlivostí. Video je pro fotbal (ano, i ten český) rozhodně prospěšné a je dobře, že už ho tu také máme. Problém je v tom, že si možná spousta lidí systém videorozhodčího VAR představuje jako jakousi umělou inteligenci, která přistála z kosmu a sama od sebe teď napraví, vylepší a spravedlivě rozhodne to, co my, chybující Češi, neumíme. Jenže tak to nefunguje. I u toho videa totiž sedí „jen“ chybující Češi, pro které také platí, že si navzájem příliš nevěří. Mnozí ani sami sobě. No a všechny tyto nedostatky video ještě víc a víc obnažuje, zdůrazňuje a podtrhává.

Mnohé o fungování systému videorozhodčího odhalil rozhovor s jeho českým guru Romanem Hrubešem: 

(Video: Luděk Mádl)

Po aférách s kapříky a Ivánky věří bezmezné poctivosti českých fotbalových rozhodčích opravdu málokdo. Tím spíš, že jeden z nich, a to zrovna chlapík s pověstí nejhorší ze všech, jistý Roman Berbr, nyní český fotbal osobně řídí. Což pocitu důvěryhodnosti nejspíš úplně nepomáhá.

Někteří, ti sečtělejší, namítnou, že liga již dospěla k léta vytoužené samostatnosti na berbrovské Fotbalové asociaci ČR. To je jistě krásné, ale v situaci, kdy sudí do té úžasné samostatné ligy dodává i nadále Berbr, nelze se nedivit, že si tady nějakého roztržení českého fotbalu vedví dosud drtivá část příznivců ani nepovšimla. Protože z jejich úhlu pohledu, a to poměrně přesného, se jede ve skutečnosti plus minus postaru.

Mnozí všímaví lidé brzy postřehnou, že v českém fotbale je všechno navenek tak nějak jako… a ve skutečnosti úplně jinak.

Jak už jsme řekli: Ligu si řídí kluby. Jenže sudí jim tam dodává Berbrova asociace.

Ano, Berbr je jen jejím místopředsedou. Ale fakticky ji řídí, i tak navenek vystupuje. To, když například ventiluje, že o odvolání Karla Jarolíma se rozhodl už v letadle z Ruska. Ani k tomu zjevně předsedu Malíka nepotřeboval.

V kolonce předseda komise rozhodčích při Fotbalové asociaci ČR najdete jméno někdejšího reprezentačního kapitána či trenéra Jozefa Chovance. I tady je všem jasné, že ve skutečnosti ji řídí Berbr.

Jak se Jozef Chovanec ocitl v komisi rozhodčích? A jak začal škrtat nepohodlné? Dozvíte se v této Výzvě:

(Video: Luděk Mádl, Seznam.cz)

Berbr si nedávno v pořadu Blikanec Tomáše Řepky ulevil, že už chválabohu u sudích skončilo to polské neštěstí. Tím myslel dvouleté působení Michala Listkiewicze právě v roli šéfa českých sudích. Ti pod jeho kuratelou sice také občas chybovali, ale obecně si kluby pochvalovaly atmosféru výrazně větší důvěry v sudí nežli předtím – a nežli teď.

Pokud Berbr označil Listkiewiczovu éru, v níž na sudí neměl dosah, za neštěstí, dnešní dění v ligové soutěži jej tedy patrně zaplavuje endorfiny, hormony štěstí, od rána do večera.

„Hele, já bych potřeboval, aby to tam bylo takový rozm*daný, jestli mi jako rozumíš,“ objednával si před lety Ivan Horník u jednoho ze svých kamarádíčků před zápasem proti Žižkovu rozklížené klima v teplické kabině.

Zmatek, chaos a nejistota jsou prvky, které vyvolávají strach z temnoty. Právě z ní čerpá svou sílu již několikrát zmiňovaný Roman Berbr. A v danou chvíli proto nepřehledné situace, spojené s užitím videa, ženou lidově řečeno „vodu na jeho mlejn“.

Lidé v hledišti či u obrazovek vidí hlavního rozhodčího, jak si mačká sluchátko k uchu a s kýmsi hovoří. Vypadá to, jako by hovořil s „něčím, co nás přesahuje“. S bohem či se satanášem. Ve skutečnosti komunikuje s kolegou, ale to nevidíme, fantazie tak může vytvářet vlastní obrazy. „Hele, Franto, stejně je teď napojenej na Berbra a řešej, kdo kolik zaplatí, a jestli to podle toho bude penalta, nebo ne vole. Taky si všimni, už o tom debatujou pět minut, asi se čeká, kdo přihodí víc, nebo co.“

Tak to sice (naštěstí) v reálu opravdu není, ale všechen ten souběh věcí dohromady (VAR, Chovanec atd.) vede k totální ztrátě autority hlavních rozhodčích.

Kdo je do té doby považoval za pány situace, vidí v nich teď rozklepané tvorečky, kteří sice v zápase občas učiní nějaké verdikty, ale vlastně jen takové provizorní, jež víceméně neplatí, a není proto zapotřebí brát je vážně, vždyť stejně budou za chvíli volat „nahoru“.

Obrovská potíž je v tom, jak neskutečně často se po komunikaci v systému videorozhodčího verdikty hlavních sudích mění. Berka dá Barošovi kartu žlutou… A najednou to mění na červenou. Totéž se stane v utkání Liberec-Olomouc, kde sudí Proske také označí Faltův faul za žlutý. Pak si „zatelefonuje“ a… „Hele, tak ne, červená!“

Barošovo slovní „sprostobití“ to sice neomlouvá, ale tak trochu i vysvětluje.

Hráči, trenéři i diváci procházejí šokem, vzduchem létají elektrické výboje emocí. A Berbrův mlýn spokojeně a tiše klape, chtělo by se dodat.

Milan Baroš se despektem k Berbrovi a spol. netají, svého času vyzýval k fotbalové revoluci:

Foto: Profmedia

Ptáte se, co by z toho Berbr měl? Správná otázka. Pokud budeme optimističtí a budeme vycházet z předpokladu, že mu za přízeň rozhodčích nikdo neplatí, jak se před několika lety pokusila naznačit aféra Křetínského černé tašky, tak prostě bohatě stačí, že daná atmosféra vlastně jen přiživuje obavy, že by to tak celé mohlo být. A když z vás má někdo strach, tak nad ním máte moc. Tuhle poučku z policejní školy pro příslušníky Státní bezpečnosti si Roman Berbr před lety nejspíš podtrhl čárkou i vlnovkou.

A bohužel, tajuplně vyhlížející aranžmá spojené s užíváním nového progresivního systému videorozhodčího mu ten strach uvnitř českého fotbalu překvapivě a paradoxně ještě pomáhá živit. I když jde o naprostou šalbu.

Řešení celé situace? Na papíře vypadá jednoduše: Mít v lize rozhodčí, kteří na 90 procent pískají přesně a za pomoci systému se tedy opraví jednou za uherský rok. A nikoli třasořitky, co brzy ani sami nevědí, jestli vytáhli z kasičky, pardon z kapsičky, žlutou nebo červenou kartu.

Co asi mohlo zbýt ze sebevědomí Pavla Královce, léta adorované rozhodcovské hvězdy, když se na jaře v derby po konzultaci s VAR se svými původními verdikty prakticky nesešel?

No, a pak by to ještě chtělo mít ve vedení českého fotbalu člověka, u kterého byste nebádali nad teoretickou variantou, jestli je vůbec hypoteticky možné, že by se teď zrovna choval poctivě.

Český fotbal je tak trochu blázinec sám o sobě. A systém VAR přinesl neočekávanou funkci: Jako by na tom blázinci prosvítil rolety a žaluzie. Takže teď už do té absurdní grotesky dobře vidí i Stevie Wonder.

Doporučujeme

Reklama