Hlavní obsah

Fyzioterapeut Frána: Když ve světě chcete víc peněz, musíte víc pracovat

Foto: Archiv Michala Frány, Seznam Zprávy

Michal Joshua Frána chystá pomoc pro děti od Česka až po Indii.

Reklama

30. 11. 2021 17:30

Fyzioterapeut Michal Joshua Frána pomáhá i úspěšným sportovcům. Proč pacient přichází, pozná už podle chůze. „Někdy si stoupneme s kolegy na ulici a zkoušíme diagnózy, co komu je,“ říká v rozhovoru.

Článek

Michal Joshua Frána je představitel mladé generace předních českých fyzioterapeutů, kteří se naučili velmi tvrdě pracovat a hodně studovat. Viceprezident České podiatrické společnosti má dnes v Praze úspěšnou kliniku. Zdokonalil se u profesora Koláře a dál s ním rozšiřuje poznatky z oboru.

Pomáhá i vrcholovým sportovcům, například zápasníkovi kategorie MMA Karlosu Vémolovi. A chystá zlomovou pomůcku, která by mohla pomáhat dětem od Česka až třeba po Indii.

Foto: Archiv Michala Frány, Seznam Zprávy

Michal Joshua Frána se svým vynálezem – rastrem na posouzení zakřivení páteře

Už když pacient přichází, tak vidíte, co mu je?

Pro pacienty si chodím a už když jdou, tak to poznám. Noha, pánev, bolavá záda. U vás jsem viděl, že jdete nakřivo. Když vidím pacienta, říkám si, je to asi to a to, a pak se ptám. Většinou jde o bolest nebo schází nějaký pohyb. Poznám to u dítěte od šestnácti měsíců dál. Někdy si stoupneme s kolegy na ulici a zkoušíme diagnózy, co komu je. Taková pracovní deformace. A protože člověk má za léta v oku symetrii, pozná, co je rovně a co nakřivo. Nechal jsem si nedávno takový vynález pro symetrii patentovat. Prevence v symetrii mne velmi zajímá.

Michal Joshua Frána

Od roku 2008 se věnuje fyzioterapii a podiatrii, řídí jednu z předních sportovních fyzioterapeutických poliklinik v Praze. V současné době je poliklinika nejlepším zařízením při výrobě ortopedických vložek, stélek a sportovních speciálek v ČR.

Zaměřuje se na fyzioterapii pro sportovce, DNS, podiatrii všech věkových skupin a lymfoterapii. Veškeré poznatky uplatňuje při práci s olympijským týmem, několika českými reprezentacemi a mnoha individuálními profesionálními sportovci z celého světa.

Je viceprezidentem České podiatrické společnosti, členem Americké podiatrické asociace a v USA také často působí.

Co to je za vynález?

Inspirovalo mě k němu zrcadlo, to ale do tělocvičny nebo do školy není úplně ideální. Když to dobře dopadne, vznikne ucelený systém, jakým způsobem preventivně napříč školou, sportem, ordinací propátrat populaci a říci, ten je rovný, ten křivý, ten má telefonní krk… Protože děti z domácí covidové výuky vypadají špatně, podepsalo se to na nich. Odsoudili jsme je k tragickým stavům držení těla.

Říkám tomu zatím pracovně rastr. Je to pomůcka ideálně asi z umělé hmoty, dva metry vysoká, metr široká, se speciálními znaky. Je pro kohokoli a změřit se na ní dá celá škola. A rychle. Ve stejném „jazyce“ ukazuje každému, jestli stojí rovně, nebo má vychýlení a jak vážné to vychýlení je. Dvě stěny s podložkou, do které se postaví dítě, a třeba tělocvikář hned vidí. Může pak preventivně volat rodičům, dítě poslat na vyšetření. Není tam jediný text, není to označeno žádnými písmeny nebo čísly, ale je to rozděleno na speciální kostičky. Takže rozdíl oproti normálu může být třeba jedna nebo také čtyři kostičky.

Děti z domácí covidové výuky vypadají špatně, podepsalo se to na nich. Odsoudili jsme je k tragickým stavům držení těla.
Michal Joshua Frána

Můžeme to používat v Benešově, v New Yorku nebo na chudém indickém venkově. Kdekoli, protože jednoduchý návod se jen přeloží. Líbí se mi to proto, že to mluví s každým. Je to prevence a rád bych v tom viděl všechny prvňáky, právě teď v době koronaviru. Ve škole to může vydržet několik let. Když tím projdou děti od první třídy do devítky, budou mít ve škole devět let historie nějakého narovnání nebo nakřivení dítěte.

Jak to uvést do života?

Už jsem to prodal do USA, kde budou umět ošetřit práva. A budu z toho chtít pochopitelně nějaký podíl na zisku.

Sportovci dobře spolupracují

Velkou část vašich pacientů dnes tvoří sportovci, proč?

Vědí, že se ve sportovním prostředí už dlouho pohybuji. Většinou se chtějí rychleji uzdravit a dobře spolupracují. Je to pak pro mne různorodější. Není všechno jen kancelář, počítač… Když přijde sportovec a řekne: „Já chci být o vteřinu rychlejší“, to je výzva.

Kdy jste se jim začal věnovat?

Lidem z prostředí bojových sportů se intenzivně věnuji od roku 2013. Teď mám na starosti tři roky také in-line bruslaře. Ale chodí i sportovci z jiných odvětví a je mi jedno kdo. Vědí, že u mne mají profesionální přístup a diskrétní prostředí, málokdo chce otevřeně odhalovat své zdravotní problémy. S výjimkou Karlose Vémoly, protože ten už se schovat prostě nemůže, kolem něj už je velký mediální cirkus.

Sportovci vědí, že u mne mají profesionální přístup a diskrétní prostředí. Málokdo chce otevřeně odhalovat své zdravotní problémy.
Michal Joshua Frána

Jaké to je, léčit pana Vémolu?

Karlos chce spolupracovat, snaží se, aby ho tělo méně limitovalo. Víc ale někdy chce, než tělo v tu chvíli zvládne. Třeba při uzdravování, které vyžaduje nějaký čas. On nerad čeká. Ale to já chápu, také nesnáším čekání, také chci všechno hned. I já chci zázrak. Teď jste přišli, nemohli jste se narovnat a odcházíte narovnaní po svých. Chci, aby někdo, kdo přišel s problémem, velkou bolestí, odešel buď bez bolesti, nebo s tak malou bolestí, aby řekl: Tohle bylo dobré, je mi o 80 procent lépe.

Foto: Archiv Michala Frány, Seznam Zprávy

Michal Joshua Frána s Karlosem Vémolou.

Kdyby vám teď zazvonil telefon a byl tam proslulý zápasník Connor McGregor, asi neřeknete ne?

Trochu bych váhal, protože nemám volný čas a terapie jsou přesně rozplánované. Na druhé straně ale bych rád vyhověl, protože zrovna tomuto druhu sportu rozumím a cítím se silný v kramflecích.

Tak si představte, že by McGregor za chvíli zavolal a řekl, přiletím privátním jetem, spěchá to, můžu zítra až pozítří.

Asi by to šlo, ale s tím privátním letadlem to funguje už teď. Lidé, kteří létají, vědí, za čím letí, i když je to stojí spoustu peněz. Když jsem v Americe – teď v prosinci tam budu zase působit – stává se to častěji.

Chodí za vámi sportovci i proto, že se chtějí zlepšit?

Ti na doporučení jdou s bolestí nebo jejím ignorováním, což způsobí nějaký průšvih, pohybové omezení. Další se ještě někde chtějí zlepšit, můžou přijít i preventivně, jiní z jakési zvědavosti. Aha, ten a ten chodí ke Kolářovi, k Fránovi… to bych měl zkusit taky.

Nebo k nám přijdou na podiatrii kvůli vložkám do bot. Mají své fyzioterapeuty, proto se jim nepleteme do fyzioterapeutické péče, ale dáme třeba aspoň zpětnou vazbu a poradíme.

Musím však zdůraznit, že sportovci nejsou pro mě důležitější než ostatní – důchodci, postižení, těhotné ženy, matky na mateřské, obyčejná bolavá záda atd. Mám rád všechny skupiny a je fajn umět všechno. Pak můžu být ten chytrý, za nímž třeba i kolegové přijdou pro radu.

Ve Spojených státech mají nejpropracovanější vzdělání

Jak je to dnes s konkurencí v oboru?

Dám příklad profesora Koláře, který ordinuje pár set metrů ode mě. Teď se s ním relativně často vídám, on spolupráci chce a nevnímá mne jako konkurenci. Ptal jsem se ho, zda mu to nevadí. Řekl: „Vůbec ne, my ve fyzioterapii nemáme konkurenci.“ Jeho postoj je dán i velkým životním nadhledem. A proto to funguje. Když jsem pracoval na pražském Andělu, čas od času někdo volal, že mu přetahuji pacienty. Samozřejmě, že to byl nesmysl, proč bych to dělal.

Jaká je spolupráce s profesorem Kolářem?

Pracuji s tím, co mne naučil. Je pro mne inspirací, jak se na pacienta podívat jinak, jinýma očima. Když budu potřebovat poradit, dá mi radu nebo tip. Je dobré, i když pacienta nevidíte, slyšet náznak vyšetření a umět pomoci. Já se snažím dělat to samé. Když se potřebujeme poradit o nějakém pacientovi, jedu za ním. Stojí mě to tři minuty. Máme takové minikonzilium. Je dobré mít zpětnou vazbu.

Pochopil jsem, že vás láká praxe v USA. Proč právě tam?

Když člověk vyčerpá zdejší lektory, potřebuje jet do zahraničí. Na svůj první podiatrický světový kongres jsem jel v roce 2016 do Montrealu, kde jsem si udělal kontakty a začal sbírat informace po světě. V roce 2019 byl další kongres v Miami, letos měl být v Barceloně, ale kvůli covidu bude až příští rok. Jsem i členem Americké podiatrické asociace a když už v USA pobývám, vždycky někoho z kolegů navštívím a vzdělávám se. Proto nemám v Čechách, pokud jde o podiatrii, konkurenci. V USA mají nejpropracovanější vzdělání.

Jak je to u nás?

I tady se na tom už pracuje. Jako viceprezident České podiatrické společnosti jsem slíbil, že vytvoříme vysokoškolský obor. Ještě oficiálně neexistuje, ale chystáme ho. Problém bude v tom, že ne všichni lékaři budou svolní s tím, že vznikne minichirurgie nohy. Například odstranění zarostlého nehtu. Když má pedikér skvělý grif, což třeba Petr tady u mě na klinice má, lehce ho odstraní. Nic neřeže a ani to nekrvácí. Proč by to odborníci nemohli dělat, když k tomu budou mít vysokoškolské vzdělání?

Řekl jste, že v podiatrii v Čechách nemáte konkurenci, to zní troufale…

Jsme například vynikající ve výrobě ortopedických vložek. Proč? Protože mám vynikající tým – kromě mne je tu výborný fyzioterapeut a skvělá protetička… V Čechách se používají prefabrikáty, které se zespodu dolepují, což podle mě nestačí. Jsme jediní v Čechách a na Slovensku, kdo vlastní speciální frézu. Všechny korekce kreslíme na míru. Takže ano, je to tak, nemáme konkurenci.

+1

Ještě k USA, zdravotnictví mají špičkové, ale jejich systém může být někdy krutý.

V něčem ano, ale v něčem dokáže být drsně spravedlivý. U nás jsme někdy moc hodní. Dám jediný příklad: Jsou lidé, kteří se projedí k cukrovce a inzulinu. Proč bychom jim měli platit nějakou doplňkovou léčbu? Proč někomu, kdo má 190 kg, je evidentně „mekáčový“ typ, bychom měli platit podvázání žaludku a následnou péči? Když se sám dobrovolně vyjedl?

Platí to i pro váš obor?

Samozřejmě, vadí mi pasivní příjem zdravotní péče. Že chodí lidé tam a tam, točí si kolečko po ordinacích, ale vlastně se nechtějí aktivně léčit. Dnes jsou například jakýmsi zaklínadlem chronické bolesti zad. Lidé na to dostanou dokonce invalidní důchod, ale proč, když s tím nic aktivně nedělají?

Dnes jsou například jakýmsi zaklínadlem chronické bolesti zad. Lidé na to dostanou dokonce invalidní důchod, ale proč, když s tím nic aktivně nedělají?
Michal Joshua Frána

Jaké je naše zdravotnictví?

Unavené. Z koronaviru, z toho, že je vše už roky stejné. Máme dlouhou dobu systém, který nějak funguje a určitě je pro občany vstřícný. Někdo je lépe zaplacený, někdo hůř, někdo je ve velké nemocnici, někdo v malé… Ale velmi často to bohužel skončí na tom, že kdo nechce dělat, nechce se předřít, má se vlastně dobře. Udělat si vyšší vzdělání není podmínkou k vyššímu platu, když to nevyžaduje zaměstnavatel. A on to často nevyžaduje, protože mu stačí bakalář a nemusí připlácet. Když chcete ve světě víc peněz, musíte víc pracovat. Neznamená to, že jdete za šéfem a chcete přidat.

Začátky se skládacím lehátkem

Jaké máte kromě sportovců pacienty?

Většinou na doporučení a nezřídka létají i z dálky. Od New Yorku přes Evropu až po Sydney. Kdyby si mysleli, že zdravotnictví u nás za nic nestojí, tak tu nebudou. Ale oni létají do Čech a absolvují tu klasické kolečko vyšetření – gynekologie, zubař, interna, praktik a já. Jsou tu čtrnáct dní až měsíc a letí zase zpátky.

Vezmete cizího člověka s akutním problémem?

Ano, ale není to automatické, protože je potřeba někoho jiného zrušit. Moji podřízení musí někomu zavolat a poprosit ho, zda můžou dnešní návštěvu přesunout.

Je těžké založit si vlastní kliniku?

Mnoho lidí si myslí, že udělat zdravotní zařízení je snadné. Není. Já začínal se skládacím hliníkovým lehátkem. Dodnes mi překáží v garáži, ale z nějaké nostalgie ho stále mám. Když pak někdo přijde a diví se, že nejsme ve sklepě, kde často rehabilitace bývají, odpovídám: Nejsme. A to už tady bylo všechno takhle připravené? Ptají se. Ne, to jsem si nechal postavit, na to jsem si vydělal, odpovídám.

Od kdy se vlastně zabýváte fyzioterapií?

Od roku 2008, ale cesta k ní nebyla přímočará. Rozhodně jsem nikdy nebyl jedničkář, zjistili mi i nějaké disporuchy. Nejdřív jsem vystudoval střední obchodní akademii, jak to chtěla maminka. Později jsem zjistil, že to byl výborný oborový základ pro zdravotní fakultu a zdravotnictví vůbec. Výhody? Umím počítat, účtovat a psát všema deseti.

Nejdřív jsem vystudoval střední obchodní akademii, jak to chtěla maminka. Později jsem zjistil, že to byl výborný oborový základ pro zdravotní fakultu a zdravotnictví vůbec.
Michal Joshua Frána

A protože jsem chtěl dělat s lidmi, nastoupil jsem po škole za bar na Staroměstské náměstí. Udělal jsem si Old school bartending, takže můžu míchat drinky po celém světě. Ale za barem mi vadilo, že šéfy vůbec nezajímalo, kdo jsem. Bylo nás tři sta na směně, takže jsem nebyl ani kus, prostě špína. Naštval jsem se a odešel. Bylo mi teprve devatenáct, ale byla to skvělá škola. Naučil jsem se tehdy, co nechci.

Co bylo dál?

Věděl jsem, že chci dělat s lidmi, něco rukama… a zjistil jsem, že v Plzni mají obor fyzioterapie. V přijímacích zkouškách jsem nakonec ke svému překvapení skončil na 13. místě. Od prvního ročníku už byly praxe a já si řekl, že prvně v životě nechci skončit jako předposlední. Dřív mi to stačilo, ale teď jsem věděl, že jsem šikovnější než někteří spolužáci, a když budu dobrý, můžu pracovat všude po světě. Protože lidská těla jsou všude stejná.

Ještě při škole jsem začal pracovat na ambulanci. To bylo něco, dívat se, jak se to dělá. Jaká je terminologie, jak se dá vyšetřit rychle, špatně, dobře nebo úplně perfektně. Psal jsem zprávy poslepu všemi deseti a ještě se díval na vyšetření. Hodně jsem okoukal a naučil se.

Naučil jste se i komunikovat…

Umět mluvit je důležité, je to hned v závěsu za uměním naslouchat. Zajímá mě, co lidem je a jak se mají. Když paní řekne, že spala strašně špatně, tak vím, že tělo nebude asi v nejlepší kondici. A když je třeba odvést pozornost od nějakého „prokřupání“, musím to šikovně zařídit.

Jste fyzioterapeut, ale zároveň i podiatr, tedy specialista na nohy?

Ano, i když je to vlastně disciplína od šlapky až po vlasy, protože všechno se vším souvisí. Zdraví i nezdraví se v nohách hodně projevuje, a proto mě podiatrie nejvíc baví. Umím nohy velmi dobře objektivně vyšetřit. Mám na to kvalitní přístroje a za výsledkem si stojím.

Jak moc hraje v pohybových problémech psychika?

Nedávám rady, ale poslouchám. Většině lidí stačí, když to někomu řeknou. Stres samozřejmě působí. Taky únava, nebo když si člověk vnutí myšlenku, že je pozitivní na koronavirus a má zvýšenou teplotu. Strach ochromí všechno. Kdo se bojí, bude chromý. Ale u mě se pacienti nemají čeho bát.

Dá se nějaký problém vyřešit za jednu návštěvu?

Existuje systém potíží, blokád, kdy kosti nejsou vůči sobě v ideálním postavení, a třeba bez základního zacvičení se s tím křupne. Zázračný mechanismus třívteřinové péče a… problém je pryč. Když je tělo osvalené, funkční, tak se to třeba už nevrátí. Mnohdy stačí rada: Dnes si dejte klid.

Strach ochromí všechno. Kdo se bojí, bude chromý. Ale u mě se pacienti nemají čeho bát.
Michal Joshua Frána

Na stěně máte obrázky srovnání pohybů dítěte a dospělého. S dětskými pohyby se dnes hodně pracuje, proč?

Je to metoda, která umožní pacientovi, aby si připomněl, co kdysi jako dítě dělal. Anebo aby to zkusil nadrezurovat. Dítě ve čtvrtém měsíci leží na zádech a umí zvednout nohy nahoru. Říkám pacientům, představte si, že ležíte na zemi a dáte si nohy nahoru na gauč. Je to univerzální spojovník, jak pacienta uzdravit.

Je v našich tělech vidět nějaký vývojový trend, co se za roky mění?

Dostáváme se k tématu na začátku. Mění se výrazně postavení páteře. K horšímu. Stejně jako kondice. Covid to jen umocnil. Žijeme v civilizační ohrádce, a to není dobře. Ptám se dětí, zda umí jezdit na kole, často se dozvídám, že ne. Umíš přelézt plot? Já nevím, asi ano. Kdy jsi ho přelezl naposledy? My v paneláku nemáme plot. Umíš udělat kotrmelec? Dozvím se od maminky, že moc ne.

Může za to asi dost mobil…

Dítě, které ještě neumí číst, zmáčkne obrázek zeleného telefonku a klikne na obličej maminky. Ví, že se dovolá. Telefon je pro dítě zábava, spojení se světem a něco, proč nepůjde ven, kde může chodit po obrubníku. Nebo skákat ve škole jak trdlo jen po modrých dlaždičkách. Dnes to děti neumí. Proč taky?

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované