Hlavní obsah

„Kdo nepoznal válku, nepochopí ji.“ Pamětníci vzpomínají na Jugoslávii

Foto: Profimedia.cz

Sarajevo v červnu 1992, dva měsíce po začátku obléhání.

Před 30 lety se rozhořela válka v bývalé Jugoslávii. Redakce Seznam Zprávy připravila seriál, v němž mapujeme kořeny konfliktu, život v obléhaných městech či to, jak vypadal útěk z rozpadajícího se státu.

Článek

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Paměť národa můžete podpořit i vy vstupem do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak na https://podporte.pametnaroda.cz.

Začátkem 90. let se po několika dekádách začala drolit Jugoslávie. Příběh to nebyl hezký. Tvořily ho ozbrojené konflikty, jež doprovázelo hladovění civilistů. Rozdělené rodiny. Popravy. Konečným výsledkem byl rozpad země na několik nezávislých států. Stín jednotlivých válek leží na oblasti doteď, co však za rozpadem stálo?

Srbsko-chorvatský politolog Dejan Jović se ve své odborné stati zaobírá sedmi často opakovanými argumenty: hromadícími se hospodářskými problémy, etnickou nenávistí, nacionalismem, kulturními rozdíly, mezinárodními politickými důvody, rolí osobnosti a teorií o „rozpadu impérií“.

Odborníci se nicméně shodují, že vinu nelze připsat jen jednomu faktoru a že debatu o rozpadu Jugoslávie stále nelze považovat za uzavřenou.

Od konce jugoslávských událostí ještě neuběhla taková doba a pamětníci stále mají co říct. Seznam Zprávy ve spolupráci s Pamětí národa přinášejí vzpomínky lidí, kteří zažili obléhání Sarajeva, ale i těch, kteří před válkou z Jugoslávie uprchli.

Měkký jugoslávský socialismus

Jugoslávský režim se na začátku osmdesátých let vzpamatovával ze smrti svého zakladatele a stále respektovaného vůdce Josipa Tita. Mnohonárodnostní i mnohonáboženská země, která byla víceméně umělým státním útvarem, totiž potřebovala někoho či něco, co ji udrží pohromadě.

Foto: Prachaya Roekdeethaweesab, Shutterstock.com

Jugoslávský vůdce Josip Broz Tito (portrét, který byl v roce 1985 použit na bankovku v hodnotě 5000 dinárů).

Právě Tito v předešlých letech působil jako silné pojivo a prostřednictvím hudby i potlačováním nacionalismu se snažil vytvořit jednotnou jugoslávskou identitu. I v tehdejším Československu patřil Tito hned po svém nástupu k moci - jakožto vůdce osvobozeneckého protinacistického boje, Slovan a komunista - k velkým politickým ikonám.

„Do jeho smrti jsme žili v iluzi měkkého socialismu, otevřeného Západu. Mohli jsme cestovat, nebyly žádné zakázané knížky nebo desky,“ vzpomíná novinář Igor Blaževič rodák z (nyní bosenského) Trebinje. „Západní hudba se u nás normálně prodávala. Jugoslávie byla geopoliticky kdesi mezi Západem a Ruskem, vyrůstali jsme v pocitu výjimečnosti.“

Koncem osmdesátých let pak postupně v celé Jugoslávii slábl vliv národních socialistických stran a do popředí se dostávaly strany nacionalistické a separatistické. Lidé se začali ptát, kdo je jaké národnosti, kdo je jaké víry. Společnost se začala dělit na Srby a Bosňáky. Atmosféra houstla.

Obléhání Sarajeva

„V Bělehradě a Záhřebu už byl silný nacionální náboj, ale Sarajevo bylo v pořádku. Vůbec jsme necítili, že jsou Chorvati, Srbové a Muslimové nějak zvlášť. Potom to začalo. Myslím, že to přijala a přinesla část venkova – alespoň do Sarajeva,“ přibližuje další jugoslávský vývoj pamětník Mirko Jelčič, IT expert.

Jakmile Bosna a Hercegovina vyhlásila 6. dubna 1992 nezávislost na Jugoslávii, došlo k obléhání Sarajeva vojsky Republiky srbské a Jugoslávské lidové armády.

Lékař Edib Jaganjac se jednoho dne vrátil ze Zenice domů a druhý den už ho srbské jednotky z města nepustily. „Tři měsíce poté jsem pochopil, že navzdory tomu, že ještě máme elektřinu a ještě si dáváme cappuccino, je válka. Z kavárny jsme koukali na kopec na druhé straně, kam padaly granáty a lidé utíkali jako mravenci,“ vzpomíná Jaganjac.

Foto: Shutterstock.com

Muž utíká přes území nikoho v centru Sarajeva. Šlo o oblasti, které byly na mušce ostřelovačů usazených ve svazích nad Sarajevem. Duben 1993.

Ve víru války

Válka se přelévala územím bývalé svazové republiky, hrůzy zažilo i Chorvatsko. Právě tam bylo několik Čechů svědky událostí, na které by raději zapomněli.

Iva Valdmanová působila v letech 1994 až 1995 v zemi jako mezinárodní pozorovatelka UNPROFOR – mírové operace OSN. „Je hrozné najít znásilněnou ženu. Mladého muže střeleného do týlu. Člověka s podřezaným hrdlem. Mrtvá zvířata uškrcená ve stájích. Nejhorší ale byla bezvýchodnost lidí, kteří ztratili domovy, nevěděli, co se stalo s jejich blízkými, a museli se přesouvat někam, ani nevěděli kam,“ shrnuje pamětnice své dojmy z mise.

Foto: Shutterstock.com

Příslušníci italské armády, která byla součástí sil UNPROFOR, pomáhají zraněné ženě dostat se do bezpečí. Sarajevo, březen 1996.

Na tvrdou realitu vzpomíná i Radek Novotný, který na vojenskou misi do Jugoslávie odjel jako zdravotník. „Najednou jsem stál před úplně rozstříleným barákem a ptal jsem se sám sebe, co tam dělám. Došlo mi, že tam se fakt střílí, válčí,“ popisuje pocity naprostého nováčka ve válce. Kdo osobně nepoznal válku, nikdy nepochopí, jak hrozná je, říká Novotný.

S válkou v patách

Válečné hrůzy i vlivem nacionalismu stále napjatější situace přiměly mnohé Jugoslávce k překročení hranic a následnému útěku. Například Amir Zaketovič se coby Chorvat s bosenskými kořeny začal cítit nepatřičně v centrální jugoslávské armádě, kde pociťoval mimo jiné nepřátelství srbského etnika, které zde dominovalo.

Když navíc zjistil, že se ho někdo snaží zabít, urychleně se sbalil do jediného batohu a v noci utekl do Záhřebu. Tam se rozhodl, že už se do boje nevrátí, a místo toho odjede do zahraničí. Jeho první kroky tehdy vedly k příbuzným do Německa, později se ale usadil v Čechách.

Na české území zamířil například i již zmiňovaný lékař Edib. Ten během války silně kritizoval fungování humanitárních organizací v Sarajevu, a OSN se ho proto snažila dostat z města ven.

„Dostal jsem vestu UNICEF a modrou helmu, aby to vypadalo, že jsem jejich zaměstnanec. Řekli mi, že půjdeme přes srbský check point na letiště. Bál jsem se, že mne na check pointu poznají, v té době jsem byl pořád v televizi,“ vzpomíná pamětník.

„Naštěstí tam zrovna stál džíp s Jackie Shymanski, novinářkou ze CNN. Uviděla mě, nadechla se a zakřičela na vojáka, který se blížil k našemu autu. Pak začala křičet na všechny ostatní. Otočili se k ní a na nás jen mávli, abychom projeli. Když jsme projížděli, podívala se na mne a zamávala mi. Možná mi zachránila život.“

Další příběhy již zítra na Seznam Zprávách.

Dějiny Jugoslávie

Po rozpadu Rakouska-Uherska vznikl společný stát všech Jihoslovanů, zpočátku jako Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Od roku 1929 jako království Jugoslávie.

Od počátku to byl krajně nestabilní stát – jednotlivé jeho části měly ekonomicky velmi odlišnou úroveň, jednotlivé národy prošly různým kulturním vývojem a vedle sebe stála tři velká náboženství: katolické a pravoslavné křesťanství a islám.

Foto: Mariusz Paździora / Wikimedia

Mapa Jugoslávie před 2. světovou válkou.

V roce 1929 nastolil král Alexandr I. diktaturu. Zakázal všechny politické strany a chtěl zemi centralizovat. Zavedl nové správní jednotky, které nerespektovaly historické a národnostní hranice. Dosáhl toho, že národnostní napětí v zemi rostlo.

Alexandr I. se stal obětí atentátu v roce 1934.

Foto: Kekator / Wikimedia

Alexandr I. Karađorđević se stal obětí atentátu připraveného ustašovci, zastřelili ho v otevřeném voze při návštěvě Marseille.

Na jaře roku 1941 obsadila Jugoslávii vojska Německa a jeho spojenců. Jugoslávie se rozpadla na několik celků.

Na území dnešního Chorvatska a Bosny vznikl nezávislý stát Chorvatsko. Zbylá území si mezi sebou dělily Německo, Maďarsko, Itálie a Bulharsko.

Chorvatští fašisté - ustašovci propagovali ideu Velkého Chorvatska. Během války zavraždili 300 tisíc Srbů. Mnozí z nich zahynuli v koncentračním táboře Jasenovac, spravovaném přímo ustašovci.

Foto: USHMM Photograph / Wikimedia

Ustašovské milice popravují vězně poblíž koncentračního tábora Jasenovac, mezi lety 1942–1943.

Předválečným protipólem ustašovců byli srbští četnici, hlásající ideu Velkého Srbska a usilující o asimilaci ostatních jugoslávských národů.

Během války se četnici postupně spojili s Němci a Italy i Chorvatským státem proti Titovým partyzánům. Fašismus byl pro ně menším zlem než komunismus. Podíleli se na etnických čistkách, zejména v Bosně.

Po konci 2. světové války tak při vzniku nové federativní Jugoslávie už nebylo možno mluvit o národnostním napětí. Panovala zde čirá nenávist a touha po odplatě.

Nenávist a touha po odplatě, které dostaly volný průchod po rozpadu sovětského impéria.

Foto: The Cartographic Section of the United Nations (CSUN)

Jugoslávie v podobě socialistické federativní republiky (1963–1991).

Doporučované