Hlavní obsah
Velký znak České republiky

Volby do Senátu

Výsledky 2. kola voleb
Sečteno 100 %
Výsledky voleb

Visionquest: V lese bez jídla, hodinek a mobilu muži poznávají sami sebe

Foto: Jan David, Seznam Zprávy

Akcemi organizace Mužský kruh prošly už desetitisíce mužů.

Reklama

14. 9. 17:15

Svítá, vracím se z lesa. Byl jsem tam sám, čtyři dny a čtyři noci. Stejně jako další muži, bez jídla. Bez hodinek. Bez mobilu. Není to kurz přežití – součást prožitkové cesty sebepoznání vychází z rituálů známých jako visionquest.

Článek

Nejvíc jsem se bál hladu. Nikdy v životě jsem do té doby nebyl ani jediný den bez jídla. Hlad překvapivě nepřišel. Co vlastně přišlo? Nejdelší dny mého života kvůli odloučení od civilizace. Pobyt v ústraní, jen místo zdí kláštera trávím čas mezi stromy. Tedy, trávím hlavně sebe, někdy si nemůžu přijít na chuť.

Od mé první zkušenosti tohoto typu uběhlo deset let. Od té doby jezdím každý rok dobrovolně a dobrovolnicky podpořit desítky mužů, kteří se vracejí z takzvaného sóla do tábora jako tenkrát já.

Vyzpovídal jsem letos na konci prázdnin čtyři z nich – proč to dělají, co jim to dává, proč za to organizátorům platí? Oslovil jsem je u oběda v jednom kempu na Jindřichohradecku, který slouží jako základní tábor ročního seberozvojového kurzu Mužská síla. Jak se ukázalo, šlo o zubaře ze Znojma, studenta podnikajícího v rodinné firmě, montéra chytrých elektronických klik a majitele designové agentury. Pestré.

„Mužský kruh vznikl z eko psychoterapeutického směru Gestalt a práce body terapeuta Thomase Grainera z Německa, který podporuje muže na cestě zpět k jejich pravému já už pětatřicet let. Mužský kruh vznikl díky jeho inspiraci a podpoře v roce 2007 a pořádá takzvané výcviky, kruhy transparentní komunikace, taťkária a celou řadu podpůrných aktivit pro muže, otce a děti, zahrnující i pobyty v přírodě o samotě, které nazýváme questy,“ říká zakladatel organizace Zdenek Weber.

Na vysvětlenou: quest je druh přechodového rituálu, který pomáhá vědomě nechat staré a nefunkční za sebou.

Zastavení pro posun

Pokud by někoho napadla pohoda na čundru nebo to, že pobyt v lese je brnkačka, tak pozor – v rituálním rámci a bez jídla může začít tělo fungovat jinak. Například i když nejste zimomřiví, můžete pociťovat chlad.

Mohlo by vás také zajímat

Dnes je mnohdy složitější najít důvod k radosti a v celé společnosti posílil strach ze smrti. „A strach ze smrti je v naší západní společnosti absolutně nezpracované téma,“ říká psycholožka Jitka Nesnídalová.

Jde o prožitou zkušenost. Zastavení se pro další posun. Zároveň je tu i něco jako bezpečnostní pojistka – při svém pobytu na sólu máte vzdáleného parťáka. Vzpomínám na šéfa IT nadnárodní společnosti, kamaráda, se kterým jsem byl kdysi ve dvojici já, v lesích Českokrumlovska. Vybrali jsme v lese místo, kde jsme jeden z nás ráno, druhý večer, zapíchli do země malý klacík. Symbol – byl jsem tady. Informace – před zhruba půl dnem jsem tady byl v pořádku. Aniž bychom se zahlédli. Taková radost z kousků dřívka, na konci byly čtyři plus čtyři.

Lidé na sebe zapomínají

Pohublí, unavení, protože návrh na poslední noc zní – nespat. Mnohým ale svítí oči, dali si na sebe tolik času jako nikdy před tím. Mohli přemítat o svém pracovním životě, o partnerství, rodičovství, zdraví… Každý má svoje téma, které se vynoří. Není to hra na indiány, není to čekání na přílet orla nebo na rozevření nebe a osvícení. „Jako bych se dočkal něčeho, o čem jsem nevěděl, že po tom vnitřně toužím,“ řekl jsem kdysi po absolvování sám sobě, odmítl po návratu nabídnutou vegetariánskou polévku a šel si koupit utopence v octě, nejlepšího na světě.

Před časem jsem na tomto webu psal o podobném, ale kratším přechodovém rituálu pro mládež. V desítkách nelichotivých komentářů pod článkem se objevila slova jako komedie, hloupost, kšeft, blbost i pitomost. Takže pro jistotu znova – muži si tady nehrají ani na vojáky, nejde o manipulaci ezoterickou sektou, ani se tu neobjímají nazí mezi stromy. Potřeba vycouvat z civilizace může být podobně přínosná, jako když občas musíte vypnout mobil nebo notebook, aby se restartovaly. Lidé zapomínají na svoje potřeby. Mnohdy je ani neznají.

Příběh č. 1

Lukáš Blažej (32) z Nové Dubnice na Slovensku žije už čtrnáct let v Praze. „Tyto aktivity mi v současné době přijdou jako skvělý nástroj sebepoznání a seberozvoje,“ říká muž, který se pracovně věnuje montážím takzvaných chytrých klik otvírajících se otiskem prstu, čipem, přes aplikaci v mobilu a podobně. „Téma mužského kruhu a seberozvojového výcviku kolem mě chodilo dlouho. Potřeboval jsem ale kopanec, abych na sobě začal makat – když se se mnou před rokem rozešla partnerka,“ zmiňuje.

Foto: Jan David, Seznam Zprávy

Nebylo to vždy jednoduché, přiznává Lukáš Blažej.

Neměl žádná očekávání, předem měl největší strach ze své mysli, i když to sám říká jinak. „Ze svého kecafonu, ze své palice, se kterou jsem se konfrontoval první dva dny, které propršely a strávil jsem je v celtě. Užíval jsem si také zastavení, ale ani nevím jak a uteklo to rychle. Další dva dny vyšlo slunko a bylo to jiné, náročné, mysl by se pořád něčím chtěla bavit. Čas byl stále delší a delší. Nebylo to vždy jednoduché, někdy jsem si chvíli zoufal, jindy jsem začal cvičit a zpívat si, to mi pomáhalo,“ popisuje.

Obával se také toho být celých deset dní akce s přípravou a „dojezdem“ bez mobilu. Poprvé v životě. Ale šlo to. Vrcholem pro něj v době odloučení byla hluboká osobní revize života. Zmiňuje využití techniky konstelačních rituálů, kdy začal pojmenováváním a symbolickým opouštěním toho, co už v životě nechce. Byl to jeho nápad. „Podařilo se mi navodit hluboký klid. Poznal jsem tuto schopnost a chci ji v životě dál kultivovat,“ dodává. Hlad prý měl, ale nedával mu důležitost. Prostě se občas napil vody.

Příběh č. 2

„Jo, šel jsem si dokázat, že něco takového zvládnu,“ říká Filip Novák (24) z Vysočiny nedaleko Telče, který studuje dřevařství na Mendelově univerzitě v Brně. Do lesa tedy nešel s konkrétním záměrem, spíš si chtěl ověřit zvládnutí fyzické a psychické zátěže. „V mojí nátuře je určitou hodnotou, když vydržím něco nekomfortního. Věděl jsem předem, že to pro mě nebude problém. Čekal jsem ale, jestli se objeví něco dalšího, protože základním cílem je být sám se sebou,“ vypráví muž, který částečně podniká v rodinné firmě v oblasti ubytování a výroby ovocných produktů včetně ciderů.

Foto: Jan David, Seznam Zprávy

Pro Filipa Nováka hlad znamenal detox organismu.

Protože jednou z výzev je vymezit si malý prostor, na kterém člověk stráví celé čtyři dny, potěšilo ho, že půlka plochy byla na louce, tedy na slunci, a půlka ve stínu. „Zpětně jsem si uvědomil, že se to trochu zrcadlí s mým životem, kdy se někdy rád schovávám do skrytu, jsem pasivní a neprojevuju se. Na té louce ale můžu být viděný, abych ukazoval i to, co umím,“ svěřuje se student–podnikatel. Hlad ho netrápil, čas odloučení v tomto ohledu vnímal jako detox organismu, i když s půstem ještě zkušenost neměl. Podobně v klidu bral počasí, přestože občas pršelo.

K mužské skupině tohoto typu se dostal přes tábor, kde pobýval s partou dospívajících. Časem pak navštívil v Brně první Mužský kruh, zaujala ho klidná atmosféra a cítil uvolňující efekt zmiňovaného typu sdílení. „Je pro mě také zajímavé nechat se obohatit a inspirovat příběhy ostatních, kteří něco řeší.“

Po návratu ze sóla v lese mu přijde, že když vydržel tak dlouho sám, bez jídla a vybavení, zvládne v životě spoustu věcí. „Za zmínku také stojí, že si vyhradím čas na to, kdy budu bez spojení s okolním světem,“ dodává.

Příběh č. 3

Anatolij Pruskij (41) se narodil v ukrajinském Kyjevě, v Česku žije už dvanáct let. Ve Znojmě pracuje jako zubař. „Šel jsem do výzvy s představou, že najdu nějakou vizi pro život, která mě povede dál. Fakt! Měl jsem hlad, bolela mě hlava, a čekal jsem každý den, kdy se mi rozsvítí, kdy už se teda konečně něco objeví,“ směje se.

Našel ale něco úplně jiného. „Popsal jsem deset stran papíru, na co všechno jsem přišel,“ říká. Nejvíc ho omezovala nemožnost pohybu. „Být dobrovolně asi jen na patnácti metrech pro mě bylo těžké,“ přiznává.

Foto: Jan David, Seznam Zprávy

Anatolij Pruskij začal díky pobytu v lese věřit svému tělu.

Zároveň jít jednou za den „zkontrolovat parťáka“ bylo každý den těžší, v únavě to šlo hůř, pomaleji. Při stočení řeči k digitálnímu detoxu přiznává výjimku. A to mobilní telefon, který podle domluvy s organizátory mohl využít jednou denně v devět hodin. Manželka o něj měla strach. „Domluvili jsme se, že se každý den ozvu esemeskou,“ zmiňuje. Bylo to jeho rozhodnutí, nic na akci není dogma, vše je vždy návrhem.

Anatolij tvrdí, že odloučení pro něj bylo i přes tyto „mobilní jednohubky“ silné. „Byla to pro mě změna a lidé, kteří mě znají, to potvrzují. Koukám na sebe jinýma očima, i třeba v tom, co jsem schopný si dopřát. Koukám kolem sebe na lidi, kteří jenom jedou v zajetých kolejích, práce, práce, práce… Něco dělají, ale sami jako by neexistovali. Díky pobytu v lese jsem začal víc vnímat a cítit svoje tělo, začal jsem ho vnímat jako dar. Začínám mu věřit,“ dodává.

Opravdový strach dostal v noci, když uslyšel chrochtat divočáka. I když se bál, zařval, aby o sobě dal vědět. Pak už prý byl klid.

Příběh č. 4

Jan Řezáč (38), majitel a ředitel designové agentury, se podobně jako ostatní muži vrátil z lesa za svítání předchozího dne. „Vracel jsem se z mýtiny, ze které vůbec nebyly výhledy do okolí. A to ráno se všude válela mlha, stoupalo slunce a dělalo to nádherné obrazce v krajině. Bylo to úplně boží. Smál jsem se na celé kolo, přicházela mi velká radost,“ vypráví.

Foto: Jan David, Seznam Zprávy

Visionquest mi přinesl mnohem hlubší pochopení sebe samého, říká Jan Řezáč.

Všechny strachy, se kterými na své místo přišel, si prý přinesl s sebou. „Bál jsem se třeba, že si z celty nepostavím přístřešek. Bál jsem se, jakkoliv to teď zní absurdně, že něco v noci přijde a sežere mě. Pod celtou už to pak ale bylo v pohodě, všechny noci jsem bez problémů prospal,“ popisuje. Být offline pro něj nebyla výzva, když chce vypnout, je zvyklý trávit čas bez mobilu. „Neustále někdo něco chce a potřebuje, takže jednou za čas odjedu někam daleko a vypnu telefon,“ říká.

Na akci se dostal díky své ženě. „Manželka dělala lektorský výcvik na vedení rituálů, který byl pro muže i ženy. A byli tam i chlapi, kteří si prošli visionquestem. Napsala mi esemesku, že z nich má dobrý pocit, ať se podívám na ten web. Zaplatil jsem si celý roční kurz s názvem Mužská síla, jehož je visionquest součástí,“ vzpomíná.

Žádná velká očekávání neměl, vlastně ani nevěděl, co přesně je visionquest. „Každopádně mi přinesl mnohem hlubší pochopení sebe samého,“ dodává.

O samotě v přírodě

Quest – nebo visionquest – je prověrkou smyslů, svých nastavení, svých přesvědčení. Třeba toho, co chcete a proč to chcete. Jestli toho můžete dosáhnout a jak. Nebo nepřijde nic, a i to je kupodivu hodně. Stejně totiž musíte být jen sami se sebou, před tím neutečete.

„Visionquest obsahuje fázi samoty v přírodě spojenou s několikadenním půstem od jídla. To probouzí ozdravné procesy. Nejen fyzické vyprázdnění, ale i emoční a mentální,“ říká mentor Zdenek Weber. Půst v přírodě o samotě je podle něj spočinutím v přirozeném proudu divočiny a velkém tajemství života. „Je to čtyřdenní meditace a mystická zkušenost – rituál a proces podporující zrání člověka, jeho přechod z jedné důležité fáze života do další,“ podotýká.

Každý potřebuje něco jiného

Seděl jsem po poledni na louce u lesa, měl jsem krásný výhled do kraje. Přemýšlel jsem, vzpomínal na svoje dávné, až „misionářské období“. Po návratu z visionquestu jsem měl pocit, že by ho měl prožít každý. Musel jsem být nesnesitelný, snad to netrvalo dlouho. Každý potřebujeme něco jiného. Lidská těla jsou stejný hardware, ale software máme odlišný. Někomu stačí ke štěstí pivo, jinému adrenalin, dalšímu vítá občasnou samotu v lese, případně s rituálním rámcem.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:
Poznávání
Odloučení

Doporučované