Hlavní obsah

Psycholožka: Pokud člověk zvládá každodenní život, je vítěz

Foto: Archiv Jitky Nesnídalové, Seznam Zprávy

Tato doba je pro lidi náročná v mnoha aspektech, říká psycholožka Jitka Nesnídalová.

Reklama

12. 1. 14:35

Dnes je mnohdy složitější najít důvod k radosti a v celé společnosti posílil strach ze smrti. „A strach ze smrti je v naší západní společnosti absolutně nezpracované téma,“ říká psycholožka Jitka Nesnídalová.

Článek

Jitka Nesnídalová považuje za pozoruhodné, že Češi stále pohlížejí na psychologickou pomoc jako na něco, za co by se měl člověk stydět. „Tím nejdůležitějším posláním psychologů je lidem ukazovat, jak již teď jsou schopní a obdivuhodní tím, co všechno zvládají,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Přes polovinu Čechů prý loni trápily psychické potíže, a někteří proto využívali i terapie formou on-line. Jaké s tím máte zkušenosti?

On-line poradenství je již běžnou součástí mé práce a vždy si říkám – lepší něco než nic. Samozřejmě že nic nenahradí osobní kontakt, ale pokud je člověk třeba v nucené izolaci, pak je on-line setkání dobrým řešením, jak se spojit s odbornou pomocí. Pevně věřím, že on-line poradenství nikdy nenahradí osobní konzultace, protože to by pak svět opravdu nedával smysl.

Proč?

Život je o setkávání, o výměně energie, o tom, že se člověku díváte se zájmem do očí a vyslechnete si tváří v tvář, co neblaze zaměstnává jeho mysl. A terapeut je tu proto, aby svou klidnou energií dokázal přinést člověku, který sedí proti němu, naději.

Jitka Nesnídalová

Vystudovala psychologii na FF Univerzity Karlovy. Pomáhá zejména ženám s přijetím sebe sama, s harmonizací vnitřního světa a vztahů, s hlubším vnímáním intuice. Využívá k tomu různé psychologické metody.

Foto: Archiv Jitky Nesnídalové, Seznam Zprávy

Jitka Nesnídalová má více než patnáctiletou praxi soukromého psychologického poradenství.

Zakladatelka a ředitelka neziskové organizace Sunshine, jejíž tým pomáhá lidem, na které doléhají psychické potíže vyplývající z dopadů koronavirové pandemie.

Lektorka autorských seminářů a přednášek, autorka knih „Bavte se tím, co vás živí“ a „Maminko, důvěřuj si!“, autorka relaxací a meditací na Youtube, milovnice filozofie, tématu sebepřijetí, krásy a vnitřní radosti.

Může být pro některé lidi výhodnější určitá anonymita on-line prostoru?

Ano, někomu může výrazně pomoci pocit, že se obrátil na odborníka, který není z jeho malého města, a zůstává tedy v anonymitě. Je velmi pozoruhodné, jak česká společnost stále pohlíží na psychologickou pomoc jako na něco, za co by se měl člověk stydět.

Když chodí po doktorech, tak se nad tím nikdo nepozastavuje. Když má člověk zlomenou ruku a jde k doktorovi, každý chápe, že to je jediná správná cesta. Když má ale člověk „zlomené srdce“ nějakými životními událostmi, bolestivé emoční tělo nebo pocuchané nervy, tak si má pomoci sám. Je opravdu nesmírně důležité uvědomit si, že nervy a náš emoční, myšlenkový mentální svět je zásadní pro kvalitu života stejně tak, jako je zásadní zdraví fyzického těla.

Život je o setkávání, o výměně energie, o tom, že se člověku díváte se zájmem do očí a vyslechnete si tváří v tvář, co neblaze zaměstnává jeho mysl.
Jitka Nesnídalová

Ruka se dá do sádry, co udělá psycholog?

Umí pomoci, umí vést toho, kdo pro své duševní zdraví chce napnout sílu. Rozdíl je v tom, že psycholog nepracuje s hmatatelným světem, nemůže dát „srdce“ do sádry, a proto práce s mentálními obsahy vždy záleží na daném člověku. Psycholog ale druhého vede, je mu průvodcem na cestě s duševní rovinou bytosti.

To, co není vidět, je pro naše chápání těžko uchopitelné, samozřejmě to ale neznamená, že to pro nás není zásadní. Lidé v sobě potlačují tolik emoční bolesti, nechávají ve své mysli rozvíjet tolik bolestivých myšlenek, že se cítí velmi vyčerpaní, utrápení, a nevědomky si tak rozvíjejí různá psychosomatická onemocnění. A zde je práce psychologa, aby dokázal člověku pomoci nahlédnout, jak pracovat se svojí myslí tak, aby nebyla jeho protivníkem, ale dobrým společníkem. Tak, aby emoce neopanovaly tělo, ale aby se je člověk naučil vnímat jako vlny, které přicházejí, ale nemusejí se ukládat v těle díky tomu, že se s nimi neztotožní.

Nechtěný účinek očkování

Jakou náladu vnímáte v naší společnosti, jejíž velká část počítala s tím, že očkování udělá tečku za koronavirem a návaznými opatřeními?

Pro mnohé lidi je období pandemie složité kvůli potřebě rozhodování o věcech, na které jsou různé názory. Běžný občan se těžko orientuje v tom, kde je pravda. A samozřejmě dochází k propadům nálady, jako by se občas ztrácelo světlo na konci tunelu a ona tečka ne a ne přijít.

V celé společnosti se mohutně zvýraznil strach ze smrti. A strach ze smrti je obecně absolutně nezpracované téma v naší západní společnosti. Člověk si třeba ani neumí uvědomit, že jeho úzkost pramení právě ze strachu ze smrti. Právě psychologické poradenství poskytuje šanci odkrývat tyto potlačené a neprobádané aspekty života, které nejde obejít. Vyrovnávání se se smrtí patří k životu.

Mluvilo se o dvou dávkách očkování, teď třetí, zřejmě časem čtvrtá…

Pokud jde o očkování, nikdo netušil, jak mocný – doufejme – nechtěný nástroj, to bude v rozvíjení pocitů pohrdání těmi, kdo má jiný názor. Pro celou společnost je nyní velmi prospěšný každý, kdo v sobě nachází toleranci ke druhým lidem pomocí kultivace našeho soucitu.

Co to znamená?

Ego je mocný pán, který dává pocit, že jedině člověk sám má pravdu a dehonestuje rozhodování druhých. Vřele všem doporučuji knihu „Moc přítomného okamžiku“ od Eckharta Tolleho. Pokud jsou rozpory v rodině ohledně očkování, tím nejlepším řešením je najít si klid a společně si o tom popovídat s vědomím, že s tím druhým třeba ne plně souhlasím, ale neznamená to, že ten můj názor je ten nejlepší.

Každý člověk se může mýlit a vyslechnout si v klidu druhou stranu v rozpoložení, kdy se snažím hlavně pochopit druhého a ne být hlavně pochopen já, přináší do života zajímavý obrat v dovednosti s druhými konstruktivně komunikovat. Tak málo nasloucháme, a tak rychle odsuzujeme, hodnotíme.

Pokud jsou rozpory v rodině ohledně očkování, tím nejlepším řešením je najít si klid a společně si o tom popovídat s vědomím, že s tím druhým třeba ne plně souhlasím, ale neznamená to, že ten můj názor je ten nejlepší.
Jitka Nesnídalová

Takže naslouchat s rozvahou?

Rozvaha je cenný prostor pro vzdání úcty druhému člověku. Pro někoho to může znít naivně, ale zkusit to v praxi může kladně překvapit. Je dobré udělat si jasno v tom, co člověk považuje za smysluplný život a podle tohoto výchozího bodu pak jednat.

Velmi se mi líbí myšlenka kytaristy Michala Pavlíčka – že smyslem života je rozdávat lidem radost. Pokud bychom měli v sobě tento směr smysluplného života, nejen sociální sítě by představovaly blahodárnější způsob života. Pokud si někdo myslí, že je to naivní přístup, je to každého volba. Jen je vždy nutné pochopit, že to, co říkal František Drtikol, dává také velký smyl: Cokoliv vypustíš do světa, opíše kružnici a vrátí se k tobě.

Smutným fenoménem doby je nucená odloučenost

Jakou největší změnu pozorujete ve své praxi od příchodu koronaviru?

S příchodem pandemie se u lidí hlavně zvýšil pocit frustrace z omezování sociálních kontaktů. Člověk je tvor společenský a zcela přirozeně potřebuje ke svému pocitu vnitřní radosti, která je tolik důležitá pro kvalitu života, setkávat se s blízkými lidmi.

V době omezování sociálních kontaktů je pro mnoho lidí složitější najít důvod k radosti, ale jak říkal Jiří Menzel: Život je někdy krutý, ale důvod k úsměvu je vždy nutné hledat. O to se také snažíme společně s lidmi, se kterými mluvím, abychom se všichni naučili více orientovat na zdroje, které dávají sílu, než na okolnosti, které sílu momentálně berou.

Je zřejmé, že tato doba je pro lidi náročná v mnoha aspektech, ať už v oblasti zvládání stresu, ekonomických záležitostí či vztahových. Jiní lidé v této době nacházejí naopak nové možnosti, mají nucenou příležitost se zastavit. Každý z nás je vystaven různým překážkám a každý z nás v sobě můžeme nacházet vnitřní sílu, která pomáhá každý den zvládnout obtíže a nezapomínat radovat se z maličkostí.

Jak se na psychice podepisuje nedobrovolná osamělost v době karantén a izolací?

Nucená odloučenost je velmi smutný fenomén této doby. Musíme si přát, abychom – až tato doba skončí – všichni více prozřeli a pochopili, jak jsou druzí blízcí lidé pro nás důležití. Známý výzkum Bronie Ware o umírajících lidech říká, že lidé při odchodu z tohoto světa nejvíce mezi dalšími čtyřmi body jmenovali ten, že měli být více s lidmi, které měli rádi. Myslím si, že tato doba nám přináší takové poznání naštěstí dříve než při našem odchodu. A podle toho můžeme určit své životní priority.

O tom se lehko mluví…

V době ohromného tlaku na finanční stránku života je samozřejmě skutečně mnohdy nelehké omezit práci tak, aby byl dostatečný prostor pro věnování času svým blízkým. Ale už uvědomování si těch pravých hodnot života je k nezaplacení.

V době ohromného tlaku na finanční stránku života je samozřejmě skutečně mnohdy nelehké omezit práci tak, aby byl dostatečný prostor pro věnování času svým blízkým. Ale už uvědomování si těch pravých hodnot života je k nezaplacení.
Jitka Nesnídalová

Uvádí se, že nejpostiženější skupinou z hlediska duševního zdraví jsou teenageři, kteří trpěli sociální izolací, jež je v jejich věku samozřejmě bezesporu nadmíru důležitá. Bude to chtít moře času, aby se některé jizvy zahojily a čím hlubší zranění, tím větší apel na vyhledání odborníka. Čím hlubší jizvy, tím větší apel na soudržnost mezi lidmi. Čím větší jizvy, tím větší apel na nás vzájemně se podpořit, povzbudit, mluvit o věcech, které potěší, ale také se nevyhýbat těm tíživým záležitostem, které se někteří snaží potlačit, zamést pod koberec.

A když zametáme a mnohdy o tom ani nevíme nebo nechceme vědět?

Duši ani tělo neošálíme a to bolestivé, co pohřbíváme nezpracované, v nás vždy nevědomky bolestivě pracuje. Je tedy potřeba nepřehlížet jasné známky dlouhodobého smutku, strachu a úzkostí! Je třeba mluvit o tom s přáteli, v rodině, a pokud člověk nenachází cestu ven z tíživé situace, skutečně požádat o pomoc toho, kdo se věnuje zpracovávání duševních bolestí.

Jak jsou na tom děti vytrhávané ze školních kolektivů kvůli pozitivitě?

Je to celkově nešťastná situace, se kterou si nevěděl celý svět rady. Zde je tolik stěžejní, aby rodiče se svými dětmi o situaci mluvili tak, aby dětem dali vždy naději, že to všechno společně zvládnou.

Nejmenší děti v kočárcích vidí kolem sebe často lidi v rouškách, bez části mimiky. Může to na ně mít nějaký vliv?

Pokud nosíme na obličeji masky, více se odosobňujeme jeden druhému. Jednou mi moje klientka vyprávěla, jak šla kdysi po ulici a usmála se na ni jedna starší žena. A že z toho úsměvu, když jí je smutno, čerpá dodnes. Pokud se na sebe lidé nemohou usmívat, pak je to pro psychiku zatěžkávající. Naštěstí v České republice nemusíme nosit masky na ulicích, což mě naplňuje optimismem, že přece jen nějaký posun od začátku pandemie proběhl. A také můžeme s nadějí vyhlížet světlo na konci tunelu se slábnoucí variantou omikron.

Úskalí digitálního světa

Přibývá sociálních fobií, třeba strachů z nákazy při běžném povídání, z doteků a podobně?

Jistě je patrná změna v tom, jak se někteří lidé bojí doteků či osobního setkání. Ze zkušenosti ze své praxe ale vím, že to není to nejtíživější. Většinou se lidé bojí víc o zdraví svých rodičů, než o to své. A je obdivuhodné, jak se lidé se všemi novými „příkořími“ dokážou popasovat.

Hlavně přibývají dotazy na zvládání úzkostí, stresu, poklesu nálady a utváření harmonických rodinných vztahů v atypických karanténách a izolacích, což je vzhledem k situaci velmi pochopitelné. Nová situace vyžaduje větší energii na její zvládnutí. Proto je tak prioritní pečovat o svoji energii. Jednak se nabíjet tím, co člověku energii poskytuje z vnějších zdrojů – jako je krásná hudba, příroda, koníčky a podobně. Zároveň v sobě hledat a rozvíjet zdroje vnitřní – jako je vděčnost za momentální zdraví, láska k milovaným lidem, prožitky klidné přítomnosti před usínáním uvnitř vlastního těla, soucit k sobě a druhým…

Vychovává dnešní systém psychicky slabé jedince? Nebo řekněme – málo odolné? Děti si hrají s mobily, živý kontakt s rodiči a okolím se zmenšuje, covidová opatření o nesdružování nahrávaly izolaci.

Digitální svět s sebou přináší mnohá úskalí, o tom není pochyb. Ovšem kdo jiný než my lidé máme v rukách rozhodnutí, zda tento digitální svět budeme výsostně podporovat nebo zda si dokážeme udržet například alespoň odstup ve volném čase, kdy nejsme pracovně závislí na počítačích či telefonech.

Děti rozvíjí interakce s lidskými bytostmi, to víme všichni. Co z člověka vyzařuje, to děti nejvíc nasávají – a přes počítač a mobily lze energii předávat mnohem omezeněji. Musíme si být vědomi toho, že dnešní systém již dlouhou dobu vychovává jedince, kteří nerozumí sobě samým. Jak bychom mohli rozumět sami sobě, když se máme neustále orientovat na vnější podněty, uznání od ostatních, finance… Vnitřní svět zůstává nepoznaný, ale jedině tam, najdeme směrovku smysluplného života, který dává porozumění, jak si vytvořit dobrý vztah sám se sebou a na základě toho si spoluvytvářet vztahy se svými blízkými bez žití v utrpení nevědomé mysli.

Musíme si být vědomi toho, že dnešní systém již dlouhou dobu vychovává jedince, kteří nerozumí sobě samým.
Jitka Nesnídalová

Jak se dá vědomě zvyšovat psychická odolnost? A proč by měly fungovat rady typu – omezte příliv covidového mediálního tlaku a jděte se projít do přírody?

To, čemu nasloucháme, nás velice ovlivňuje, protože naše mysl je nesmírně chytlavá a chytne se všeho, co nás odvádí od prožívání přítomného okamžiku a od poznání toho, kdo skutečně jsme.

Rady na omezení přílivu covidového mediálního tlaku jsou opravdu číslem jedna v tom, jak tuto pandemickou situaci psychicky ustát. Málokdo zpochybňuje závažnost onemocnění covidem, zejména v začátcích pandemie, ale není možné, aby se pro tak kultivovanou bytost, jako je člověk, stal v podstatě jediným tématem. Lidského ducha je nutné stále posilovat, a ne ho oslabovat strašením.

Procházky v přírodě nebo prostě jen kolem domu, ve kterém bydlíme, jsou právě takovým poslem naděje. Při procházce se můžeme pokaždé cvičit v tom více vnímat naši pravou podstatu, která není strachem z budoucnosti. Naší podstatou je jedině a vždy přítomnost, kterou cítíme uvnitř našeho těla, pokud se odvážíme sestoupit z bludných kruhů ustrašených myšlenek v hlavě do klidu, který sídlí hluboko uvnitř naší bytosti. Uvolnění je nezpochybnitelným klíčem pro naši duševní pohodu.

Mnozí lidé trpí, protože nevědí, jak se uvolnit…

Při každém kvalitním a pozorném uvolnění těla dochází přirozeně i k uvolnění mysli, protože nás nemají v moci nevědomé myšlenky, které nás opravdu mohutně stresují. Proto nácvik řízené relaxace, jako například autogenní trénink, je výborným pomocníkem při zvládání stresu.

Někdo okusil i meditaci a zjistil její přínosy. Někdo cvičí královnu antistresu – jógu a je si velmi dobře vědom, jak mu pomáhá. Někdo cvičí čchi-kung a vědomě si harmonizuje svoji energii. Někdo miluje vzít kolo a ujet kilometry daleko a pročistit si hlavu. Někdo miluje zajít si do sauny nebo na masáž, kde se uvolní.

Všechny možnosti, které jsou právě pro toho daného člověka vědomě přínosné pro větší uvolnění, splňují hlavní zásadu tolik nutné psychohygieny. Zuby si čistíme každý den, naše duševní zdraví také potřebuje jasný návyk pro očistu a posílení.

Jakou máte radu na závěr?

Rozhodně je dobré si uvědomovat, že pokud člověk zvládá každodenní život – že vstane z postele, vypraví děti do školy a tak dále – že je vítěz života. Od nás psychologů se očekávají rady, recepty, návody, ale věřím, že tím nejdůležitějším posláním je lidem ukazovat, jak již teď jsou schopní a obdivuhodní tím, co všechno zvládají.

Pokud v sobě člověk pocítí sebepřijetí, pak jde o opravdu veliký průlom v tom, jak vnímá sám sebe, dokáže si dát podporu, a tím je přirozeně více odolnější v tomto proměnlivém světě, kde ale vždy existuje jedna neměnná konstanta – a tou je láska. Tam se vždycky můžeme obrátit a najít směr, sílu, světlo a naději.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované