Jak bude vypadat Dvorecký most za miliardu: Ozdobí ho díla Krištofa Kintery

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Zkrátí v Praze cestování hromadnou dopravou, na kole i pěšky. Vylepší dostupnost populárních Žlutých lázní a stane se základem budoucího tramvajového okruhu. Není to však jen čistě užitková stavba. Dle tradice z minulých staletí bude Dvorecký most i architektonickou ozdobou Prahy, bělostnou bránou do města ve směru od jihu. V jeho podobě se přitom potkává kubismus a brutalismus.

Díky architektům bude zkultivované také jeho blízké okolí. Přibude zeleň v parkových úpravách od krajinářského architekta Zdeňka Sendlera a veřejná vybavenost včetně multifunkčního prostoru plného uměleckých děl, dobře viditelných i za tmy. Součástí bude i lustr zavěšený z mostovky nebo zahrada světel v podobě pouličních lamp z celého světa.

Most s předběžně odhadovanou cenou něco přes miliardu korun je ve výstavbě od září 2022, tedy tři roky. Oproti původním plánům se doba stavby prodloužila kvůli nečekaným geologickým podmínkám zjištěným při zakládání. Teď už je možné most přejít suchou nohou a práce se chýlí ke konci.

„Nyní se dokončuje betonování posledního, šestého pole mostovky (horizontální část mostu nad pilíři, na níž leží finální povrch - pozn. red.) uprostřed řeky a probíhá instalace tramvajové tratě. Budou následovat závěrečné práce na mostě – osazení zábradlí, instalace sdružených sloupů pro trakční vedení a veřejné osvětlení, povrchy mostovky,“ popisuje hlavní autor projektu, architekt Radek Šíma z Atelieru 6.

Zároveň se pracuje na úpravách okolí. Pokud nenastanou komplikace, most by se měl otevřít pro chodce a hromadnou dopravu na jaře příštího roku. Auta po něm jezdit nemají. Novou podobu dostane také dětská vodácká základna v místě a sousední čerpací stanice se změní v kavárnu.

Architekti chtěli od počátku pracovat i s výtvarníkem, který by most a jeho okolí oživil. Volba padla na známého sochaře Krištofa Kinteru, a ten se svým týmem vymyslel několik děl pro umístění na obou březích. Jejich podoba se pak stala součástí návrhu, s nímž autoři zvítězili v architektonické soutěži.

Na zlíchovské straně se umělci zaměřili na dosud zanedbaný prostor budoucí nájezdové smyčky pro cyklostezku. „To místo je sevřené dopravní infrastrukturou – z jedné strany vlaková trať, z druhé nájezd na magistrálu, nad tím jezdí tramvaje. A protože většina lidí to místo bude vídat z dopravních prostředků, uvažoval jsem, že je potřeba tam přijít s něčím, co bude dobře viditelné, co bude vysoké, a když to bude svítit, tak o to lépe,“ vysvětluje Krištof Kintera.

Nabízel se návrat k lampám veřejného osvětlení, s nimiž sochař pracoval už dřív. Ale nápad chtěl posunout dál, a tak se zrodila ambiciózní myšlenka sehnat lampy z různých měst z celého světa a sestavit z nich světelnou instalaci. Na jejich sbírce Kinterův tým pracuje už několik let, chopila se toho hlavně sochařova kolegyně Jana Ptáčková. Sháněli jen samotné lampy bez stožárů, ty k nim Kintera nově sochařsky dotváří.

Výsledkem bude něco na způsob botanické zahrady plné světel. „Dal jsem tomu symbolický název, že světlo zvítězí nad tmou, Light Removes Darkness. Je to o nekonečném boji dobra a zla, který se odehrává ve všech dobách a bohužel asi i dál pokračovat bude,“ popisuje Kintera.

První várku lamp z ciziny se podařilo zajistit s pomocí partnerských měst hlavního města Prahy. „Klíčovým spolupracovníkem byla i celosvětová síť kanceláří Českých center,“ nastiňuje Jana Ptáčková. Umělci požádali o pomoc také pracovníky českých zastupitelských úřadů. „Občas chvíli trvalo, než pochopili, co po nich žádám, ale vesměs se nadchli hned. Nejtěžší bylo vysvětlit, že sháníme lampy staré, klidně nefunkční, které leží někde ve skladu a nemusí na první dojem působit reprezentativně,“ popisuje Ptáčková.

Pro akci se podařilo nadchnout i galeristy z celého světa s vazbami na Kinteru a spoustu přátel. „Vznikla rozsáhlá operace, která je opravdu velkou synergií. Kdyby ten projekt měl mít titulky, tak by vypadaly jako od velkého amerického filmu,“ komentuje počet zúčastněných Krištof Kintera. Lamp mají nyní 78 ze zemí ze všech světadílů a doufají, že dosáhnout osmdesátky. Lampy pocházejí třeba z indonéské Jakarty, Budapešti, Lucemburska, Ázerbájdžánu, Vatikánu, ukrajinské Buči nebo z bulváru Champs-Élysées v Paříži.

Na opačné, podolské straně mostu pod jeho posledním polem architekti spolu s Kinterou navrhli relativně velký multifunkční prostor, který bude plný zábavných prvků. Sám Kintera ho vnímá jako takzvaný Gesamtkunstwerk, komplexní umělecké dílo, kde pracoval s klasickými sochami, ale i se světlem a zvukem. Tvarováním ze soustavy trojúhelníků přitom přirozeně navázal na kubistickou podobu mostu.

„Všechno to má vytvořit téměř až magické, unikátní prostředí. Ale hlavně to má být místo, kde je nějaký život. Je tam připravené prostředí pro obrovskou škálu aktivit,“ popisuje Kintera. Část je určená pro skejtování. „Když jsme štěpili ty plochy (na trojúhelníky – pozn. red.), tak jsme zjistili, že po tom kubismu se velmi dobře skejtuje,“ říká pobaveně sochař.

Prolínat by se tu však měly různé komunity. Své si tu najdou otužilci vyhledávající koupání v řece nebo lezci na boulderech. Malý amfiteátr může sloužit k pořádání koncertů, divadel, autorských čtení i pro denní aktivity škol. „V našich představách by to místo mělo fungovat jako multikomunitní prostředí. Navíc má být permanentně divadelně osvětlené soustavou svítidel. Je to taková scénografie ve veřejném prostoru,“ upřesňuje Kintera.

K tomu poslouží velký industriální lustr zavěšený z mostovky, nakloněná lampa nebo další nahnutá z úrovně mostu. Zvukovou kulisu k tomu dodá umělecky ztvárněný Kinterův tlampač zvaný Sound Machine. Fungovat bude jako veřejný jukebox.

Po naskenování QR kódu si budou moci zájemci vybrat hudbu a zvuky z neortodoxně pojaté nabídky, dělené nikoliv podle žánrů, ale podle nálad, jako je melancholická nebo šťastná. „Spolupracovali jsme na tom s Pavlem Klusákem a dalšími dramaturgy. Budou tam i nějaké hity, ale většinově to jsou dost zvláštní skladby a zvuky všech možný žánrů – od Smetanovy Vltavy přes severský doom metal po eskymácké ukolébavky,“ popisuje Kintera.

Celý prostor bude „strážit“ betonová, kubisticky tvarovaná socha mladíka s nadměrně velkou hlavou zvaná Heavy Head Boy, která už je na místě nainstalovaná. Může připomenout depresivního androida Marvina ze Stopařova průvodce po galaxii. Kinterovou inspirací však byla socha Myslitele od Augusta Rodina, kterou volně parafrázoval.

„Není to veselá socha, je to socha o zádumčivosti, o myšlení a přemýšlení nad stavem světa. Máme z čeho mít těžkou, velkou hlavu, protože situace kolem nás, myslím, není moc dobrá,“ vysvětluje autor. Sochu má rozeznívat elektronicky řízený vodní systém.

Jako kontrast k hranatým kubistickým tvarům Kinterův tým na místo vymyslel zaoblený stánek s občerstvením ve tvaru fazole, nazvaný Foodzole. Tvarem odkazuje na díla sochařů Hanse Arpa či Constantina Brancusiho.

Zatím však není jisté, zda nebo kdy na místě bude stát. Autoři se už dlouho snaží prosadit ho v místě záplavové zóny, kde je omezená výstavba. „Pevně věřím, že najdeme nějaké řešení. Foodzole tam jednou bude, jen s nějakým zpožděním,“ říká optimisticky Kintera. O všechna umělecká díla bude po jejich instalaci pečovat Galerie hlavního města Prahy.

Zvoleným materiálem, bílým betonem, most navazuje na tradici brutalismu. Svými tvary zase na českou kubistickou architekturu, která je celosvětově unikátní.

Autoři tak navázali i na místo plné kubistických domů kousek po proudu pod Vyšehradem. Ale zároveň na tradici pražských mostů. S výjimkou toho železničního a Trojského mají všechny společné rysy – jsou bez konstrukce nad mostovkou, obloukové a s pilíři na celou šíři mostovky. „To dělá z pražských mostů jedinečný celek, kterého jsme chtěli být s naším návrhem součástí,“ nastiňuje architekt Radek Šíma.

Geometrie stavby složená ze soustavy trojúhelníků přitom nebyla prvotním záměrem, ale vzešla z požadavků na konstrukci. Most měl dle zadání vést šikmo přes řeku a zároveň mít už zmíněné parametry - být bez konstrukce nad mostovkou, obloukový a s pilíři podpírajícími mostovku v celé její šířce.

Aby voda mohla pod mostem volně protékat, bylo potřeba pilíře vůči horní části konstrukce trochu natočit. „Uvědomili jsme si, že vše v zadání je šikmé, nějak natočené a že existuje výtvarný princip, který se zadáním nebude bojovat, ale půjde s ním ruku v ruce – kubismus,“ vysvětluje architekt Šíma.

Radek Šíma na projektu pracoval s kolegou z Atelieru 6 Štěpánem Braťkou, rovnocennými partnery byli architektům mostaři z kanceláře Tubes – Petr Souček jako hlavní projektant a jeho spolupracovník Martin Blatský. „Návrh jakéhokoli mostu je především problém stavebně konstrukční a z toho vyplývá zcela zásadní role právě mostařů,“ vysvětluje Šíma. Jako materiál na stavbu zvolili klasický železobeton.

Radek Šíma se spolu s kolegy zabývá i dalšími místy kolem mostu. Jedním z nich je klubovna dětské vodácké skupiny Šán, která měla na podolském břehu Vltavy tradici delší než 70 let. Velkou část jejího pozemku bylo nutné vyčlenit pro nový most a budovy klubu byly navíc ve špatném stavu. Proto magistrát rozhodl, že se areál zbourá a postaví znovu. Návrh dostal na starost Atelier 6.

Základna bude menší než dřív, zato nová a moderní. Autoři už odevzdali projektovou dokumentaci pro sloučené územní a stavební povolení a architekt Šíma doufá, že po dokončení mostu se plynule naváže stavbou tohoto areálu.

„Náš návrh je inspirován historickým objektem Českého Yacht klubu v Podolí – dřevěná fasáda z tmavých prken s bílými okenními rámy. Po celou dobu výstavby sbíráme prkna z bednění mostu, která hodláme opětovně využít na výstavbu klubu. Taková cirkulární ekonomika,“ vysvětluje architekt Šíma.

Atelier 6 vyvíjí aktivitu rovněž na zlíchovském břehu, i zde chtějí architekti nově vyřešit komplexně celé předpolí mostu. V kontaktu jsou se soukromým investorem, který má v plánu přestavět zdejší čerpací stanici na kavárnu. „To je ale samostatný příběh, finančně oddělený od výstavby mostu, který financuje stávající nájemce a budoucí spolunájemce,“ vysvětluje Radek Šíma. I na tomto projektu má podíl Krištof Kintera.