Hlavní obsah

S válkou v patách. Z Jugoslávie utíkali, aby si zachránili život

Foto: Shutterstock.com

15. březen 1996: Bosenské Srbky se připravují opustit za asistence vojáků NATO své domovy v Sarajevu.

Reklama

14. 8. 9:43

Konflikty v Jugoslávii vyhnaly z domovů miliony lidí a někteří z nich našli útočiště i v Česku. Ve čtvrtém dílu seriálu Seznam Zpráv pamětníci vzpomínají na to, co je ze země donutilo utéct a jak jejich útěk vypadal.

Článek

Nemilosrdné masakry, zničená města a rozdělené rodiny. Konflikty, ke kterým v 90. letech během drolení Jugoslávie docházelo, mají na svědomí mnoho. Lidé si procházeli těžkými časy, mnozí ztráceli naději a některým se vyhlídky na lepší budoucnost rovnou rozplynuly. Tací pak nejen kvůli sobě, ale i kvůli svým blízkým, z rodné země odcházeli.

Příkladem může být Bosna a Hercegovina, do jejíž historie se zapsalo krvavé obléhání Sarajeva. V zemi během konfliktu opustily domovy asi dva miliony lidí, z čehož milion zamířil do zahraničí. K jejich návratu však nikdy doopravdy nedošlo, na vině byla neutěšená ekonomická situace i politické či majetkové překážky.

Mohlo by vás zajímat

Během války lidé z Bosny prchali ve velkém, aktuální situace se ale od té před 30 lety příliš neliší. V reportáži přímo ze Sarajeva o svých dojmech a plánech do budoucna mluví tamní mladší generace:

Byly to válečné hrůzy i vlivem nacionalismu stále napjatější situace, co Jugoslávce přimělo k překročení hranic a následnému útěku. Například Amir Zaketovič se coby Chorvat s bosenskými kořeny začal cítit nesvůj přímo v centrální jugoslávské armádě, kde pociťoval nepřátelství srbského etnika, které v jejích řadách dominovalo.

Nepřátelství v armádě

Amir byl přitom z dřívějška zvyklý na vzájemnou toleranci mezi jugoslávskými etniky, a zpočátku si tak převahu srbských vojáků a velitelů vůbec neuvědomoval. Postupně ale začal pociťovat, že je z armády, která v podstatě bojovala proti lidem jeho původu, vyčleněný.

Proti vlastním bojovat nechtěl, a svíraly ho tak obavy, že jednoho dne bude s ostatními usazen do vojenského transportu a odeslán na frontu. Důstojníci se prý také často ujišťovali, že je Amir jugoslávské armádě loajální. Odpovídal, že ano, zároveň ale věděl, že jeho angažmá v ní již nemá význam.

Nakonec se proto spolu s dalším vojákem chorvatského původu rozhodl pro útěk. Ten skončil úspěšně a Amirova služba v jugoslávské armádě, která tehdy již byla spíše armádou srbskou, skončila.

Amir Zaketović

  • narozen 7. října 1971 v Záhřebu
  • otec katolík, matka muslimka
  • po rozvodu rodičů vyrůstal spolu s matkou u prarodičů v Bosně
  • mezi lety 1990 a 1991 narukoval do armády v počátcích bojů vedoucích k rozpadu Jugoslávie
  • dezertoval z jugoslávské armády a vstoupil do chorvatské armády
  • z obavy o život utekl do Německa, později se přestěhoval do Čech
Foto: Paměť národa

Výstavní fotografie Amira Zaketoviće v rámci výstavy Příběhy našich sousedů Královéhradeckého kraje.

Později ještě Amir narukoval do chorvatské armády, na několik následujících měsíců strávených v Bosně ale vzpomíná jako na nejtěžší období svého života. „Bavil jsem se s kluky, kterým bylo stejně jako mně a za pár hodin byli mrtví. Člověka to strašně poznamenává, nikdy na to nejste schopen zapomenout.“

Poslední kapkou, která stvrdila pamětníkovo rozhodnutí defintivně útect, bylo zjištění, že se ho někdo snaží zabít. Urychleně se proto sbalil do jediného batohu a v noci utekl do Záhřebu. Tam se rozhodl, že už se do boje nevrátí a místo toho odjede do zahraničí. Jeho první kroky tehdy vedly k příbuzným do Německa, později se ale usadil v Čechách.

„Možná mi zachránila život“

Na české území zamířil například i lékař Edib Jaganjac, který působil v obléhaném Sarajevu a jehož rodina prostřednictvím konvoje se zraněnými opustila zemi již 18. května 1992. Edib tehdy ve městě zůstal a ve ztížených podmínkách pokračoval v práci. V roce 1993 však – stejně jako jiní – odešel i on.

Edib Jaganjac

  • narozen 14. května 1957 v Sarajevu, dětství prožil v Jugoslávii
  • student medicíny, v roce 1992 získal chirurgickou specializaci
  • v letech 1992–1993 působil jako lékař v sarajevské nemocnici
  • silně kritizoval fungování humanitárních organizací v Sarajevu
  • v roce 1993 opustil Sarajevo a emigroval s rodinou do České republiky
  • spolupracoval s Člověkem v tísni
Foto: Paměť národa

Lékař Edib Jaganjac v roce 2017.

Ještě předtím se ovšem stihl mnohým zapsat do paměti; roli totiž sehrál například v příběhu Irmy Hadžimuratovićové. Tehdy pětiletá holčička, později známá jako „sarajevská princezna“, si hrála na ulici s dalšími dětmi, když v okolí začaly padat miny. Její matka, která zvuk min slyšela, tehdy dceru zakryla vlastním tělem.

Rozhodnutí se matce stalo osudným – šrapnel proletěl skrz ni, okamžitě ji usmrtil a zastavil se až v těle malé Irmy. Jaganjac se o dívku staral přímo v ostřelovaném Sarajevu, později se ji však podařilo dostat do Londýna za lépe vybavenými lékaři. Po operaci nicméně zůstala ochrnutá a o rok později zemřela.

Edib také během války silně kritizoval fungování humanitárních organizací v Sarajevu, často dokonce veřejně, a OSN se ho proto snažila dostat z města ven. Ve stejné době ale už sám lékař pomýšlel na odchod, jeho pomoc v té době totiž již nebyla tak urgentní.

Edib Jaganjac vzpomíná na útěk z Jugoslávie. Video: Paměť národa

„Dostal jsem vestu UNICEF a modrou helmu, aby to vypadalo, že jsem jejich zaměstnanec. Řekli mi, že půjdeme přes srbský checkpoint na letiště. Bál jsem se, že mne na checkpointu poznají, v té době jsem byl pořád v televizi,“ vzpomíná pamětník.

„Naštěstí tam zrovna stál džíp s Jackie Shymanskiovou, novinářkou ze CNN. Uviděla mě, nadechla se a zakřičela na vojáka, který se blížil k našemu autu. Pak začala křičet na všechny ostatní. Otočili se k ní a na nás jen mávli, abychom projeli. Když jsme projížděli, podívala se na mne a zamávala mi. Možná mi zachránila život.“

Hodní Češi

Zhoršující se politická a ekonomická situace v bývalé Jugoslávii nedávala spát také Dejanu Pulejkovičovi. „O děti jsem měl velký strach a představa, že by měly v těchto podmínkách dál žít, byla hrozná,“ vzpomíná pamětník, který se narodil v srbském Bělehradu.

Vzhledem ke svým obavám nakonec Dejan v letech 1993–1994 postupně využil možnosti studia a práce v Praze pro obě své dcery. Manželka za nimi často cestovala, a to i díky známému, který měl autobusovou linku mezi Prahou a Bělehradem. Oba si nicméně byli vědomi, že takové nastavení dlouho udržet nepůjde.

Jugoslávský seriál

Osmdesátá léta minulého století předznamenávala konec bývalé Jugoslávie. Hlavní roli začal hrát nacionalismus a mnohonárodnostní stát se začal štěpit, shodují se pamětníci v prvním dílu seriálu:

Bez elektřiny, vody i jídla. Obléhání Sarajeva trvalo téměř 4 roky a tamní lidé při něm zažívali peklo. Pamětníci na své útrapy vzpomínají ve druhém dílu seriálu:

Znásilněné ženy, popravení muži, miny – to jsou snad nejviditelnější důsledky konfliktů v rozpadající se Jugoslávii. O temném období a o tom, co z něj zůstává, mluví pamětníci žijící v Česku ve třetím dílu seriálu:

„Na prodej domu jsem si nemohl dát ani inzerát, musel jsem tajně přes známého, který měl realitku. Měl jsem strach, že mě někdo zabije. Zabíjelo se kvůli patnácti markám, natož kvůli tisícům,“ popsal tehdejší strasti pamětník. Země se utápěla v hyperinflaci a káva v kavárně tehdy vyšla i na miliardu a dvě stě milionů dinárů.

Prodej domu se ale nakonec podařil a Dejan se připojil ke své rodině. I když tehdy neovládali češtinu, začali s manželkou na pražském Opatově provozovat trafiku. Peněz nevydělávali mnoho, díky novinám, časopisům i konverzaci se zákazníky se však jazyk měli možnost naučit.

Dejan Pulejkovič

  • narodil se 11. ledna 1946 v Bělehradě
  • v mládí se vrcholově věnoval vodnímu pólu
  • v 90. letech se jeho rodina rozdělila a jeho dvě dcery se z bezpečnostních důvodů přestěhovaly do Prahy
  • v roce 1995 se s manželkou do Prahy přestěhoval i Dejan
Foto: Paměť národa

Dejan Pulejkovič v roce 2016.

„Ze začátku to bylo těžké, ale naše velká výhoda byla v tom, že Češi měli rádi Jugoslávii. Nerozlišovali, kdo je Srb nebo Chorvat, pro ně jsme byli všichni Jugoslávci. A tak přes krásné vzpomínky na dovolenou jsme získávali jejich sympatie i my,“ popsal Dejan začátky v Česku.

„Naši milí zákazníci dokázali velmi ocenit také naši snahu zapamatovat si, co kdo pravidelně kupuje a mít to pro ně připravené předem. Pamatuji si jednu zákaznici, jak nám řekla: ‚Já sem chodím nakupovat pět let, ale nikdo si to nezapamatoval jako vy.‘ Další náš zákazník pracoval na ministerstvu a ten nám zase radil a nabízel pomoc ve věci žádosti o trvalý pobyt. Jen tak, ze sympatií. Byli na nás moc hodní.“

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Paměť národa můžete podpořit i vy vstupem do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak na https://podporte.pametnaroda.cz.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované