Článek
Už rok po komunistickém převratu v únoru 1948 se připravovalo ozbrojené protirežimní povstání, do něhož byli zapojeni i důstojníci československé armády. Někteří z nich působili dokonce v jejím „srdci“ – v generálním štábu. Mezi nimi byl i podplukovník Vilém Sok-Sieger.
Podzemní organizace Praha-Žatec ale byla Státní bezpečností odhalena a Sok-Sieger nakonec skončil na šibenici. Spolu s ním byli popraveni také kapitán Karel Sabela a Miloslav Jebavý, jejichž těla skončila ve společné šachtě na pražském hřbitově v Ďáblicích.
Kde přesně, nebylo však dlouho jasné. Komise pro řešení otázek masových hrobů na Ďáblickém hřbitově letos v rámci bádání došla k závěru, že tři odbojáři leží v hrobě v šachtě č. 14. V současné době se archeologové spolu s dalšími odborníky snaží zjistit, zda se nachází na správném místě.
Ďáblický hřbitov
Založen byl roku 1912 jako nové ústřední pohřebiště pro Prahu.
Se svými více než 29 hektary je po Olšanských hřbitovech druhým největším pohřebištěm na území hlavního města.
Autorem architektonického řešení je architekt, urbanista, scénograf a malíř Vlastislav Hofman (1884–1964).
Areál hřbitova je mimořádně cennou památkou nejen z hlediska architektonického, ale především proto, že jde o místo posledního odpočinku jak obětí nacismu, tak především komunistického teroru z padesátých let.
Podle aktuálních poznatků se v hromadných hrobech nacházejí ostatky 113 politických vězňů a dalších obětí politicky motivované represe po roce 1948.
Mezi nimi byl i farář Josef Toufar umučený v únoru 1950. Jeho ostatky byly vyzvednuty v listopadu 2014 a o měsíc později pochovány v Číhošti.
Vilém Sok-Sieger, který se před protikomunistickým odbojem zapojil také do toho protinacistického a zúčastnil se Pražského povstání, se narodil v prosinci 1902 v Berouně. Jak píše historik Petr Mallota v knize Popravení z politických důvodů v komunistickém Československu, v roce 1922 se nechal dobrovolně odvést do armády.
Těsně unikl smrti
V roce 1927 nastoupil do kurzu pro dělostřelecké provozovatele z letadel a od června do srpna vykonal celkem 15 letů v celkové délce více než šesti hodin. Právě jeden ze zkušebních letů se mu ale málem stal osudným.
V srpnu 1927 byl přidělen k leteckému pluku do Milovic, odkud začátkem července 1928 v ranních hodinách odstartoval ke cvičnému letu dvojplošník Aero Ab-11. Pilotoval ho četař Josef Serbousek. Jako pozorovatel s ním letěl právě Sok-Sieger.
„Stroj byl vybaven radiostanicí, s níž se měl ve výšce tisíc metrů pokusit navázat spojení s pozemním stanovištěm,“ uvádí Petr Mallota, který působí v Ústavu pro studium totalitních režimů.
Vál silný nárazový vítr, ten však katastrofu nezpůsobil. Ani technická závada. „Důvod byl patrně banální – Serbouskova dívka,“ konstatuje historik. Podle očitých svědků pilot ve výšce pouhých 50 metrů zamířil s přiškrceným motorem nad železniční stanici, u níž dívka bydlela. Při tomto manévru ale přehlédl vedení vysokého napětí a ve snaze se mu na poslední chvíli vyhnout stoupavou zatáčkou ztratil rychlost a stroj se zřítil.
Na zemi se okamžitě vznítil. Třiadvacetiletý pilot, který seděl vepředu, neměl šanci přežít, patrně zemřel hned po nárazu. Vilém Sok-Sieger měl neuvěřitelné štěstí: Nejenže mu pád letounu nezpůsobil závažná zranění, ale ještě ze stroje vypadl a neuhořel. Od plamenů ho odtáhli dva četníci, kteří se shodou okolností nacházeli opodál. I tak Vilém Sok-Sieger utrpěl popáleniny a skončil v nemocnici.
Ze Siegera se stal Sok
Po návratu z léčení pokračoval ve vojenské kariéře, působil mimo jiné v Josefově, Košicích, Rakovníku nebo v Hradci Králové. Okupace republiky v březnu 1939 ho zastihla v Trenčíně. Po rozpuštění branné moci byl odvolán do Prahy, kde byl posléze zařazen k Protiletecké ochraně.
Okamžitě se zapojil do odboje. Pomáhal například organizovat útěky československých důstojníků do zahraničí, předával zpravodajsky důležité informace nebo pomáhal rodinám, které se staly obětí nacistického teroru.
V květnu 1945 se zapojil do Pražského povstání. Jako pozorovatel předával hlášení o bojové situaci, stavěl barikády, a když se mu podařilo získat pušku, zúčastnil se v centru Prahy „vyčišťovacích“ akcí proti izolovaným německým vojákům a kolaborantům. Po osvobození se vrátil do služeb armády.
V roce 1948 zažádal o změnu jména. Původně se totiž jmenoval Sieger: Šlo o německé příjmení, které mělo navíc v češtině hanlivý nádech – „Sígr“. Od června 1948 mohl používat jméno Vilém Sok.
Rok 1948 znamenal pro tohoto důstojníka ale mnohem větší životní přelom. Záhy se totiž zapojil do protirežimního odboje. Ostatně už půl roku po komunistickém převratu se v jeho hodnocení objevuje, že jeho postoj k lidově demokratickému zřízení „není srdečný, ale tendenční“ a „politicky nelze k němu míti důvěry“.
Brutální mučení
K odbojové skupině Praha-Žatec se Vilém Sok-Sieger dostal prostřednictvím své neteře Věry Jirátové z Hrušovan u Chomutova, která v organizaci fungovala jako spojka. Ozbrojené povstání proti komunistickému režimu se původně mělo uskutečnit 12. února 1949, ale termín se několikrát změnil.
„Podplukovník Sok-Sieger dostal za úkol navázat kontakt s představiteli posádky v Milovicích, aby se s ní dalo pro povstání počítat. Zároveň měl odtud opatřit důležité informace ohledně nálad mužstva, druhu a množství zbraní včetně počtu obrněných vozidel,“ uvádí historik Petr Mallota.
Vedle toho Sok-Sieger slíbil, že se pokusí získat přehled o zbraních v některých pražských továrnách. A také byl požádán, aby vytipoval vhodné důstojníky pro vedení povstání v hlavním městě. Jenže připravovaná akce byla odhalena. Vilém Sok-Sieger byl zatčen 7. března 1949 na služební cestě v Domažlicích.
Okamžitě následovala vazba, příslušníci vojenského Obranného zpravodajství byli pověstní svým bestiálním zacházením s vězni. „Mezi zajištěnými byl i pplk. Sok-Sieger, na kterého zbití mělo takový vliv, že vyslýchající orgány vynutily na něm doznání,“ uvedla manželka Anna v dopise Generální prokuratuře v roce 1968, kdy usilovala o potrestání vyšetřovatelů, kteří jejího manžela týrali a skoro ho umlátili k smrti – byl natolik zbitý, že byl v tváři úplně černý.
Marná žádost o milost
Komunistická StB vypracovala trestní oznámení na patnáctičlennou skupinu z ilegální organizace Praha-Žatec v dubnu 1949, o měsíc později zpracovala Státní prokuratura Praha obžalobu. Proces se odehrál na přelomu května a června. Pět osob včetně Soka-Siegera bylo za velezradu odsouzeno k smrti oběšením. Odvolání i žádost o milost, kterou podal i Sokův čtrnáctiletý syn, byly zamítnuty.
„Velmi vás prosím, pane presidente, abyste dobrotivě udělil mému otci milost a trest smrti změnil v trest na svobodě, abych aspoň někdy mohl svého otce spatřiti a těšiti se, že budu moci svým vzorným chováním a pílí vykoupiti vinu otcovi,“ napsal syn Vilém.
Poprava všech pěti odsouzených byla vykonána brzy ráno 18. července 1949. Vilém Sok-Sieger byl oběšen 20 minut po páté, v půl šesté konstatoval lékař smrt. „Podle úředního záznamu neměl vězeň žádná přání ani vzkazy. Jeho tělo bylo odvezeno k pitvě do Ústavu pro soudní lékařství v Praze,“ konstatuje Petr Mallota z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Pomstě komunistického režimu neunikla ani Anna Soková, která byla za údajnou spoluúčast na manželově „protistátní“ činnosti 13. května 1949 zatčena a po výsleších zařazena do jiné odbojové skupiny v rámci organizace Praha-Žatec. V červenci 1949 byla za velezradu odsouzena na pět let těžkého žaláře. O syna Viléma se tehdy starala napřed babička a poté další příbuzní.
Skončil v hromadném hrobě
Vilém Sok mladší se dokonce setkal s Věrou Jirátovou, která jeho otce do odbojové skupiny Praha-Žatec přivedla. Její příběh je skoro neuvěřitelný: Při vlně zatýkání v březnu 1949 se jí podařilo uniknout, načež sedm let žila v ilegalitě u příbuzných a známých. Zadržena byla na základě udání v červenci 1956.
„Komunistická tajná policie si celou dobu myslela, že se jí podařilo utéct za hranice,“ říká historik Mallota. V prosinci 1956 stanula před soudem, který jí za velezradu udělil trest 15 let vězení. Díky prezidentské amnestii se však vrátila domů už v květnu 1960.
Anna Soková byla propuštěna z věznice v květnu 1954, načež se se svým synem, který se stal zubním laborantem, odstěhovala do Chomutova. Nejprve pracovala v tamních jatkách a pak jako dělnice ve státním podniku Osvobozená domácnost. V roce 1968 podala žádost o rehabilitaci svého muže, z níž ovšem po srpnové okupaci sešlo. Vilém Sok-Sieger byl rehabilitován až na podzim 1990 a v roce 2010 obdržel in memoriam Kříž obrany státu ministra obrany České republiky.
O osudu ostatků Viléma Soka-Siegera nebylo dlouho známo, jak s nimi bylo naloženo. „Jak prozrazují nově objevené dokumenty, tělo popraveného důstojníka skončilo na Ďáblickém hřbitově,“ dodává historik Petr Mallota z Ústavu pro studium totalitních režimů.
